Američanka Alison Andersonová hovoří několika světovými jazyky a zcestovala řadu evropských zemí; momentálně žije na švýcarském venkově. Je autorkou dvou románů a činnou překladatelkou do angličtiny. Svým nutně kosmopolitním náhledem nabízí košatý příběh charismatických postav ve třech různých obdobích a prostředích: velkostatkářské rodiny na ukrajinském venkově v devatenáctém století, manželského páru vlastnícího v současnosti neprosperující nakladatelství v Londýně a nakonec francouzské překladatelky z romantického alpského podhůří. V románu Letní host se osudy těchto osob prolínají originálním způsobem bez ohledu na bariéry místa a času.

Hlavní motiv autorka čerpá ze skutečného přátelství Antona Pavloviče Čechova s rodinou Lintvarjovovou a jeho pobytu na jejich panství v Lukách nedaleko obce Sumy v Charkovské gubernii. Nechává nevidomou lékařku Zinu Michajlovnu Lintvarjovovou v deníku od léta 1888 do podzimu 1889 vyprávět cenné podrobnosti života na statku 19. století takovým stylistickým způsobem, jako by je líčil sám její přítel Anton Pavlovič. Tedy vyrovnaným tempem, s neopomenutelným citem pro detail a okolnosti děje a snahou o porozumění a přitakání veškerému lidskému počínání. Ať už se hovoří o díle přičinlivého mužika při senoseči, nebo o jímavé starosti rodiny a přátel o chřadnoucí zdraví Ziny Michajlovny. Anebo o přirozeně vysokých ambicích mladých vnímavých intelektuálů z řad Lintvarjovových a Čechovových – nad klávesami klavíru nebo před malířským plátnem v polostínu rozložitého javoru, dominujícího celému kraji.

Hlavní hrdince se dostává nadpozemského potěšení v rozhovorech s Čechovem. Jak Zina říkává, Anton Pavlovič bývá často „jejíma očima“: „Dokonce si mě občas dobírá a obsazuje mě do role hrdinky v pohádce, v níž se z nebe snese bukač a unese mne do říše Ptáka Ohniváka a malých princů… kouzlo zvláštních pohádek Antona Pavloviče spočívá ve velké míře v tom, jak ladí svůj – obvykle vážný – hlas: tu stoupá, tu klesá, tu něžně zní, jinde zas hrozivě, náhle vybuchne v smích či napodobí dívčí fistuli … Já však mohu vyprávět pouze o tom, co mi přinášejí jeho slova dojem viděného a uchvácený úžas. Jak jen tohle dokáže? Jak jen zachytí právě ten nepatrný detail, který jako by navracel zrak a s ním i pocit, že svůj život prožívám z větší blízkosti – zároveň však, že na svět nahlížím z velké výše, ze širokých zad nebeského oře, mého bukače, Ohniváka, který se vznáší kdesi mezi nadšením a čistou radostí?“ (s. 268)

A Zina je utěšitelkou jeho uměleckých i lidských pochyb: „Jako by ze života vyprchala veškerá radost a vzrušení, všechen elán! Jako by strašný žár tohoto léta ze mne do poslední kapky vypil veškerou šťávu i láskyplné křehké city a náklonnosti! Zbyla ze mě jen slupka, Zinajdo Michajlovno, vyschlá, na prach vysušená pleva…“ „Antone Pavloviči. Co vám povím, bude snad též příliš konvenční, ale víc nevím. Život je záhadný – veškerá vášeň se na čas vytratila. Nikolaj Pavlovič si ji vzal s sebou do hrobu a jeho smrt vám ukázala zranitelnost, marnost a – odvážím se říci – cynismus života. Jak byste se mohl smát, jít do divadla a bavit se, když je váš bratr mrtvý? Já vám však pravím, že můžete, a také se znovu smát budete, až váš duch přestane truchlit a opět se pomalu naplní onou šťávou, jak jste to nazval.“ (s. 243, 244)

