Hlavní důvod cest finských – ale i maďarských a později estonských – jazykozpytců do oblastí osídlených národy, jež dnes nazýváme národy uralskými, formuloval již v 18. století finský osvícenec Henrik Gabriel Porthan (1739–1804), přítel Josefa Dobrovského. Porthan totiž jasně chápal, že pro odpovídající porozumění systému finštiny je nutné jeho srovnání se systémy jazyků příbuzných. Finští badatelé tedy oproti ostatním nejezdili do periferních částí Eurasie za exotikou a jinakostí, nýbrž tam hledali porozumění vlastnímu jazyku, původu a dějinám.

Krátce po Porthanově výzvě k soustavnému pátrání po jazycích příbuzných finštině a k jejich popisu vyjeli na sever a východ Ruska první výzkumníci a kroky finských jazykovědců tam míří dodnes. Cesty Kaie Reinholda Donnera (1888–1935) za jazyky samojedskými, v genealogické linii finštině nejvzdálenějšími, v letech 1912–1914 se odehrávaly zhruba v polovině období výzkumných cest, kdy byla množina příbuzných jazyků již víceméně známá. Od Donnerových časů se aktualizují jen znalosti o míře jejich genealogických vztahů.

Donnerův cestopis však není jazykovědné pojednání, nýbrž beletristické zpracování záznamů z cest a osobního deníku. Donner je k vydání připravil již na sklonku roku 1914, tedy hned po návratu z druhé cesty, a to v jazyce švédském. První finskojazyčné vydání v překladu samotného autora následovalo o několik měsíců později. V posledním vydání finské verze z roku 1979 jsou zohledněny úpravy jeho syna, slavného švédskojazyčného spisovatele Jörna Donnera, který zvýraznil beletristický charakter otcova textu. Na první pohled se zdá dobré, že k překladu byla vybrána původní, neupravená verze.

Kontrast mezi identitami
Tématem i formou knihy jsou kontrasty: kontrast mezi identitami, jež vypravěč střídá, mezi pohodlím hostinců a starostí o naplnění formálních znaků příslušníka západní civilizace na jedné straně a nepohodlím života v severské tundře a všeobecnou bezstarostností, autorovými slovy „dětským časem“ v životě kočovníka; kontrast mezi rozvrstveným západním utilitarismem, jeho ruskou karikaturou a prostou věcností původních národů západní Sibiře; kontrast mezi severským střízlivým luteránstvím, předstíranou ruskou zbožností (Donner poznamenává, že Rusové sami jsou „v podstatě bezvěrci“), resp. ruským pravoslavím jako nástrojem kolonizace a ožebračování, a sibiřským náboženským synkretismem; kontrast mezi lyrickými i dramatickými popisy přírody a popisy rodin i celých obcí umírajících na zavlečené nemoci či hladem; kontrast mezi samojedskými otroky ruských obchodníků a svobodnými pastevci na polárních pláních. Nejdojemnější je kontrast mezi vypravěčovým vědomím zániku dílčích samojedských kultur a nadějí, s níž sami Samojedi hleděli do budoucna: „Dodal jsem, že pocházíme ze stejného národa. Stařec se zadumal a nakonec se zeptal, zdali už brzy nadejde doba, kdy se všechny národy spojí, zdali už brzy bude jejich vlastní lid svobodně a v míru vládnout lesům a širému obskému kraji. A já jsem řekl, že takový čas určitě jednou přijde.“

Autorova etnografická metoda, ztotožnění se s předmětem výzkumu, má obdobu i v textu. Vypravěč svou exkluzivní perspektivu zeslabuje jemnou sebeironií a opakovaně medituje nad způsobem vnímání příslušníků cizího národa bez předsudků, jako sobě rovných. Pro jevy, jež by mohly vypadat v očích cizince směšně, hledá paralely: „K [čapce] se připínají dlouhé stuhy, vyjadřující moc a postavení, jejichž protějšek v podobě per a zmenšených rohů známe také u západních vojevůdců a šlechticů.“ Ve srovnání s induktivní magickou praxí ruského vojáka, který jede do světové války s obvazy hlavy a levé ruky jako amulety chránícími před kulkou, případně s podáváním drceného skla jako léku proti břichabolu u ruských mužiků, vypadají tradiční rituály původních národů Sibiře krotce, civilizovaně a účelně.

