Ve čtvrtek 21. června se uzavřela životní dráha profesora Oldřicha Krále (1930–2018), významného sinologa, překladatele a literárního vědce, bylo mu necelých osmdesát osm let. O jeho skonu informovala na svých webových stránkách Filozofická fakulta Univerzity Karlovy (FF UK), kde prof. Král studoval i řadu let působil.

Narodil se v Praze 13. září 1930. Po maturitě v učitelském ústavu (1948) se přihlásil ke studiu na FF UK, obor anglistika a obecná a srovnávací literatura. Druhý obor však byl z ideologických důvodů zrušen. Řízením osudu a na radu anglisty Zdeňka Vančury začal u profesora Jaroslava Průška, zakladatele katedry filologie a dějin Dálného východu, studovat sinologii, jež se mu stala „osudnou“. Studium završil roku 1953 diplomovou prací o čínském spisovateli Pa Ťinovi (Ba Jin, 1904–2005). Na katedře nadále působil jako asistent a vyučoval čínskou literaturu. Roku 1954 vstoupil do KSČ a zahájil vědeckou aspiranturu v Orientálním ústavu ČSAV. O dva roky později odjel do Pekingu, kde se na tamní věhlasné Pekingské univerzitě během ročního studijního pobytu věnoval studiu klasického čínského románu z poloviny 18. století Literáti a mandaríni (Žu-lin waj-š’ / Rulin waishi). Ten se stal tématem jeho disertační práce Umělecké postupy klasického čínského románu: Rulin waishi (český překlad románu Literáti a mandaríni. Neoficiální kronika konfuciánů vydal Oldřich Král v SNKLHU, 1962). Titul CSc. získal roku 1960, o dva roky později začal znovu působit jako odborný asistent na FF UK. Kromě pedagogické práce se věnoval i práci badatelské: roku 1965 publikoval monografii Umění čínského románu a v autorském kolektivu, vedeném profesorem Felixem Vodičkou, se podílel i na vzniku slavné učebnice Svět literatury I (1967).

Dalším plánovaným krokem jeho vědecké kariéry měla být habilitace. Král však roku 1969 vystoupil z KSČ a následky na sebe nenechaly dlouho čekat. Jeho habilitační práce Wen sin tiao lung. Příspěvek k popisu estetického myšlení v Číně byla zamítnuta. Musel opustit fakultu a byla mu zakázána i publikační činnost, takže se v té době dokonce krátce živil jako dělník na nádraží. Roku 1971 se mu ještě podařilo v Klubu přátel poezie vydat výbor Tao – texty staré Číny. O rok později se díky vedoucímu sbírky orientálního umění Luboru Hájkovi stal zaměstnancem Národní galerie v Praze. Jako kurátor sbírky orientálního umění se až do roku 1989 podílel na mnoha výstavách, zaměřených především na malbu a kaligrafii. Kromě několika samizdatových publikací vydal Odeon roku 1977 jeho výbor tchangských literátských novel nazvaný Starožitné zrcadlo, příběhy z doby Tchangů. Překlad svým jménem pokryl Králův kolega Josef Fass. V této rozporuplné době vznikl i Králův zřejmě nejslavnější překlad jednoho ze čtyř velkých klasických čínských románů Sen v červeném domě (Chung-lou meng / Honglou meng). Ten vyšel v nakladatelství Odeon mezi lety 1986–1988 ve třech dílech a byl oceněn výroční cenou Odeonu za nejlepší překlad (1989). Sám Král později hovořil o tom, že v „normální“ situaci by z důvodu časové náročnosti tak rozsáhlý překlad nemohl dokončit. Roku 1988 stihl v Odeonu vydat i základní text čchanového buddhismu, Chuej-nengovu (Huineng) Tribunovou sútru Šestého patriarchy (Liou-cu tchan ťing / Liuzu tan jing).

V polistopadové době se Oldřich Král potřetí vrátil na FF UK. Kromě klasické čínské literatury se zabýval i čínskou filozofií a uměním. Od roku 1990 osm let vedl Ústav Dálného východu. V témže roce se stal docentem, o tři roky později profesorem sinologie a srovnávací literatury. Stál u zrodu Centra komparatistiky, které se po několika letech stalo součástí Ústavu české literatury a literární vědy (dnes Ústav české literatury a komparatistiky). Centrum komparatistiky Oldřich Král vedl do roku 2000. V letech 1997–2001 byl prvním ředitelem Mezinárodního sinologického centra Chiang Ching-kuovy nadace při UK, které je jediným svého druhu v Evropě. Na počátku nového tisíciletí krátce působil i jako rektor Literární akademie Josefa Škvoreckého. Přednášel na mnoha zahraničních univerzitách a mezinárodních konferencích (byl mj. členem Evropské asociace čínských studií). V roce 2006 se na šest let stal předsedou Pražského lingvistického kroužku.

