Úplně normální švédský venkov: idylická krajina, po které se tak rády prohánějí bullerbynské děti či sérioví vrazi v patách s kriminálními inspektory (a inspektorkami, samozřejmě). Zkrátka všechno tak, jak to známe. Jen na horizontu za jezerem Mälaren se v šikmém severském světle tyčí chladicí věže elektrárny. Elektrárny, která do roku 1994 poháněla největší urychlovač částic na světě zvaný Smyčka. Ukončený projekt Smyčky je důvodem, proč v okolí rezivějí pozůstatky nestvůrných dopravních prostředků, zarůstají opuštěné průmyslové objekty a bloudí ustrašení roboti...

Švédský výtvarník, hudebník a tvůrce počítačových her Simon Stålenhag (nar. 1984) svůj svět buduje prostřednictvím obrazů, na nichž zachycuje krajinu svého dětství – ve svérázné dystopické podobě. Obrazy působí jako realistické pestrobarevné olejomalby, vznikají však digitálně na grafickém tabletu. Někdy jsou natolik propracované, že divák může mít dojem, jako by si prohlížel staré vybledlé fotografie. Na „záběrech“ sledujeme precizně nakreslené mercedesy a saaby vedle létajících lokomotiv a futuristických lodí, mezi nimiž se – zřejmě v důsledku ohýbání časoprostoru v okolí Smyčky – občas mihne nějaký ten dinosaurus. A uprostřed toho všeho potkáváme zvědavé a udivené děti v čele s vypravěčem, které záhadné, často i strach nahánějící objekty zkoumají a využívají ke svým hrám.

Tajuplná atmosféra obrazů spolu s nostalgií po osmdesátých letech přinesla Stålenhagovi, který původně svá díla šířil jen na sociálních sítích, postupně značnou mezinárodní popularitu. Poté co na něj v roce 2013 upozornil americký časopis The Verge, vyšla mu i první kniha Smyčka (Ur varselklotet, 2014). Autor v ní svá výtvarná díla doprovodil texty: letmými dětskými „vzpomínkami“ a kratičkými historkami, které vysvětlují jednotlivé obrazy, ale leckdy také naznačují další tajemství a otevírají nové prostory pro fantazii. Texty nespojuje jasná dějová linie, zato se z nich dozvídáme o vypravěčových každodenních radostech a starostech, hádkách i přátelstvích, o nečekaných setkáních s místními podivíny nebo o znepokojivých jevech v okolí gigantických strojů.

Český překlad Smyčky byl pořízen z anglické verze, která vyšla ve švédském nakladatelství Fria Ligan (jinak specializovaném na fantasy RPG) vzápětí po švédském originále. Právě to je zřejmě důvodem některých zbytečných geografických nebo třeba gastronomických nedorozumění a kostrbatostí, ty však vlastně v tomto případě ani tolik neruší – bizarnost obsahu se zkrátka přelévá tak trochu i do jazyka.

Pro příznivce interpretací můžeme uvést, čeho si všimla anglickojazyčná Wikipedie: že ve Stålenhagových obrazech trosek a pozůstatků obřích technologických projektů lze hledat paralelu k drolení švédského sociálního státu, k němuž koncem osmdesátých let skutečně docházelo – s podobně nepředvídatelnými důsledky. Texty vyznívají navzdory zábleskům jemného humoru („Povídalo se, že chtějí vytvořit stroje schopné cítit a uvažovat. Nějakého pokroku jistě dosáhli; nejeden prototyp jim utekl“) mnohdy chmurně až drasticky. Celkově se nicméně na čtenáře spíše než hororová atmosféra přenáší pocit nostalgie po vzrušujícím světě dětství a fascinace nepochopitelnými vynálezy. Drsnější pravděpodobně bude další Stålenhagův dystopický titul připravovaný v nakladatelství Argo – Passagen (Průchod, 2017, v anglické verzi The Electric State), v němž se setkáme s dívkou bloudící se svým robůtkem hroutícími se Spojenými státy. Stålenhagova tvorba v každém případě inspiruje řadu dalších projektů, v přípravě je údajně televizní seriál a film. Třeba se tedy Argu překvapivá a odvážná sázka na Simona Stålenhaga vyplatí.