Rozporuplný úvodní esej
Těžko říct, které všechny motivy stojí v pozadí Donnerovy metody. Zdá se mi, že Donner svým explicitním ztotožněním se s utlačovanými jazykově příbuznými sibiřskými autochtony kromě jiného záměrně vytváří memento určené Finům, kteří v roce 1914 stále ještě setrvávali pod ruskou nadvládou. Ukazuje, jak může skončit národ v sevření civilizace, jež není ukotvena v mravech, právu ani náboženství.

V tomto smyslu nerozumím úvodnímu, lehce emotivnímu eseji antropologa Zdeňka Justoně, především pak příliš obecným gnómám o nacionalismu a národě, které rámují jeho uvedení do finského kontextu Donnerovy práce. Donner zjevně nebyl nacionalista přesvědčený o výlučnosti Finů, o nacionalismu nikde nepíše, spíš mu šlo o uchování herderovské ideje humanity v celé pestrosti jejího výrazu. Donnerovo angažmá ve finském krajně pravicovém hnutí na přelomu 20. a 30. let lze chápat pouze jako následek strachu ze sovětského imperialistického bolševismu, s nímž se osobně setkal. Takový strach nemusel být ve Finsku nutně spojován přímo s rusofobií. Donnerův představený ve válce o nezávislost Carl Gustaf von Mannerheim byl upřímným rusofilem a loajálním carským důstojníkem a diplomatem.

Chápu, že je zcela na autorovi, jakou formu eseje zvolí. Jako pouhému filologovi je mi však líto, že Zdeněk Justoň nevyužil odstupu více než sta let, během nichž v antropologii jistě došlo k bouřlivému rozvoji přístupů ke zkoumanému předmětu a zpřesnění terminologie. V úvodu k cestopisu s etnografickým obsahem by se dalo aktuální kritické zhodnocení očekávat. Naopak mi připadá, že Justoň rehabilituje některé nevhodné přístupy v popisu a interpretaci, proti nimž i sám Donner svou prací bojoval. Například pro vysvětlení značně komplexního fenoménu či lépe řady možná typově shodných, avšak genealogicky a kulturně odlišných jevů – léčebných rituálů v cirkumpolární oblasti –, používá autor spekulativní psychiatrickou diagnózu tzv. arktické úzkosti (v antropologii se jí před padesáti lety říkalo tuším arktická hysterie a vysvětlovala se jí schopnost nezprostředkované komunikace se supranormálním světem), užívanou dnes doufám nanejvýš v publicistice. Takováto psychologizace je jen pokračováním přezíravého postoje koloniální vědy vůči „mentálně zaostalým“ národům, a pokud něco vůbec vyjadřuje, pak zoufalou neschopnost základní empatie a absenci adekvátních kategorií.

Myslím, že samotnému Donnerovi by vůbec nevadilo, kdybychom mu vytkli, že o šamanismu či totemismu mluví jako o náboženství (představa o propojení „šamanských“ spiritualit různých národů celého světa je dnes s největší pravděpodobností zavádějící a vypovídá přibližně tolik co srovnávání například inckého, indického a irského „polyteismu“) a že vágním spojením „arktická kultura“, u nějž však cítíme Donnerovo váhání, zda je vůbec použít, vyjadřuje neblahý syntetismus jdoucí po vnějších rysech, neukotvených v jazykových, potažmo dílčích kulturních systémech. Donner se jednoduše tváří v tvář nedostatku detailních informací o „popisných mluvnicích“ původních spiritualit spokojuje s typologií, jež je vždy nutně založena na vnějších, arbitrárních kategoriích. Zhodnocení by si ovšem zasloužily i Donnerovy geniální vhledy do práce etnografa, například jeho saussurovské dictum: „Z výpovědi jednoho jediného člověka je možné získat představu o víře celého národa asi stejně dobře jako podle řeči jednoho sestavit celý slovník a mluvnici.“

Nevhodná zobecnění
Nevhodných zobecnění či zmatečných tvrzení je v úvodním textu více. Existence národních jazyků se nestala „veledůležitou“ až na konci dlouhého 19. století, národním jazykům se důležitost začala přisuzovat již v době reformace a soud o národním jazyce jako podmínce sine qua non existence národa kulminuje ve Finsku za pozdního osvícenství a v době romantismu. Finsko není severní ani jiná výspa Skandinávie, přinejmenším v geografickém smyslu. Laponci nebyli ve Finsku vždy „opovrhovanými barbary“. To platilo spíše v Norsku či Rusku, zatímco ve Finsku byl vztah k Laponcům mnohem vrstevnatější.

