Příznivci polské literatury a kvalitní literární reportáže zaznamenali nenahraditelnou ztrátu, když letos v lednu předčasně zemřela Lidia Ostałowska, polská spisovatelka, novinářka a aktivistka. Varšavská rodačka (*1954) a absolventka polonistiky na tamní univerzitě působila za minulého režimu krátce jako žurnalistka, avšak pozornost na sebe upoutala až spoluprací s hnutím Solidarita a pak zejména v 90. letech, kdy začala psát pro deník Gazeta Wyborcza, svými humanisticky zaměřenými reportážemi, jejichž ústředním tématem byli lidé na okraji, v upozadění či vyloučení. Stylově vycházela z nejlepší tradice takzvané polské školy reportáže, proslulého směru literární reportáže, reprezentovaného mimo jiné i u nás dobře známými jmény jako Ryszard Kapuściński, Hanna Krallová, Małgorzata Szejnertová či Wojciech Tochman.

Ostałowská je autorkou knih Farby wodne (2011), která vyšla česky (jako Akvarely pro Mengeleho, 2014) i slovensky a pojednává o osudech brněnské Židovky Diny Gottliebové, jež v Osvětimi dostala úkol portrétovat Romy jakožto zástupce domnělé nižší rasy, a souboru reportáží Bolało jeszcze bardziej (Bolelo to ještě víc, 2012), věnovaných tomu „horšímu“ – perifernímu, znevýhodněnému a opomíjenému, co lze v Polsku a příbězích jeho obyvatel najít. Autorčinou prvotinou je ovšem soubor reportáží o osudech středoevropských a balkánských Romů Cygan to Cygan, jenž původně vyšel již roku 2000 a v rozšířeném vydání o dvanáct let později. Naši čtenáři si knihu mohou pořídit od roku 2016 v kvalitním překladu Lucie Zakopalové, která převedla i Akvarely pro Mengeleho. České vydání doprovázejí vynikající tematické fotografie Karla Cudlína.

Obsahově je Ostałowské kniha rozkročena široce: s autorkou, v jednotlivých reportážích dokonale nepřítomnou, čtenář sleduje život v bědných rumunských cikánských osadách i osudy jejich obyvatel, kteří se pokoušejí přilepšit si žebráním v Polsku a na Západě, ocitá se ve Vápenné osadě v hluboké roklině kdesi na hornické periferii maďarského Pětikostelí, kam se sestupuje po sto sedmnácti betonových schodech, nahlédne do bulharského Slivenu, jeho romského ghetta i okolních věznic, kde si velká část jeho mužských obyvatel odpykává horní sazbu trestu povětšinou za banální krádeže, zavítá do skopské čtvrti přezdívané Šutka, jejíž převážně muslimští Romové žijí přípravami na podivně eklektický náboženský svátek Ederlezi, ale pozná i složité poměry v bezútěšných panelácích v Bečově u Mostu, pohnutky českých a slovenských Romů, kteří podlehli vábení reportáží Josefa Klímy v televizi Nova a odjeli koncem 90. let za iluzivním štěstím do Velké Británie, či peripetie neoficiální samosprávy a spravedlnosti Romů v Polsku. Texty všech těchto jednotlivých reportáží jsou však prostoupeny množstvím informací a odboček, jejichž prostřednictvím se autorka – a čerpá při tom zjevně nezřídka z jiných zdrojů či odborné literatury – snaží přiblížit romské zvyky, mytologii a lidovou slovesnost, ale především jejich svébytný pohled na svět a život v něm. Navíc jsou prokládány drobnějšími, nanejvýš půlstránkovými záznamy detailů, dojmů, chtělo by se říct etudami. To vše jsou – zejména pro ty, kdo o Romech dosud žádnou seriózní knihu o této problematice nečetli – cenné a zpravidla velmi poutavě a srozumitelně podané střípky.

Jistá čtenářská potíž nicméně spočívá právě v této mozaikovitosti. Zejména v některých delších reportážích (např. Závěť Cikána Feluše) působí kompozice chaoticky a není snadné prokousat se spletí pozorování, faktů a místy i subjektivněji laděných popisů či dojmů a nepřestat při tom sledovat linii jednoho příběhu, osudu, postavy, potažmo skupiny postav, často dost rozmytou. Jako by to reflektovalo jistou rozptýlenost a nesoustředěnost životních peripetií hrdinů knihy, nejednotnost, nehomogennost a nejednoznačnost Romů, spontánnost a improvizovanost – nepostrádající ovšem virtuózní momenty – jejich přístupu ke světu a nejspíš také autorčina přístupu k nim. Patrně to souvisí s tím, že reportáže Ostałowské zřejmě vznikaly ztěžka nebo alespoň velmi dlouho (což by s ohledem na nutnost pobývat s protagonisty delší dobu či opakovaně bylo pochopitelné) a že to některé výsledné texty poznamenalo poněkud v neprospěch čtenářského komfortu. Výsledný dojem kazí i drobné nedostatky textu jdoucí na vrub nepečlivé redakci knihy. Je jich sice jen pár, ale omyly v pravopise vlastních jmen mohou u čtenářů vyvolat zavádějící představu o totožnosti postav či geografické příslušnosti míst, což střípkovitou, tříštivou perspektivu reportáží ještě umocní.

Nelze se také zbavit dojmu, že analytičtějším a přístupnějším zdrojem poznání je kupříkladu kniha Chudáci Romové, zlí Cikáni německého novináře Norberta Mappese-Niedieka (česky 2013), jež čtenáři poskytne v řadě ohledů objevný a překvapivý pohled na Romy zdaleka nejen ze zemí Balkánu, kde autor působil jako zpravodaj. Leckterý český čtenář, jakkoli poučen polskou školou reportáže, přitom – možná intuitivně – očekává právě spíše informovanější text typu Niediekovy publikace. Sugestivnější a živelnější pohled naopak nabízejí básnivější, jakkoli zároveň informačně nabité knihy Cyganie na polskich drogach (Cikáni na polských cestách) a Demony cudzego strachu (Démoni cizího strachu) proslulého polského znalce Romů a literáta Jerzyho Ficowského, o jejichž české vydání usiluje nakladatelství Triáda.

Je však potřeba zdůraznit, že kniha Lidie Ostałowské je ze všech zmíněných (i řady jiných) titulů psána nejempatičtěji, respektive – chcete-li – nejvíc z perspektivy samotných aktérů. Dynamickou mozaiku jejich příběhů a světů nahlížíme jejich očima, třebaže to nutně nemusí znamenat přímou řeč či první osobu. Autorčin vhled do líčených osudů a prostředí je zkrátka jen těžko dostižný a není jisté, zda jej kdy někdo zopakuje. Nezbývá tedy než přát si, aby si tuto knihu přečetl nejen každý náš znalec a zájemce o romskou problematiku, ale především každý její „znalec“, vynašeč frází typu „nejsem rasista, ale…“, a v neposlední řadě i naši Romové samotní. Její četba patrně nepřispěje k tomu, že čtenář ze dne na den obrátí a změní svůj názor na Romy, resp. gadže, ale dozajista obohatí, rozšíří perspektivy a prohloubí vzájemné porozumění a tím i možnosti konstruktivnějšího soužití.