I když americký spisovatel Chuck Palahniuk napsal i jiné podařené prózy (vedle dalších s úrovní řekněme kolísavou), pro většinu čtenářů zůstal především autorem jedné knihy, Klubu rváčů. A jestliže se před dvaceti lety říkalo, že série o Harrym Potterovi vrátila děti k literatuře, o Klubu rváčů lze tento výrok parafrázovat tak, že k umělecky náročnější beletrii vrátil mužské čtenáře. Důvodů bylo víc, tím podstatným však bylo aktivování prastarých pudů muže-bojovníka, které zejména v západní civilizaci rychle mizí. Přičemž je dost možné, že to ani pudy nebyly, spíše sebeuspokojivé až sebedojímavé představy o tom, že nějaké takové pudy ještě muži mají a že je tu někdo, kdo jim dokáže dát průchod, alespoň na stránkách knihy (a pak na filmovém plátně). Každopádně bylo pro mnoho mužů velmi cool knihu číst a ujišťovat se v představě, že v životě pravého chlapa je zapotřebí rozdávat rány; a ještě více – schytávat je. Vznikl svým způsobem kult, který posiloval sám autor svou chlapáckou vizáží i dalšími drsnými prózami s chlapskými motivy (například Snuff je o pornoprůmyslu).

O patnáct let mladší český spisovatel Pavel Renčín patří nepochybně k fanouškům Klubu rváčů a jeho poslední román je jím inspirován v příslovečném větším množství než malém. Vypráví příběh mladíka Adama, řadového zaměstnance otročícího v call centru, který se jednou v noci připlete k záhadné honičce a možná i vraždě. Při té příležitosti pozná také krásnou a nebezpečnou Dianu, která jej zprvu neochotně, ale nakonec přece jen zasvětí do činnosti a pravidel tajného Klubu. Ten nemá další upřesňující název, ale jeho členové se snaží většími či menšími naschvály, výtržnostmi a vandalismem znepříjemňovat život mizerům, kteří se na někom fatálně provinili, ale zákon je na ně krátký. Jejich terčem jsou domácí násilníci, zkorumpovaní politici či prostitutka, která šíří AIDS, pracují převážně v noci a navzájem se vůbec neznají, na terči akcí se smlouvají přes internet.

Diana Adama začne na tyto akce brát, avšak hned při druhé oba zjistí, že terč, kterému měli jen posprejovat vilu, byl krátce před jejich příchodem zavražděn. Ukáže se, že to není první oběť a že vrahem musí být někdo z Klubu. Dvojice po něm začne pátrat a zkouší na něj nastražit past, avšak stejně tak vrah pátrá po nich a také chystá léčky. Více než tuto od počátku tušenou zápletku už prozradit nelze, aby mělo smysl knihu číst, ba dokonce nelze prozradit, ani co všechno si Renčín z Klubu rváčů vypůjčil – a je toho o dost víc, než čtenář očekává.

Palahnikukův román ostatně nebude jediným zdrojem inspirace, například Diana a její zaučování nezkušeného mladíka do tajů nočního světa a pouličních střetů připomíná hrdinku komiksu Wanted, mimochodem také úspěšně zfilmovaného. Sám Renčín ostatně v textu rozmisťuje coby motivy mnohá literární díla (ať už se k nim příběh nějak vztahuje, či nikoliv), protože zprvu zakřiknutý Adam je vášnivým čtenářem a své sny realizuje dlouho právě jen prostřednictvím četby. Ale v zásadě to nevadí, protože Renčín ten postmoderní mix dokáže držet v relativně realistické rovině (nebo přinejmenším do posledních kapitol).

Nejsympatičtějším rysem knihy je právě zjištění, že i do českého prostředí lze umístit temný thriller, aniž by ztrácel na uvěřitelnosti. Při vší fantastičnosti nápadu o internetových mstitelích Renčín drží příběh docela při zemi, Dianiny akce sice vyhlížejí dobrodružně, ale ve své podstatě jsou to spíše neškodné pubertální provokace. Renčínovi navíc právě akční a napínavé scény jdou podstatně lépe než třeba scény milostné, kde často sklouzne ke klišé a kýčovitým ornamentům. Díkybohu jich není mnoho, převažují svižné dialogy a dramatické scény. Dlouhou dobu vše působí jako celkem konvenční, solidně napsaný thriller. Jenže v závěru se ukáže, že autor měl větší ambice. A nyní už je nutné trochu spoilerovat.

Podstata rozuzlení je totiž založena na postavě hlavního hrdiny, o němž vyjde najevo, že byl nevěrohodným vypravěčem. Obvykle autoři tento trik využívají způsobem, že takovou postavu nechají příběh vyprávět; Renčín však klame tělem, když vše líčí sice z Adamovy perspektivy, ale ve třetí osobě. V onom rozuzlení se pak čtenáři o hlavním hrdinovi dozvídají až příliš mnoho novinek, které měly být předtím vynalézavěji rozmístěny v textu. Jistě, několik náznaků tu najdeme, ale v jisté chvíli jako by se před čtenářem začal odvíjet úplně nový příběh a děje se tak příliš náhle, nepřipraveně a pozdě. V postavě hlavního padoucha si pak Renčín dosti mechanicky půjčuje charaktery všech těch zaměnitelných „geniálních“ psychopatů, které žánr kriminálního thrilleru zaplevelily v devadesátých letech.

Klub vrahů je kniha, která se dobře čte až do okamžiku, který je pro žánrovou literaturu (a Renčín stále ještě zůstává u – jistěže inteligentního – thrilleru) dosti podstatný, totiž rozuzlení. Tam, kde by měl čtenář žasnout, jak je autor vynalézavý a jak si je „povodil“, se nachytají jen ti, kteří takzvaně „nemají načteno“; ti ostatní se jen ušklíbnou nad opakovaným vtipem. Je to škoda, protože Pavel Renčín je nesporně talentovaný spisovatel, a pokud by Klub vrahů zůstal skromnější kriminálkou, nejspíš by to dopadlo podstatně lépe.