Je nepsanou tradicí, že poté co americký prezident opustí Oválnou pracovnu, začne pracovat na svých memoárech, v nichž obvykle hyperbolizuje své úspěchy a vysvětluje nezdary. Aby se však někdejší vůdce USA pustil do beletrie, to již tak obvyklé není, ba naopak – z moderních prezidentů tak učinil jen Jimmy Carter, milovník amerických dějin, který v roce 2003 vydal román The Hornet’s Nest (česky Sršní hnízdo, Baronet 2004), odehrávající se na jihu Spojených států v době války za nezávislost. O tuto výlučnost Cartera připravil až jeho spolustraník Bill Clinton, který na jaře 2017 oznámil, že pracuje na akčním románu.

Tituly z autorské dílny dvaačtyřicátého amerického prezidenta jsou u americké veřejnosti poměrně oblíbeným a žádaným artiklem. Jen Clintonových pamětí My Life (česky Můj život, Ikar, 2004) se ve Spojených státech prodalo více než dva miliony kusů, ohlas pak sklízelo i jeho Giving (česky Dárcovství, Volvox Globator, 2008), v němž shrnul humanitární aktivity své nadace a vybídl veřejnost k většímu zapojení se do pomoci potřebným. Dalo se tedy očekávat, že akční příběh ze zákulisí Bílého domu přitáhne minimálně stejné, ne-li větší množství čtenářů. Aby si Clinton předpokládanou vysokou prodejnost titulu ještě pojistil, vsadil na kooperaci s pilným řemeslníkem tohoto žánru Jamesem Pattersonem, který se může chlubit třemi sty miliony prodaných výtisků. A úspěch se skutečně dostavil – již na počátku srpna 2018, tedy dva měsíce po vydání, mohlo autorské duo slavit miliontý prodaný kus a román se zařadil mezi deset nejprodávanějších titulů roku.

Děj knihy je vcelku prostý. Prezident Spojených států Jonathan Lincoln Duncan a jeho nejbližší spolupracovníci se dozvědí o připravovaném kybernetickém útoku proti americké internetové síti, který plánuje turecký terorista Suliman Cindoruk, vůdce skupiny Synové džihádu. Zatímco se vůdce svobodného světa snaží všemi možnými prostředky zachránit svoji zemi před totálním chaosem, potýká se s rapidním úbytkem počtu krevních destiček a zjišťuje, že někdo z jeho lidí je zrádce…

Jedním z nejčastěji probíraných témat, která se v řadách kritiků i čtenářů v souvislosti s knihou objevují, je osoba hlavního hrdiny románu, lépe řečeno styčné body mezi ním a jeho tvůrcem – podobnosti s Clintonem totiž Duncan skutečně zapřít nemůže. Oba dva vychovávala jen matka, i Duncan poznal svoji budoucí ženu na studiích práv, také on má jednu dospělou dceru. Clintonův hrdina rovněž působil jako guvernér jižanského státu (Severní Karolíny) a jeho „middle name“ odkazuje na významného amerického prezidenta (Clintonovo prostřední jméno zní Jefferson).

Ve výčtu autobiografických prvků by se dalo ještě chvíli pokračovat, o něco zajímavější je ale naopak to, co fiktivního a skutečného prezidenta odlišuje. Duncana veřejnost uznává coby veterána z války v Zálivu (v souvislosti s Clintonem se americkým čtenářům určitě vybaví rozmazávání epizody, kdy se vyhýbal vojenské službě ve Vietnamu, což bylo jedním z nejčastějších argumentů Bushe staršího ve volbách 1992); Duncan se také může pyšnit naprosto čistým štítem v oblasti manželské věrnosti, kterou zřejmě dodržuje i po smrti své jedinečné Rachel. Clintonův Duncan je prostě okouzlující sexy chlápek, „válečný hrdina se vzhledem drsňáka“, jenž vždy stojí na straně občanů, nikoliv svých mocenských zájmů, a který je dokonce schopen radit nejlepším počítačovým odborníkům v zemi, jak mají virus zničit, což už působí skutečně trochu směšně.

Řada kritiků napříč americkými deníky se při svém hodnocení vztahu mezi autorem a hlavním hrdinou pouští do psychologických analýz a přisuzuje tento přehnaně dokonalý charakter a perfektní úsudek Jonathana Duncana vrozenému přebujelému egu Billa Clintona, který zde měl naplno projevit, jak vnímá sama sebe. Není však vyloučeno, že je to úplně jinak a že recenzenti i část veřejnosti autorovi křivdí – málokoho z literárních odborníků například napadlo, že může jít o Clintonův smysl pro nadsázku a schopnost nebrat se zas tak úplně vážně, čímž byl ostatně pověstný, a je málo pravděpodobné, že by o tuto vlastnost, díky které si získal sympatie milionů voličů, na stará kolena přišel. Druhou možností pak je, že si velmi dobře uvědomuje, jak je v určitých oblastech nedokonalý (a je mu jasné, že si to uvědomuje i veřejnost). Proto některé z těch osobnostních rysů, jež by rád viděl u sebe, alespoň vetkl do svého alter ega. Duncan je tedy spíše někdo, kým by Clinton být chtěl.

