Otevřenost, s níž ženy mluví o svých právech a jejich porušování, v minulém roce nabrala na intenzitě. Mediální prostor zahltila kampaň #metoo, díky níž už padají první rozsudky. Kampaň také rozvířila společenskou debatu na téma, co je a není sexuální násilí a zda striktní hranice korektnosti nenarušují přirozené mezilidské vztahy.

Vnímáme-li ženské hlasy v poslední době pozorněji, slyšíme i jiné stížnosti, a to na mnohem nenápadnější násilí, jehož se na ženách dopouštějí jejich manželé, milenci, děti, ale asi nejvíce ony samy. Nazvat bychom ho mohli jako porušování štěstí. Na vlně tématu nespokojených matek a manželek, které se konečně vzbouří, odhodí zábrany a poprvé v životě si opravdu dělají, co chtějí, se veze řada knih, filmů a seriálů. Moderními hrdinkami se stávají zralé ženy, které už vychovaly děti a často i vnoučata, postavily domy a upekly stovky narozeninových dortů. Jsou to šedesátnice a sedmdesátnice – jako například v Dámském klubu režiséra Billa Holdermana nebo v seriálu Grace a Frankie vysílaném společností Netflix – lačnící po naplnění snů, ženy, jimž už nezáleží na tom, co si o nich myslí okolí, ale jen na tom, co si přejí ony samy.

Právě o nich pojednává román norské autorky Anne Ch. Østbyové s názvem Kousky štěstí. Čtyři přítelkyně si v něm na prahu sedmdesátky přiznávají, co všechno ztratily nebo nestihly jenom proto, že se obětovaly svým nevděčným a nesamostatným dětem, nevěrným manželům nebo nudné a ubíjející práci. Příležitost spálit mosty a odjet se spolužačkami ze střední školy na Fidži představuje vysvobození z šedi dnů, které připomínají procházku s nezadržitelně se blížícím koncem bez špetky romantiky nebo dobrodružství. Obojího je na kakaové farmě, kam se sjíždějí, více než dost. Exotická scenerie, různé typy hrdinek, chuť užívat si života i vybudovat podnik na výrobu čokolády dodávají knize potřebné koření.

Bez kvalitního základu ovšem přísady nepomohou a to je bohužel případ tohoto díla. Autorka jako by zapomněla, že vnější kulisy nestačí a pracovat se musí i se samotnými postavami. Jednotvárný vypravěčský hlas, který s každou kapitolou mění perspektivu jedné z protagonistek, nedovoluje přítelkyně mezi sebou rozlišit. Čtenář tak musí pokaždé přemýšlet, o které z nich se právě vypráví. Sluncem prozářené dny na verandě postupně narušují problémy a tajemství z minulosti, která jsou ale tak prvoplánová, že je tušíme od začátku. Podobně banálně působí i samotný ostrov v Oceánii a jeho původní obyvatelé, které svými úvahami a modlitbami reprezentuje pomocnice v domácnosti, glosující svým naivně selským rozumem chování bílých žen. Škoda že Østbyová, jež sama žije dlouhodobě v Asii, nedokázala do textu dostat více autentičnosti prostředí a současného života v nám tak vzdálené části světa. Kulturní střet ulpívá v šablonovité představě o domorodcích naslouchajících přírodě a civilizací zničených Evropanech.

Výsledný dojem z knihy asi nejvíce kazí fakt, že ženy autorka prezentuje ploše, jako bytosti, které se celý život nechaly vláčet okolnostmi a najednou jim ke štěstí stačí pláž, pár palem a setkání s přítelkyněmi, které několik desítek let neviděly a z nichž se ze dne na den stává vzájemná opora. Od prvních stran je jasné, že román chce především potěšit všechny, kdo tajně sní o tom, že jednou za vším prásknou dveřmi a odletí na druhý konec světa. I oddechová četba však může mít vtip, svébytné postavy a vypravěčský drive. To bohužel v Kouscích štěstí zřetelně chybí.

Jediná otázka, která tak po zavření knihu čtenáře napadne, je – o čem sní po šedesátce muži?