Impulsem pro švédskojazyčnou inteligenci ve Finsku, aby začala „křísit finský jazyk a kulturu“, nebylo vydání Kalevaly v roce 1849 (mimochodem nechápu ani, proč se dále v této souvislosti uvádí z Lönnrotova rozsáhlého filologického díla právě Flora fennica). V té době totiž už bylo jasné, že se tento minimálně sto padesát let starý projekt podařil. Zbývalo jen jedno: vymoci si nový jazykový zákon, s čímž uspěl Lönnrotův spolužák Snellman o necelých dvacet let později. Dělení obyvatelstva na „etnické“ Švédy a Finy počíná až na konci 19. století. Mluvit v kontextu předchozí doby o finských Švédech a Finech je ahistorismus.

Kai Donner studoval v Budapešti v roce 1908 ugrofinistiku, pravděpodobně navštěvoval přednášky Józsefa Szinnyeiho, nicméně zájem o určení původních sídel uralských národů si nesl již od Castréna. Pokud pak mluvíme o Maďarech a nikoli obecněji o předcích Ugrů, Ugrofinů či Uralců, jejich původní sídla nejsou velmi pravděpodobně na západní Sibiři, nýbrž mezi řekami Kamou a Volhou.

Příbuzní Čukčů se nenazývají Korjati, nýbrž Korjaci. Laponci už dlouho neumí soby dojit. Poslední záznam o dojení sobů u Sámů je ze 40. let 20. století. Během 20. století totiž většina sámských pastevců přešla od intenzivního chovu k chovu extenzivnímu, což s sebou neslo snížení míry domestikace zvířat. Tvrzení, že se severní národy naučily chovat soby od stepních pasteveckých skupin, není doložené a pravděpodobně ani doložitelné. To vše zde však uvádím pouze z recenzentské povinnosti, možná jde jen o důsledek neobratných formulací.

Nedůsledné zpracování etnonym i poznámkového aparátu
Kniha bohužel není důsledná v klasifikaci jazyků a v používání etnonym; komentáře i poznámkový aparát vše jen zatemňují. Již v úvodu se vedle sebe kladou termíny různých tříd či klasifikačních taxonů: „Chantové (Osťáci) a Mansové (obští Uhrové)“. Obští Ugrové jsou však oba národy, Mansijci i Chantyjci. Mansijcům se dříve říkalo Vogulové, což je jméno, jež by mělo stát v závorce. Další konfuze je v rejstříku, kde jsou pod „samojedská etnika“ chybně zařazeni i Ugrofini z vedlejší, nesamojedské větve uralských jazyků (Osťáci), dále Altajci (Tunguzové, Jakuti, Dolgani) či mluvčí jenisejských jazyků (Kottové). Samojedy přece výčet všech sibiřských autochtonů nekončí, čehož opak vedle rejstříku implikuje také jedna věta z překladatelčina doslovu: „[Donnerovým] oborem se staly jazyky původních obyvatel Sibiře, které společně s ugrofinskými tvoří tzv. uralskou jazykovou rodinu.“ Za Samojedy lze označit pouze Něnce, Ence, Nganasany, Selkupy a dalších zhruba sedm zaniklých či teprve od 18. století po jazykové stránce altaizovaných etnik.

V tabulce, v níž se ke starým jménům přiřazují jména používaná dnes, bych uvítal český, nikoli anglický přepis z azbuky (Sachové namísto Sakhové). Dále mě na tomtéž místě překvapil alternativní název Enětové pro Ence, jejž si vysvětluji pouze nedůsledným přepisem finského enetsi či obdobného spřežkového zápisu v jiném jazyce, možná v angličtině (Enets).