Vypravěčem je samotný prezident Duncan, což nepochybně zvyšuje poutavost celého příběhu, problém však nastává ve chvílích, kdy detailně popisuje i ty situace, u nichž není přítomen a o jejichž průběhu nemůže jednoduše nic vědět – jak by kupříkladu znal podrobnosti aktivit Cindorukova týmu, nebo dokonce myšlenky, které se vůdci teroristů honí hlavou. I přes tuto mírnou nelogičnost však románu rozhodně nelze upřít svižnost, dynamiku a nečekané zvraty, které čtenáře nutí pokračovat ve čtení. Autorům se skvěle daří udržovat tíživé napětí, a to nejen díky otevřeným koncům kapitol a tomu, že zvolili navýsost aktuální téma, ale rovněž dobře zvolenou strukturou, kdy se střídají popisy dusivé atmosféry tajných schůzek (mezi zdmi Bílého domu, spíše ale mimo něj) či divokých přestřelek na dálnici, do čehož vstupují prezidentovy vzpomínky na to, jak se zamiloval do své budoucí manželky, jak trpěl v iráckém zajetí, jeho vnitřní monology apod.

Vyhrocená dramatičnost (někdy přerůstající až v patos) vysloveně každého okamžiku může zpočátku působit jako zbytečná či přehnaná, především na čtenáře, který s tímto žánrem nepřichází často do styku. Čím více ale pronikáme do děje, tím více si tento styl dokážeme zdůvodnit a ztotožnit se s ním. Kniha Clintona a Pattersona prostě obsahuje vše, co má správný špionážní román mít.

Jedním z největších lákadel na toto dílo byl příslib poodhalení skrytého fungování americké administrativy, neboť se z něj čtenáři dozvědí detaily, které může znát jen jediný člověk, a to právě prezident USA. Literární kritik deníku Washington Post tento chytrý reklamní tah poměrně vtipně glosoval, když napsal, že Pohřešuje se prezident odhaluje o americké vládě asi tolik co Růžový panter o té francouzské. Neměl však tak úplně pravdu. Kniha totiž opravdu odkrývá (v rámci možností) zákulisí práce tajných služeb a prezidentského týmu v krizových situacích. Clintonovým cílem bylo nepochybně ukázat čtenáři, že se prezident musí často rozhodovat rychle a hlavně na základě informací, které veřejnosti nejsou známé, díky čemuž se – buď ihned, či v pozdějších letech – může hlava státu setkat s nepochopením občanů. Román tak zároveň zastává funkci jakéhosi návodu ke shovívavosti nad činy Bílého domu, tj. aby si veřejnost uvědomila tlak, jemuž nejmocnější muž planety prakticky denně čelí.

Duncanovu stranickou příslušnost se čtenář nedozví – v dnešní Americe, ostře rozdělené do dvou táborů, by Clinton zařazením svého hrdiny k demokratům či republikánům mohl ztratit polovinu potenciálních čtenářů. Z určitých náznaků lze však přirozeně poznat, ke komu má autor blíže, řeší například otázku útočných zbraní či rozšíření zákona o dosažitelné zdravotní péči a jeho přístup k potírání mezinárodního terorismu připomíná spíše „holubice“ než „jestřáby“, použijeme-li termíny označující demokratický a republikánský způsob řešení zahraničněpolitických problémů. Zároveň v průběhu hektického rozkrývání útoku a lidí v něm zainteresovaných zaznívají témata, kterými se Clinton coby prezident intenzivně zabýval – zarezonují zde tak izraelsko-palestinské vztahy, válka v Bosně (zastoupena chladnokrevnou bosňáckou ostřelovačkou Bach) či poměr k Rusku, který má však od přátelských vztahů mezi oběma velmocemi v 90. letech na míle daleko, samozřejmě nejen v knize („Stále ještě jsme nejmocnější zemí světa. Možná přišel čas to Rusku připomenout“).

Clinton – Duncanovým prostřednictvím – místy trochu (jak je ostatně jeho zvykem) přednáší, poučuje, lehce moralizuje a našinec musí rovněž přivyknout silné dávce nefalšovaného amerického patriotismu, jenž často postrádá schopnost sebereflexe. Občas ale zazní myšlenka hodná zvýšené pozornosti („Používáme moderní technologie, abychom se navrátili k primitivnímu formátu mezilidských vztahů“). Mimochodem právě nebezpečí hrozící kvůli naší závislosti na internetu a moderních technologiích je jedním z hlavních poselství knihy, stejně jako apel na překonání názorových bariér a větší spolupráci napříč stranickým spektrem. Otázkou je, zda podobné úvahy o vysokých politických, sociálních a humanitních tématech patří do akčního špionážního románu. Odpověď zní, že ve špionážním románu Billa Clintona, politika, pro něhož multilaterální pojetí vládnutí a záštita míru po celém světě představovaly stěžejní pilíř politického programu, mají své místo a opodstatnění rozhodně.