Andrzeje Sulimy-Suryna lze zařadit mezi prokleté básníky polské literatury, jejichž tvorba je spojena s životním stylem na okraji společnosti. Ne náhodou přichází komplexní výbor z jeho díla ve stejném formátu a z pera téhož překladatele jako průřez tvorbou Edwarda Stachury (Člověk – nikdo, 2014). Pro oba autory jsou společné motivy tuláctví, bezdomoví a spojení tohoto životního stylu s tvorbou. „Život a poezie pro něho byly jedním. Ve svém zápisníku má motto: ‚Žij tak, jak píšeš, piš tak, jak žiješ‘,“ píše o Surynovi v jednom ze vzpomínkových doslovů Waldemar Czechowski.

Na rozdíl od Stachury Sulima-Suryn nikdy nedosáhl kultovních rozměrů. Na vině je tomu z velké části jeho neochota publikovat. I proto je fakt, že se jeho dílo českému čtenáři dostává do rukou, malý zázrak. Suryn za života uspořádal k vydání pouze dvě básnické sbírky a k vydávání jeho díla docházelo postupně zásluhou matky a přátel. Český výbor je tedy prvním reprezentativním celkem Surynovy tvorby vůbec. Rovněž proto kniha vychází dvojjazyčně a zahrnuje široké spektrum básníkovy činnosti.

Knihu otevírá výbor z poezie, přičemž pouze dvě ze zastoupených čtyř sbírek (Pomiędzy a Światło) uspořádal a připravil k vydání za svého života sám Suryn. Básně se vyznačují krátkým formátem, který je diktován jejich obsahem. Neaspiroval-li Suryn na pozici ve společnosti či na polském literárním parnasu, tím více mohl svůj život (a tedy i tvorbu, neboť ty u něj byly jedním) obětovat duchovnímu hledání. Básně, které čerpají z tradičních křesťanských, ale i východních žánrů (například haiku), zachycují snahu postihnout okamžik, nejčastěji mystický prožitek. Básník přitom vychází od popisu pozorování přírody a postupně se přesouvá do nitra své duše. Několik básní se jmenuje příznačně Vidění, které jednak spojuje vnitřní a vnější svět a rovněž trefně vystihuje charakter Surynovy poezie.

Po poezii následuje oddíl textů nazvaný Prózy, který svým mystickým naladěním koresponduje s básnickou tvorbou. První ze dvou v něm otištěných textů je fiktivním popisem poustevnického života, který Suryn chápe jako ideální život. Text druhý, nazvaný Pan Seluhenburg, popisuje duchovní rozhovor. Mystická zkušenost, pozorování okolního přírodního světa a poznatky z něho plynoucí naplňují také oddíl Texty z deníků a zápisníků.

Poslední dva oddíly, které překladatel Zelinka do výboru zařazuje, Texty a básně z kazety nazvané „Různorodý a omezený“ a Dialogy s Tomášem, nahrál autor na kazetu a zapisovali je později přátelé a matka. Oba oddíly obsahují koláž myšlenkových záznamů, vnitřních dialogů, citátů, aforismů, popisů krajiny či zárodků básní. Jak již název napovídá, obzvláště v Dialozích s Tomášem je výrazná dialogičnost. Lyrický subjekt hovoří v krátkých replikách se svým duchovním vůdcem či přesněji bratrem, který svým jménem odkazuje k apoštolovi proslavenému svou nejistotou ve vztahu ke vzkříšenému Kristu.

S úctyhodným pokusem vydat reprezentativní průřez Surynovy tvorby se pojí problém, že dostáváme do ruky kvalitativně nevyvážený celek. Formálně propracované básně se sofistikovanou prací s básnickými prostředky se na stránkách knihy mísí se surovým a nehotovým materiálem, který obrazu o básníkově díle spíše škodí. Tak například báseň věnovaná Henryku Waňkovi rozehrává prostřednictvím oxymór a chiasmat síť spletitých vztahů duchovních a přírodních entit, kterou nakonec provane Duch svatý. O několik stránek dál ovšem snaha uchopit mystický prožitek sklouzává k neoriginálním klišé jako například „nemůžeš zabloudit, bloudění je cesta“.

Do očí bijící rozdíl mezi umným zacházením s básnickými prostředky a bohatou obrazností na straně jedné a klišovitým charakterem a syrovostí jiných textů na straně druhé je skutečnost, kterou lze Zelinkovi lehce prominout vzhledem k tomu, že takové chápání poezie bylo vlastní samotnému básníkovi – byla pro něj životem, a to se vším všudy. Vážnější prohřešky vůči dílu objevíme na úrovni překladu a jazyka. Je samozřejmé, že při vydávání bezmála souborného básnického díla překladatel zachybuje, byť chyby způsobené transfery z jednoho jazyka do druhého (wiersz jako „verš“, nikoliv „báseň“; bajka jako „příběh“, nikoliv „pohádka“; letni jako „letní“, nikoliv „vlažný“) by měl mít překladatel takzvaně v hledáčku. Daleko více zamrzí překlepy a jiné nedostatky jako zjevné syntaktické chyby a neopodstatněná opakování slov) v rámci českého, ale i polského textu (zde to jsou například chybějící nosovky u samohlásek).