Talentovaná ukrajinská výtvarnice Oksana Bula (nar. 1989) si udělala ve světě jméno jemnými akvarely, v nichž stvořila svět tukoňů, činorodých kouzelných lesních bytostí, ze kterých i na dospělé děti na první pohled dýchne bezprostřední radost a dobrá nálada. Tukoni pronikli na pohlednice a do kalendářů a v podobě šperků se stali ikonickým módním doplňkem. Jméno si pro ně jejich duchovní matka vypůjčila z jazyka australských aboriginů, z jedné legendy o lesních tvorech, kteří tančí, a díky tomu rostou stromy.

S konceptem dobrých duchů lesa pak sedmadvacetiletá umělkyně ze Lvova vstoupila i na pole literatury pro nejmenší, když v roce 2016 vydala dvě autorské knihy propojené protagonisty. První se jmenovala Zubr si hledá hnízdo a česky vyšla v překladu Rity Kindlerové s ročním odstupem od originálu, druhá ji v češtině následovala letos a má název Medvěd nechce jít spát.

Do imaginativního, snového světa tukoňů vstoupili dva obrovití chlupáči – a les rázem ožil křehkým příběhem. Obě knihy s minimem textu začínají podle téhož schématu: „Jednoho dne potkal zubr medvěda,“ respektive „Jednoho dne potkal medvěd zubra.“ Upovídanější je v obou případech zubr, jednou se ptá a podruhé rovnou začne sám vyprávět – a zápletka je celkem evidentní. Podzim hýří barvami, blíží se zima a tu jeden tráví dlouhým spánkem, a druhý jak známo nikoli. Jaké to je, spát, či vlastně nespat? Pomůžou zubrovi tukoni a uloží ho k zimnímu spánku? A budou si vědět rady s medvědem, který trucovitě prohlásí, že spát jít nechce? Leda že by mu tukoni našli jiný pelíšek…

Všechno dobře dopadne, příroda má v tukoním světě pevný řád, i když by se konec slovy odvyprávěného příběhu mohl zdát otevřený, ilustrace happy end nesmlčí. K uspávání dvouletých až tříletých rozumbradů, jimž jsou publikace primárně určeny, lze ovšem doporučit výhradně Medvěda.

Výtvarný rukopis Oksany Bulo je nezaměnitelný, své nadání ostatně testuje na nejrůznějších technikách, od grafiky po malbu na sklo. Jako ilustrátorka dětských knih (nejen vlastních autorských) dovede vyjádřit jemný humor, barvou i gestem zobrazovaných figur zachytit náladu, nepostrádá cit pro detail. Vedle výraznějších ploch ve valéru jedné barvy pěkně vyniká drobnokresba jednotlivých scén příběhu či třeba detailně rozpracované pozadí. Bachraté, předimenzované a maximálně zjednodušené postavy zubra a medvěda doprovázejí rozverní tukoni, kteří opečovávaní les a starají se o potřeby všech jeho obyvatel. Protože jsou to vlastně kouzelní duchové, mají drobné, takřka beztvaré tělo, na hlavě haluze nebo parůžky, pořád jsou v pohybu, něco nosí nebo podávají, a tváře jim přitom nikdy neopouští přívětivý výraz. Výtvarný koncept knih Medvěd nechce jít spát a Zubr si hledá hnízdo je působivě promyšlený a výmluvný, text čtenáře jen nasměruje, o čem si vlastně nad knihou povídat. Podzimní barevnost ilustrací upomíná na Trnkovu Zahradu, poeticky až snově ztvárnění obyvatelé lesa mohou evokovat ilustrace Andrey Tachezy. Koho tukoni okouzlí, tomu jen jedna z knížek Oksany Buly nestačí.