Doporučil bych používat současnou jazykovědnou terminologii a na odchylky od ní upozorňovat. Například tvrzení z doslovu, že „[Castrén] se domníval, že do uralské rodiny patří i mongolsko-turkické jazyky“, je zavádějící. Castrén se sice domníval, že uralské a altajské (proč se zde označují jako „mongolsko-turkické“, když i alternativní starší český termín je turkotatarské?) jazyky stojí v příbuzenském svazku, souhrnně je nazýval jazyky altajskými, nikoli uralskými, rozhodně však rozlišoval stupeň příbuzenství mezi jazyky samojedskými, ugrofinskými a altajskými, nekladl je na stejnou úroveň jako tři rovnocenné větve jedné rodiny. V doslovu se dále píše, že „teorie o příbuznosti ugrofinských jazyků a samojedštiny (!) se … zrodila až v průběhu 19. století“. Obávám se, že „ugrofinštinu“ a samojedské jazyky pokládal za příbuzné již Leibniz, ačkoli teprve Castrén byl tím, kdo dokázal tuto intuici systematizovat. Konečně musím vyjádřit pochybnost nad pravdivostí tvrzení v doslovu, že slavný finský mladogramatik Eemil Nestor Setälä navštívil Sibiř.

Překladatelská a typografická stránka knihy
Po tvarové i obsahové stránce kontrastní text klade vysoké nároky na překlad. Donnerova stylistika je proměnlivá a překladatelka si zjevně byla této skutečnosti vědoma. Překlad je z celkového pohledu velice dobrý. Sám bych však asi Donnerův jazyk tolik neaktualizoval a vyvaroval se příliš příznakových slov a idiomat jako kvelb, šmejd, buranství (namísto surovosti), bylo mi ouvej apod. Slovo kvelb se v textu vyskytuje víckrát a překládá se jím finské puoti (přejímka z němčiny či švédštiny), což však v Donnerově době neneslo expresivní příznak českého slova kvelb, jímž se označuje jakýkoli obchod. Puoti (původně „bouda [na tržišti]“) je prostě vesnický obchod se smíšeným zbožím, koloniál. Použití slova kvelb si vysvětluji jen jako snahu o etymologizaci bez ohledu na stylový příznak.

Podobně bych jednotlivé styly, například rytmizované poetické popisy přírody, nechal mluvit samy za sebe a nezdůrazňoval jejich odlišnost od okolí například aliterací či personifikací, jež v originálu chybějí: „A když vyje vánice a vichr víří sněhová mračna a metá je do černé noci, která je polyká, sotva by se na Zemi našlo místo méně příznivé k životu.“ („Kun myrsky ulvoo ja lumi tuulen ajamana tupruaa suurina pilvinä eikä ympärillä näy muuta kuin pimeää yötä, silloin tämä maanosa tuntuu hyvin vähässä määrässä soveltuvan ihmisten asuinpaikaksi“ – Když kvílí bouře a vichr žene mračna zvířeného sněhu a kolem není vidět nic než temná noc, tehdy se toto území zdá být pramálo vhodným k obývání.)

Výše uvedené příklady však lze obhájit rozdíly ve zvolené překladové strategii a snahou o větší odlišení stylistických poloh textu. Tato snaha je vlastně shodná s ediční snahou zmíněného autorova syna Jörna. Nabízí se proto otázka, zda by v tomto případě nakonec nebylo přece jen lepší sáhnout po jeho verzi.

Největší slabinou knihy je typografie, strhující na sebe pozornost na úkor jazykově výrazové i obsahové složky textu. Rušivě působí jak velikost písma jako v edici četby pro první stupeň obecných škol (to však třeba mnohý i uvítá), tak svévolné střídání hustoty sazby a zejména chybné dělení slov. Dělení na „vžd-y“ či „al-e“ si prostě nelze nevšimnout. Úprava bohužel výrazně sráží hodnotu knihy – knihu se proto ostýchám hodnotit jako celek –, jež je svým způsobem v českém prostředí jedinečná a za niž by všem, kdo na českém vydání pracovali, patřil veliký dík.