Marek Vadas (nar. 1971 v Košicích) je respektovaná osobnost slovenské literární scény a ani českým čtenářům není neznámý. V roce 2014 vyšla v nakladatelství Malvern v překladu Ondřeje Mrázka jeho bestsellerová sbírka povídek Léčitel, za niž Vadas získal prestižní ocenění Anasoft litera 2007. Loni vydal Labyrint ve svěžím, čtivém překladu Ondřeje Kavalíra Vadasovu knihu pro děti a mládež nazvanou Na útěku (slovensky Útek, 2016), kterou ilustracemi doprovodila nadaná slovenská ilustrátorka Daniela Olejníková (nar. 1986). Titul získal za své výtvarné pojetí Cenu za nejkrásnější slovenskou knihu roku a výroční cenu Zlatá stuha vyhlašovanou Českou sekcí IBBY.

„Byl jsem nejrychlejším běžencem pod sluncem. Utíkal jsem křížem krážem krajinou a hledal tátu a místo, kde by byl klid.“ (s. 21) Toto je zřejmě nejcitovanější pasáž zhruba z poloviny krátkého, lineárně popisovaného příběhu chlapce, který musí nedobrovolně opustit rodnou vesnici a hledá zprvu se svým otcem a pak jen s věrným psem Alanem jiné místo na Zemi, kde by se mohl cítit bezpečně.

Než se protagonista příběhu, bezejmenný hoch, jehož věk můžeme jen přibližně odhadovat, na nebezpečnou a dobrodružnou výpravu vydá, získá díky nepěkné zkušenosti klíčovou kompetenci – naučí se běhat. Jako malý, důvěřivý chlapec si chtěl pohladit psa, který mu připomínal jeho nejmilejšího Alana. Pes ho ale pokousal a táta pak dal svému chlapci radu do života: ať se naučí pořádně utíkat; kdyby běžel rychleji, nic by se mu nestalo. Děti musí umět utíkat.

Záhy dojde na otcova slova – zemi decimuje chamtivost některých lidí, které nelze uniknout jinak než útěkem. Chlapec pak ze své dětsky přímočaré, naivní perspektivy popisuje, kudy s tátou a psem prchali, jak přišli do němé rybářské vesnice, kde všichni mlčeli jako ryby, jak dorazili do města tance, kde se však na druhý den začal ozývat řev motorů a střelba, jak se ocitli na návštěvě u lidí s mnoha rukama, pak ve městě výmluv, ve městě plném nepřátel, v království velkého razítka, ve městě, kde se přemýšlí až potom, i v zemi, kde se nikoho nic netýká.

Alegorické ztvárnění společenské a politické kritiky současného světa je důmyslný způsob, jak i malým dětem přiblížit velmi aktuální, avšak značně komplikovanou problematiku migrace a začít si s nimi na toto téma povídat. Ukázat jim, že pomoc bližnímu se dá odepřít, anebo poskytnout, a jaké má obojí důsledky. Tím, že je příběh podáván očima a skrze prožitky dítěte, má malý čtenář příležitost identifikovat se s kamarádem-utečencem a zakusit, jaké je to – být na útěku a nemít se kam vrátit, nemít rodiče, jen čtyřnohého kamaráda, nadaného ovšem díky dětské fantazii lidskými vlastnostmi, a opírat se zejména o víru v sebe sama a své schopnosti. Silně imaginativní příběh založený na jinotajných popisech si nadto podržuje půvab svébytného uměleckého textu, jejž ocení zejména starší dětští a dospělí čtenáři.

Jak je pro Vadase typické, nezasazuje své prózy do konkrétních lokalit (podobně postupoval např. v již zmiňovaném Léčiteli nebo ve své první knize pro děti nazvané Rozprávky z čiernej Afriky, 2004), ale zaměřuje se spíše na zachycení atmosféry určitého prostředí. Skvěle mu přitom slouží znalost reálií středozápadní Afriky, již mnohokrát navštívil. Můžeme se však jen domnívat, že dějištěm příběhu knihy Na útěku je Afrika – jasné indicie text nepřináší, což jen násobí jeho alegorické vyznění.

Velmi citlivě se o autorův narativní přístup opírá ilustrátorka knihy Daniela Olejníková, která mnohé z textu sice konkretizuje a usnadňuje tak dětskému čtenáři chápání příběhu, zároveň však zachovává dostatečný odstup a žádný výklad nepodsouvá. Její barevné digitální ilustrace efektně pracují s leitmotivem knihy, jímž je neustálý pohyb; postavy znázorňují jako pestře oděné siluety černé pleti, s nápadně červenými rty, typickými účesy a výraznýma, promlouvajícíma očima. Zachycením exotických kulis a charakteristických detailů ilustrace citlivě korespondují s textem, zpřítomňují jeho magickorealistický náboj.

Promyšleně prokomponované je i uspořádání obrazové a textové složky: v první polovině knihy je stránka transparentně rozdělena napůl – nahoře ilustrace, pod ní text, jedna kapitola jedna dvojstrana (přičemž předěly mezi kapitolami nepředstavují žádný zásadní zlom v čase, příběh kontinuálně plyne) –, v druhé se s tím, jak se do popisu zažívané skutečnosti proplétají sny a představy, prostupují i ilustrace s textem.

Snová linie příběhu si vedle alegorického vyprávění s migračním podtextem podržuje obecnější platnost a je také východiskem pro otevřený závěr. Osamělý chlapec na své cestě vzpomíná na minulé zážitky a ve fantastickém dialogu se svým psem dospívá k vědomí, že na žádné nebezpečí světa není sám, protože všichni jeho blízcí jsou s ním (maminka, kterou nikdy nepoznal, táta, kterému se při útěku ztratil, kamarádi z rodné vesnice, v jejichž partě se bál mnohem míň). Když pak chlapec doputuje do rozlehlého stanového tábora (jenž je pro mnohé už jen místem rezignace), podlehne horečce. Poslední řádky příběhu líčí shledání s otcem, je však otázkou interpretace, zda je to sen, skutečnost, nebo jinotajné zobrazení smrti. Závěrečná otcova slova jsou ovšem jednoznačně výrazem naděje: „Nikdy jsem tě neopustil. Patříme přece k sobě.“

Marek Vadas touto prózou vnáší nejen do slovenské, ale díky promptnímu překladu i do české literatury pro děti a mládež nové téma – a nutno podotknout, že věc chytil za správný konec. V alegorických popisech měst a zemí, jimiž utečenci procházejí, nastavil zrcadlo našemu chování, volbou dětského hrdiny jednoznačně nasměroval naše sympatie na stranu běženců – a dává nám tak zakusit, co je pomoc a soucit a do jakých převleků se může zahalit odmítání.