Každá literární oblast má pár velkých jmen, která ji z velké části formovala a pomáhala vytvářet její současnou podobu. Když se řekne anglosaská literatura, padnou jména jako Joyce nebo Shakespeare, u našich německých sousedů to bude zejména Goethe a u nás třeba Jirásek nebo Hrabal. Kdo vás však napadne, když se řekne arabská literatura? Natožpak moderní arabská literatura? Nikdo? Ono není divu. A není to tím, že bychom v moderní arabské literární tvorbě neměli dostatečné množství zajímavých, významných či výrazných titulů, je to tím, že v češtině téměř žádná překladová současná arabská próza nevychází.

Jednou z největších ikon, ne-li tou největší, moderního arabského románu je bezesporu egyptský spisovatel Nadžíb Mahfúz (1911–2006), jenž zůstává jediným arabským nositelem Nobelovy ceny za literaturu (1988). Za svou více než sedmdesátiletou tvůrčí kariéru napsal 34 románu, více než 350 povídek, desítky scénářů a pět divadelních her. V češtině máme k dispozici stále jen jediný překlad, a to románu Nová Káhira (1945), jenž vyšel pod názvem Skandál v Káhiře v Odeonu v roce 1968 v překladu Jaroslava Oliveriuse. Českému čtenáři dlouhou dobu zůstával mimo něj přístupný už jen Zlodej a psi (Slovenský spisovateľ, 1990) v překladu Ladislava Drozdíka.

Před pár lety to změnilo slovenské nakladatelství BAUM, které v roce 2007 vydalo v překladu Marka Brieška Putovanie Ibn Fattúma. Tento titul patří k méně známým dílům z poslední etapy Mahfúzovy tvorby, v níž se odklonil od západního modelu literatury a nechal podstatně výrazněji promluvit prvky a motivy z arabsko-islámské literární tradice. V jednom z rozhovorů z roku 1980 Mahfúz prohlásil: „Když jsem začínal psát romány, měl jsem pocit, že evropská románová forma je posvátná. Ale s věkem se vaše životní postoje mění, chcete se zbavit všeho, co vám bylo vnuceno… A uvědomíte si, že se snažíte naladit na hlubiny vašeho nitra… Jako kdybyste si říkal: ‚A proč bych si nemohl vytvořit svou vlastní formu?‘“

Putovanie Ibn Fattúma patří do té části Mahfúzova díla, kde přesně takovou vlastní formu vytváří. Jako inspirační zdroj mu posloužil středověký žánr cestopisů (rihla), které se vyznačovaly epizodičností a absencí ústřední zápletky. Už jméno ústředního hrdiny Ibn Fattúma odkazuje k nejslavnějšímu arabskému cestovateli Ibn Battútovi, jenž ve 14. století navštívil většinu tehdy známého světa a své poznatky zachytil v rozsáhlém díle. Zatímco skutečný Ibn Battúta cestoval v prostoru, jeho literární dědic Ibn Fattúma cestuje v čase a doufá, že objeví dokonalé státní zřízení – mytickou zemi Džabal (Hora) –, jež by rád přenesl do vlastní „země islámu“. A čtenář se s ním vydává na cestu po stopách lidské civilizace od jejího úsvitu do dnešního dne.

Putování začíná Ibn Fattúma v zemi Mašrik (Východ), která svou charakteristikou připomíná prvobytně pospolnou společnost. Lidé tu chodí nazí, uctívají jako boha Měsíc, jsou zde patrné poměrně výrazné matriarchální rysy (ženy si vybírají manžele, děti připadají v případě rozchodu jim). Po pěti letech pokračuje dál do země Hajra (Zmatek), která je o stupínek dál: vládne v ní absolutistický král a jednotlivé části země spravují vazalové. Na základě falešného obvinění se hlavní hrdina ocitá na dvacet let ve vězení, z něhož ho vysvobodí státní převrat.