Po roce 1990 pokračoval ve vydávání překladů klasické čínské literatury a filozofie. Po taoistickém textu Vnitřní kapitoly (Čuang-c’ ťi š’ / Zhuangzi ji shi, 1992), připisovaném Mistru Čuangovi, znovu vyšla v sedmdesátých letech cenzurovaná Kniha mlčení. Texty staré Číny (1994). Následovala jedna z klasických kanonických knih čínského starověku, I-ťing. Kniha proměn (I-ťing/ Yijing, 1995) a slavný spis Mistra Suna O válečném umění (Sun-c’ ping-fa / Sunzi bingfa, 1995). Postupně Král vydal i některé své samizdatové překlady: Malířské rozpravy Mnicha Okurky (Kchu-kua che-šang chua jü-lu / Kugua heshang hua yulu, 1996) či Shánění krávy (Š’niou tchu / Shi niu tu, 1999) a text, jemuž se věnoval ve své habilitační práci: Liou Sieho (Liu Xie) „teoretickou báseň v próze“ Duch básnictví řezaný do draků (Wen sin tiao lung / Wen xin diao long, 2000). Kromě toho publikoval i mnoho odborných článků a studií. Poslední léta věnoval překladu dalšího klasického románu z konce 16. století – Jing Ping Mei aneb Slivoň ve zlaté váze (knižně začal vycházet roku 2012, šestý svazek vyšel v říjnu 2017).

Oldřich Král byl nositelem několika významných ocenění. Roku 2003 mu byla v Pekingu při příležitosti 240. výročí úmrtí autora Cchao Süe-čchina (Cao Xueqin) udělena mezinárodní cena za překlad jeho románu Sen v červeném domě. V roce 2010, kdy profesor Král slavil osmdesáté narozeniny, mu Ministerstvo kultury ČR udělilo Státní cenu za celoživotní překladatelské dílo a Učená společnost České republiky mu udělila medaili za „rozvoj české sinologie a mnohostranné interkulturní zprostředkování čínské vědy a kultury české veřejnosti odborné i širší, zvláště v oblasti literatury, estetiky a filozofie“. V loňském roce se za mimořádné překladatelské zásluhy stal laureátem Čínské státní ceny za překladatelské dílo.

Závěrem dovolte osobní vzpomínku. Profesor Král působil při osobním setkání značně nepřístupným dojmem, neměl ve zvyku projevovat emoce hlasem ani mimikou, což studentům znesnadňovalo soustředění při přednáškách, ale hlavně u zkoušek, kdy nebylo zřejmé, zda je s předvedeným „výkonem“ spokojen. Zdálo se, že se plně soustředí na své myšlenky, jež má v úmyslu sdělit, a nenechá se rozptylovat ani vlastním projevem. Zároveň ale nepatřil k těm nevyzpytatelným, o nichž se vědělo, že od zkoušek „vyhazují“, zkoušky se nesly v duchu přátelského rozhovoru na dané téma. Jeho celoživotní zaměření na čínštinu se projevovalo, jak tomu u sinologů bývá, i v jeho rukopisu – podpis spíš připomínal některé tahy z čínských znaků (on sám používal výraz „úder štětce“, evokující anglický termín „brush stroke“) než plynulou psanou latinku, což si autorka tohoto textu ověřila vzpomínkovým nahlédnutím do kolonky „Čínské myšlení a kulturní vzory“ ve svém indexu…

Českým čtenářům, uvyklým především klasické čínské poezii či příběhům lidových vypravěčů „z tržišť a bazarů“, otevřel Král bránu nového světa – objevil pro ně klasické čínské romány, které dávají nahlédnout do zcela odlišné literární tradice, do života tradiční čínské rodiny nebo do životních peripetií dávných čínských učenců. Sám to okomentoval v děkovné řeči, proslovené při příležitosti udělení Čínské státní ceny: „Během tohoto překládání jsem postupně dospěl k poznání dvou aspektů literárního překladu: za prvé, literární překlad je mezní způsob čtení, za druhé, opravdový literární překlad znamená interkulturní dialog, směnu kulturní zkušenosti a základ kulturního porozumění. Podle mne zároveň představuje takový překlad nezastupitelnou zkušenost hlubokého čtení… Přeložil jsem pár vynikajících čínských románů. Nezůstaly bez ohlasu. Například Sen v červeném domě v očích mých českých čtenářů nebyl jen kapitolou z dějin světového románu, která jim byla dlouho skryta, ale navíc se pro mnohé stal jakousi všestrannou encyklopedií života čínských lidí.“

Podrobnou bibliografii Králových překladů, článků a textů lze najít zde.