Název povídkové sbírky Lost in the Funhouse (1968, volně přeložitelné jako Ztracen v lunaparku) jednoho ze zakladatelů americké postmoderní literatury Johna Bartha odkazuje ke specifické americké pouťové atrakci, kam člověk vstoupí a interaguje tam se všelijakými zábavními prvky, které ho mají vyvést z konceptu nebo ho pobavit. Nepřímo pak také k situaci individua, které se ztrácí v záplavě konzumních lákadel a tápe ohledně toho, kde hledat pravdu i jak by ta pravda měla vypadat.

Ve sbírce nalezneme čtrnáct povídek, z nichž první tvoří slova „BYL JEDNOU JEDEN“ a „PŘÍBĚH, KTERÝ ZAČÍNAL“, která má čtenář vystřihnout a slepit tak, aby z nich vznikla takzvaná Möbiova páska a na ní nekonečná smyčka. Sbírka vyvolala nadšené i odmítavé reakce; recenzent Kirkus Review Barthovi kupříkladu vyčetl, že neumí napsat postavy, které by čtenáře náležitě vtáhly do textu, a John Gardner sbírku odsoudil jako nemorální čistě na základě toho, že zachycuje absurditu života. S nepochopením se setkal též Barthův podtitul „Fikce pro psané slovo, nahrávku a živý přednes“, jenž se některým dobovým kritikům jevil jako nabubřelý, ale Barth se v Sedmi dodatečných autorských poznámkách (1969) brání, že zkrátka chtěl, aby co nejvíc faktorů dotvářelo téma – některé z povídek jsou přímo určeny např. pro „živý přednes“ a podobně. Zároveň platí, že sbírka byla nominována na Národní knižní cenu (Barth ji nakonec obdržel za následující knihu s názvem Chiméra) a vstoupila ve všeobecnou známost coby ukázkový příklad metafikční literatury. V 70. a 80. letech se Barthovi rovněž dostalo více kritické pozornosti, např. byly objevovány paralely mezi sbírkou Lost in the Funhouse a Joyceovým Portrétem umělce v jinošských letech.

Někteří kritici mají povídky za náhodně poskládané, ale podle Bartha tvoří jeden celek. Faktem je, že na počátku sbírky stojí okamžik zrození a v závěru starý bard dopisuje svoji Anonymiadu. Navíc jak v realističtějších (např. Ambrose His Mark, Water-message, Lost in the funhouse), tak v experimentálnějších (Autobiography, Life-story, Anonymiad…) povídkách se objevují podobná témata. Jedním z nich je neuchopitelnost, nestálost subjektu a s tím související problém autorství. Jakousi hlavní postavou části sbírky, potažmo autorovým alter egem, je Ambrose Mensch, který si ve v zásadě realistické povídce Ambrose his Mark (Ambrosovo znamení) příznačně dlouho počká na to, aby vůbec dostal nějaké jméno. Když se na Ambrose coby nemluvně ve velkolepém výjevu snese roj včel, je pak konečně pojmenován po milánském biskupovi Ambrožovi ze 4. st. n. l., který měl v dětství podobný zážitek. Včely mu podle legendy vletěly do úst a krmily ho medem, což se vykládalo jako předzvěst jeho řečnického umění, zatímco u Ambrose se coby u budoucího bystrého pozorovatele soustředily na oči a uši. Má tedy ideální předpoklady, aby svou identitu nebral jako samozřejmost, jak vychází najevo kupříkladu v titulní povídce Lost in the Funhouse: „Existuje opravdu nějaký Ambrose, nebo je to jen výplod autorovy představivosti? (…) Jsou v této fikci ještě další faktické chyby?“, čteme v jednom z postřehů o textu samotném (další se dotýkají použití kurzívy, různých narativních postupů či uvěřitelnosti znázorňovaného), které se v celé povídce střídají s povětšinou realistickým líčením výletu Ambrosovy rodiny do přímořského Ocean City. K již zmíněným významům fráze „být ztracen v lunaparku“ můžeme potom přičíst „ztratit se ve vlastním odrazu“. V zrcadlovém bludišti dochází třináctiletý Ambrose k zásadnímu prozření: uvědomí si, že „nezbytná přítomnost pozorovatele vylučuje dokonalé pozorování“. Zároveň plně zakusí sebe sama jako člověka, pro kterého – na rozdíl od jeho bratra Petera a jeho vrstevnice Magdy – podobné atrakce nejsou určeny (počítá se minimálně s nějakým tím osaháváním v temných zákoutích). On je naopak bude vymýšlet pro ostatní, tj. stane se spisovatelem.