Nechť hloubavý čtenář vyhodnotí intimnost vztahu a zamyslí se nad hodnotou citů mělkých, pomíjivých, povrchních a o to snazších k zbrklému přijetí a osvojení. V kontrastu k vřelému, pevnému, neměnnému poutu mezi lidmi, kteří se snad i narodili proto, aby se sešli a sblížili…

V dalekém Londýně se o více než sto let později odehrává příběh nepřímo související. Literární entuziasti, manželé Jekatěrina a Peter, spolu založili nakladatelství Polyana Press, které však v poslední době finančně neprospívá. Stejně tak stagnuje vztah Kendallových, neposílený rodičovstvím a těžce prozkoušený neuspokojivým ekonomickým zázemím. Poslední naděje vkládají do literárního a finančního úspěchu deníku Zinajdy Michajlovny Lintvarjovové, jejž zadávají k překladu rusistce Anastasii Hardingové. Pozorný čtenář, navyklý příjemnému plynutí letního dne ve společnosti psychologicky propracovaných postav v Lukách, v přítomnosti Kendallových poněkud znejistí, protože mu temperament a charaktery těchto nových protagonistů najednou jaksi unikají. Peter jako by úplně odmítl účast na příběhu, lze pouze vytušit, že jeho univerzálním přítelem a společníkem je alkohol. V přítomnosti Káti čtenář nabývá dojmu, že přirozenou zvyklostí podnikatele v knižní branži má být do nebe volající flegmatický postoj k vlastnímu vydavatelství upadajícímu do insolvence. Nevyrovnaná Jekatěrina bez zábran utápí svůj stesk po rodné domovině za Uralem v proklamaci Pasternakovy poezie, stýskajíc si po nesplněných touhách a lepších časech… Až by se stydlivá Ana začala při Kátiných extrovertních výlevech červenat. Jedině, že by taková kostrbatá forbína byla pro Anu i nás ostatní příslibem toho, že Káťa skrývá tíživé tajemství, které dříve nebo později vyjde najevo…

Poslední dějovou linii reprezentuje skromná, uzavřená překladatelka Ana Hardingová, jež se ujala překladu Zinina deníku do angličtiny. Ana jako by prací na překladu získala „druhou šanci“ vzít si od života více než doposud – tolik touží po uznání za svou překladatelskou práci, jíž prakticky obětovala osobní život. Bylo by jí velkým zadostiučiněním, kdyby ve své profesní osamělosti získala i tímto způsobem jakousi vstupenku do světa kolegů a přátel. Naskýtá se jí příležitost dokonce získat a přeložit údajný Čechovův román, jak se o existenci tohoto počinu zmínila Zinajda Michajlovna ve svém deníku. Nejdříve ale Ana musí prozkoumat dostupné reálie, po dokončení překladu deníku se tedy vydává na Ukrajinu, aby se bez ohledu na vyostřenou politickou situaci v zemi toho času (šarvátky na Majdanu) osobně seznámila se scenérií příběhu Ziny Michajlovny a Antona Pavloviče. V Čechovově muzeu v Sumách pátrá po skutečnostech, které by ji navedly na stopu úkrytu veřejnosti doposud neznámého Čechovova díla. Zde se ovšem dozvídá (ne)mile fascinující pravdu.

Ve výstižném popisu okolností děje a dobře rozepsaném širokém spektru úvah, pocitů a úsudků vyzrálých postav vzniká dokonale provedená literární práce o souladu a harmonii. Až máte u knížky dojem, že jste sami součástí příběhu… Andersonová věrohodně líčí, jak se Lintvarjovová statečně potýká s nemilou realitou všedních dní. Ve společnosti rodinných příslušníků a přátel se chová výrazně altruisticky, dodává odvahy lidem s jejich malými bolístkami na těle i duši, v souladu se svou předchozí rolí pomáhající lékařky.

Román je poměrně dlouhý, neustálé otevírání ústředních témat o hledání cest tří odvážných žen není zábavné pro konzumenty akčních scénářů. Potřeby ženských hrdinek však vyžadují přesně takovou literární koncepci, jakou autorka realizovala. Neveselé události jsou prezentovány s vědomím existence základních lidských hodnot, které, zůstanou-li respektovány, dodají každému lidskému životu krásu, poetiku a smysl.