Jeho kroky poté vedou do sousední Halby (Kolbiště), země, kde je za nejvyšší hodnotu považována svoboda, jíž je podřízeno vše. Hlavní hrdina tu mimo jiné zažívá demonstrace (včetně jedné za práva homosexuálů), velmi benevolentní výklad islámu, důraz kladený na vědění a poznání, ale i odvrácenou stranu oné moderní kapitalistické společnosti. Ani tu tedy Ibn Fattúma nepovažuje za dokonalou – postrádá v ní větší sociální sounáležitost, děsí ho uvolněná morálka a množství chudých.

Přestože uznává, že by v Halbě dokázal navzdory jejím nedostatkům spokojeně žít, vydává se znovu na cestu. Další zastávkou je Amán (Bezpečnost), země „absolutní spravedlnosti“, kde mají všichni stejně, nikdo není chudý ani bohatý (až na vládnoucí kruhy, jak se nepřekvapivě ukáže). Cestovateli je tu navíc okamžitě přidělen „společník“, jenž se od něj nehne na krok. Je to jediné místo, v němž poutník stráví minimální možnou dobu deseti dnů a při první příležitosti prchá pryč. Obdiv totiž záhy nahradí děs, když Ibn Fattúma zjistí, že se tam za bezpečí platí svobodou, jejíž projevy se trestají smrtí.

Znechucený prchá dál do země Gurúb (Západ), jež jako jediná postrádá v dějinách lidstva reálnou paralelu. Je to přechodové místo, v němž se bytím vyčerpaní lidé z celého světa duševně připravují na cestu do finální destinace, do bájné krajiny Džabal (Hora).

Mahfúz hojně využívá prvků typických pro středověké cestopisy: mezi jednotlivými zeměmi putuje vypravěč s karavanou a celé vyprávění končí rčením o tom, že odpovědi na všechny otázky se nacházejí jen „u Toho, ktorý pozná zjavené aj skryté“ (s. 104). Na rozdíl od autorů těchto cestopisů včetně zmiňovaného Ibn Battúty si však Mahfúzův Ibn Fattúma „zemi islámu“ nijak neidealizuje. Odvažuje se otevřeně kritizovat vládce, jeho neomezený vliv i nestoudnou a neskrývanou zkorumpovanost. Ve spojitosti s rodnou zemí neváhá používat slova jako „zaostalý“, „chudoba“ nebo „nespravedlnost“. Připomeňme, že v roce 1983 už v Egyptě vládl prezident Hosní Mubárak, kterého přiměly abdikovat až události arabského jara v roce 2011.

Klíčem k rozhodování o tom, zda je pro cestovatele to či ono zřízení přijatelné, nakonec ovšem nejsou kvalita života v dané oblasti, zbožnost místních nebo úroveň vědomostí, ale láska. Ve chvíli, kdy se Ibn Fattúma zamiluje, je ochotný opustit – alespoň dočasně – svůj sen o hledání absolutní pravdy, usadit se, zapustit mělké kořeny a těšit se z radostí každodenního života. Zároveň je zřejmé, že podle autora lidstvo nikdy nepřestane usilovat o dokonalost a po čase se mu klid a pohodlí vždy přejedí. Stejně věčná jako láska je i válka, k níž nakonec všechny společnosti ve všech stádiích vývoje nevyhnutelně dospějí.

Překladatel se v doslovu zmiňuje o tom, že doboví kritici Mahfúzovi vytýkali nedostatečnou názorovou vyhraněnost a autorský přístup, v němž se jeho hlavní postava o jednotlivých společenstvích dozvídá výhradně formou dialogů s místními a zdržuje se jakýchkoliv vlastních komentářů. To však zároveň umožňuje jasně ukázat, že dokonalé zřízení neexistuje a že na každém stupni vývoje bylo možné nalézt něco dobrého a něco zlého. Silnou roli zde hraje také pro Mahfúze tak typické společenské cítění, jež se prolíná celou jeho tvorbou.

„Bez literatury by můj život nestál za nic,“ řekl prý Mahfúz jednou. Jak by vypadala současná arabská tvorba bez Mahfúze, inspiračního zdroje mnohých, si lze jen těžko představit. Věčná škoda, že většina jeho výjimečné tvorby zůstává českému čtenáři nedostupná.