Cenu Jiřího Marka udělenou Českou asociací autorů detektivní literatury (AIEP) za nejlepší českou knižně publikovanou detektivku roku 2017 získal román Smrt má vůni inkoustu Viléma Křížka (nar. 1971), autora, který se dosud věnoval žánru sci-fi.

Zasazením do doby před první světovou válkou kniha odpovídá proudu českých retrodetektivek, jejichž nejslavnějším autorem byl právě muž, po němž se dotyčná literární cena jmenuje. Ale v posledních letech přibyli další autoři (Ladislav Beran, Jiří Slavíček či Ivo Hudeček, případně mimořádně populární středověké detektivky v čele s těmi od Vlastimila Vondrušky). Neutuchající množství takových příběhů jistě vzniká do značné míry proto, že ony „staré časy“, někdy idealizované, dobře odpovídají českému pojetí detektivky jako něčeho poklidného, pohodového, kde navíc musí být aspoň troška laciné zábavy.

Tohoto proudu se Křížek – naštěstí – moc nedrží, a tudíž může oslovit i mladší čtenáře, kteří by českou detektivku jinak zřejmě ignorovali. Velkým detektivem je tu soukromý vyšetřovatel Eliáš Sattler, který v mnohém připomene Sherlocka Holmese, a to jak z původních Doyleových próz, tak „moderního“ z televizní série BBC. Je to však natolik očividné, že to ani nejde mínit jako výtku napodobování. Sattler je podivínský pátrač, schopný se doma ponořit do práce na případu, aniž by jedl, a na konci příběhu – to snad prozradit můžeme – se dokonce stane majitelem houslí. Nechybí služebná Jana, která musí pánovy vrtochy snášet, watsonem je Sattlerovi právník Adam Křížek, jenž se detektiva občas snaží usměrňovat. Zásadní odlišností od doyleovského světa je ovšem Sattlerova specifická a pro knihu podstatná vlastnost: dokonalý čich, díky němuž je schopný poznat nejrůznější vůně a pachy.

Autor v doslovu knihy i různých rozhovorech tvrdí, že inspirací mu byl skutečný pátrač, prý jeden z prvních českých vyšetřovatelů, jehož společníkem byl Adam Křížek, spisovatelův dědeček. Slovo „tvrdí“ tu používám úmyslně. Vnuk Křížek uvádí, že pátral v archivech, ale kdo ze čtenářů se do nich půjde vydávat, aby jeho slova ověřil? Neboli určitého dojmu mystifikace se zbavit nejde. Z hlediska fungování knižního trhu může mimochodem překvapit, že autor v poděkování slibuje další setkání se svým detektivem – tedy že tak činil v době, kdy ani nebyl vydán první díl.

Na začátku románu Sattlera navštěvuje klientka, kterou znepokojují anonymní dopisy, jež dostává její manžel. Text je natolik obecný, že z nich není jasné, zda (a čím) se její muž provinil. Sattler a Křížek se pouštějí do pátrání v Praze a ve Vídni, metropoli tehdejšího mocnářství.

Vyprávění neprobíhá po holmesovském vzoru ich-formou, ale ve třetí osobě z pohledu Sattlera či Křížka, případně dalších postav, zejména Sattlerovy klientky. Román je o to upovídanější. Dozvídáme se totiž mnohé: řečeno je, co si postavy právě myslí; zvažují se různé teorie ohledně případu; popisuje se přinášení různých nápojů; když jsou Sattler a Křížek ve Vídni, podrobně je popsáno neúspěšné pátrání v jedné kavárně. Přestože k zásadnímu zvratu dochází až zhruba v polovině románu, Křížek nenudí ani v těch chvílích, kdy se zrovna mnohé neděje – jeho vyprávění zůstává chytlavé.

Samozřejmě je také líčen kolorit doby, což se autorovi daří, ať už jde o prostředí různých pražských a vídeňských kaváren, či vystižení česko-německých vztahů v Praze (například klientčin manžel pochází z německé rodiny). Dobové reálie a inspirace potom autor komentuje v doslovu s příznačným názvem Historické perličky, kde se například dozvíme, že Sattler navštívil premiéru jedné opery právě v den, kdy se skutečně odehrála. Faktografická podloženost je sice sympatická, vyvolává však otázku, jestli je třeba ji takto explicitně zdůrazňovat. Když Sattler kvůli pátrání navštěvuje redaktora Moderní revue, zvídavý čtenář si ze školy buď vybaví, o koho jde, nebo to v době internetu během pár vteřin zjistí, ale nepotřebuje v tom být utvrzován.

Identita pachatele až tak překvapivá není. Podezřelých totiž od počátku není mnoho a díky tomu, že máme možnost nahlédnout do myšlenek některých postav, a tomu, jak se příběh vyvíjí, můžeme postupně odškrtávat z pomyslného seznamu. To je pochopitelně škoda, ale nelze říct, že by to vyznění knihy vyloženě vadilo. S Křížkovým detektivem a jeho asistentem je – snad to nevyzní banálně – čtenáři příjemně a není až tak podstatné, co se zrovna děje. Právě díky pohodovým vztahům mezi pátrači se člověk těší na slibovaná další dobrodružství.