Problematizace subjektu v Lost in the Funhouse je v porovnání s povídkami jako Title (Název) nebo Autobiography (Autobiografie) ovšem pouze náznaková. Co se první jmenované týče, depersonalizované, anonymní postavy jsou znenadání Martha a Howard, ale vzápětí se o nich hovoří jako o Rosemary a Edwardovi. O povídce Autobiography Barth v dodatečných poznámkách ke sbírce sice prozrazuje, že těžko postižitelný mluvčí je povídka sama, ale kdo ví, jestli si tím částečně neutahuje z dobových kritiků: „Jsem jenom řeč a hned budu zas pryč.“ Tato věta jednak může potvrzovat, že se skutečně jedná o uvedenou hříčku, ale zároveň ji lze i číst jako popis povahy lidské existence – člověka z určitého úhlu pohledu opravdu tvoří jeho řeč a má na tomto světě vyměřený, omezený čas.

Nastíněné rozvolnění hranic mezi „vysokým“ a „nízkým“ je typický znak postmoderní literatury a ve sbírce představuje hlavní zdroj komiky. Kupříkladu povídku Night-sea Journey (Cesta nočním mořem) vypráví jeden z armády „plavců“ v „nočních mořích“. Netrvá dlouho a čtenář si uvědomí, že jde o spermii, a to spermii plnou existenciální úzkosti („Existuje vůbec, mimo moji zkušenost, ta noc a to moře?“) a touhy po metafyzičnu („Uvěřil jsem nejen, že Ona existuje, ale že ani není daleko, že tiší ono moře a přitahuje mě k Sobě!“).

Část sbírky (Echo, Glossolalia, Menelaiad, Anonymiad) se nese ve znamení antických referencí. Když se Barth pouští do těžko přeložitelných jazykových hříček spočívajících v honosném, básnickém znázornění přisprostlého či jinak „nízkého“ obsahu, převypravuje příběh trojské války nebo když svádí dohromady postavy, které by se ve skutečnosti nepotkaly, činí tak, aby zdůraznil, že jsme dospěli na konec dějin, kdy je třeba hledat nové postupy, protože „všechno vykvétá a uvadá, od primitivního a klasického přes vyumělkované a barokní až k abstraktnímu, stylizovanému, odlidštěnému, nesrozumitelnému, prázdnému“.

Hlavním z oněch nových postupů je metafikce, kdy se text obrací k sobě samému a zdůrazňuje vlastní fiktivnost; v Barthově sbírce nabývá rozličných podob. Povídka Life Story (Životní příběh) kupříkladu od počátku popírá své vlastní znění: „rozhodl se, že tentokrát svůj příběh od začátku do konce odvypráví konzervativním, ‚realistickým‘ způsobem bez sebereflexe“ – i nadále čteme ale o „něm“, žádný „realistický“ příběh nenásleduje. V povídce Title čteme: „Ach Bože čárka jak já nesnáším sebereflexi.“ A konečně v závěrečné Anonymiadě poznáváme barda z doby trojských válek, autora záhadné zprávy rozmazané mořskou vodou, kterou mladý Ambrose objeví v povídce Water-message (Zpráva z vody) a následně si domýšlí její obsah. K Ambrosovi se tak dostane prastarý artefakt, který je však stejně prázdný jako ona mnohokrát komentovaná, vyčerpaná současnost. Ambrose prázdnotu překoná za pomoci vlastní imaginace, což lze jistě číst jako obecnější východisko.

Neměli bychom zapomenout zdůraznit, že Barthova sbírka představuje kromě jiného postmoderní variaci na román zrání. Zjednodušeně lze říct, že od poměrně nekomplikovaných záznamů z Ambrosova dětství přes titulní povídku, ve které dozrává Ambrosovo vnímání, přecházíme k intertextuálním hříčkám z dob trojských válek, kde Ambrose může být nějak přítomen, ale zdaleka to není jisté. V každém případě ve sbírce sledujeme zrání autora, ať už je jím kdokoli.

Lost in the Funhouse by neměli minout zájemci o postmoderní a experimentální literaturu. Některé experimenty mohou působit trochu neuměle nebo moc okatě, ale měli bychom mít na paměti, že Barth si ve sbírce teprve osahával v jeho době nikterak rozšířené postupy.