Přistěhovalecká literatura nemá v Norsku tak silný hlas jako například v sousedním Švédsku. Chilsko-norský autor Pedro Carmona-Alvarez (nar. 1972) ale rozhodně patří k jejím nejvýraznějším představitelům a má již na tamní literární scéně své pevné místo. Jeho první do češtiny přeložená kniha A počasí se změnilo, přišlo léto a tak dál (česky 2018) přináší drásající příběh o bolesti ze ztráty nejbližších, která jako vlna cunami ničí vše živé.

Pedro Carmona-Alvarez debutoval v roce 1997 sbírkou poezie Helter (Hrdinové), později začal psát i prózu, z níž kritici i čtenáři vysoce cenili zejména román Rust (Rez, 2009), zasazený do autoritářských jihoamerických režimů, jež autor poznal na vlastní kůži. Kromě literatury se Carmona-Alvarez věnuje také hudbě, působí jako zpěvák a textař skupiny Sonny Sisters. Vztah k muzice se otiskuje do rytmičnosti jeho prozaických textů i básní. Obdivuhodné je i to, že ačkoli přišel do Norska až v jedenácti letech, ovládl norštinu natolik, že je v ní schopen vyjádřit i ty nejmenší nuance a používá ji jako svůj jediný literární jazyk.

Spisovatelé s vlastní imigrantskou zkušeností umějí lépe než ostatní vyjádřit pocity lidí, již se snaží v novém domově zapadnout a přitom zůstat sami sebou, a pro Carmona-Alvareze toto platí bez výjimky. Napříč celou jeho tvorbou prochází téma člověka přicházejícího žít do cizí země s odlišnou kulturou a hledajícího novou identitu. V románu A počasí se změnilo, přišlo léto a tak dál navíc autor zkušenosti imigranta zdařile kombinuje s vnitřním exilem způsobeným rodinnou tragédií a ukazuje různé tváře lidské vykořeněnosti.

Román otevírá obraz amerického snu dvou mladých lidí, Kari z Norska a Johnnyho z New Jersey, kteří se do sebe zamilují, vybudují v USA harmonický domov pro dvě dcery a Johnny rozjede úspěšné podnikání. Napětí plynoucí z pocitu, že něco není v pořádku, od počátku do textu vnáší hlas vypravěče, jímž je třetí dcera Marit. Ta tvoří středobod příběhu, strom, do jehož kořenů vzlínají z okolní půdy prameny smutku, rezignace a prázdnoty, jimiž se naplní dny jejích rodičů po tragické smrti prvních dvou dětí a přestěhování do Oslo, kde se jim trochu nečekaně narodí třetí potomek. Ačkoli Marit své sestry zná jenom z fotografie, jejich osud se stává i jejím osudem, jejím neštěstím.

Carmona-Alvarez volí uzavřenou perspektivu rodinného trojúhelníku, do nějž jen sporadicky zasáhne vnější dění. Velkou část knihy udržuje čtenáře ve stísněném prostoru bytu v norském hlavním městě a vyprávění se soustředí na Johnnyho a Marit, zatímco Kari, trávící noci v barech, pozorujeme zpovzdálí, jako by její žal byl tak hluboký, že se k němu nelze přiblížit. Smutek, který až fyzicky prorůstá textem, nesouvisí jen s dospělými, kteří se nejsou schopni vyrovnat se ztrátou svých holčiček, ale především s Marit, která nikdy nepozná obyčejné bezstarostné dětství a bezpečný domov. Portrét dospívající dívky, která se pere s problémy rodičů, aniž je způsobila či mohla ovlivnit, působí na čtenáře o to silněji, že asi každý z nás poznal nějakou Marit, dítě, jemuž život naložil nespravedlivě mnoho a donutil je příliš brzy dospět. Sám autor v rozhovorech přiznává, že i on, byť za jiných okolností, něco podobného zažil a že cítil potřebu toto téma literárně zpracovat.

V předchozí tvorbě Carmona-Alvarez čerpal z prostředí Jižní Ameriky, s nímž byl dobře obeznámen, ale tuto kapitolu v sobě již uzavřel. V románu A počasí se změnilo, přišlo léto a tak dál vzdává poctu americké hudbě, především světoznámému folkaři z New Jersey. Hudba Bruce Springsteena v intimním vyprávění zprvu působí rušivě až cize, čtenář má pocit, že je mu dán zbytečný prostor, navíc ne každý musí být fandou této hvězdy. Po chvíli však pochopíme, že jde o promyšlený krok. Johnny se v Norsku složitě učí řeč, má silný americký akcent, nenachází tu profesní naplnění a je mu stále zima. Několik málo okamžiků štěstí mu přinášejí chvíle, kdy si pouští Springsteenovy skladby, které mu připomínají, co to je doma, jaká je Amerika (a jaké není Norsko) a jaký býval on sám.

Román Pedra Carmona-Alvareze je hodně neveselý, nikdy však nepřekročí hranici samoúčelného hraní na city. Jako drobnokresba nešťastné rodiny funguje bez chyby, v přesahu k obecnějším tématům, jako je determinace prostředím a vnitřní izolace člověka, by mohl být ambicióznější, ale zase by ztratil výrazovou hutnost. Pokud lze autorovi něco vytýkat, je to bezvýchodnost osudů všech postav, pocit totálního zmaru, pomalého umírání zaživa. Hledáme-li světlo na konci tunelu, může jím být vztah otce a dcery, který se sice vymyká klasickému modelu, ale nese v sobě vnitřní souznění, pochopení a soucit. Snad pouto bude natolik silné, aby nastaly „Better Days“, o nichž zpívá Bruce Springsteen ve svém hitu. Do té doby nezbývá než dál tančit v temnotách, které mohou být pro některé čtenáře chvílemi až nesnesitelné. Poněkud neobvyklý titul knihy navíc odkazuje k odvěké pravdě, že život i čas plynou navzdory všem bolestem neúprosně dál.