Francouzsky píšící Belgičan Michel Lambert přijel na Svět knihy představit český překlad svého románu Davidův dům. Pověděl nám, jak se celá kniha zrodila z jediné věty, ale také proč tak rád píše o malířích a jaké to je, když vám student řekne, že zapomněl tělo v tramvaji.

iLiteratura: V Praze nejste poprvé, je to tak?
Michel Lambert: Ano, už před dvěma lety jsem přijel na Noc literatury, které jsem se účastnil se čtením povídky Bezvadná projížďka (Une promenade parfaite) ze sbírky Quand nous reverrons-nous? (Kdy se zas uvidíme?). K jejímu napsání mě inspirovaly obrazy dvou amerických malířů, Davida Lynche a Edwarda Hoppera.

iLiteratura: Tato povídka byla ale přeložena pouze pro dané čtení, zato Davidův dům, který jste přijel představit tentokrát, je první vaší knihou publikovanou česky. Originál přitom vyšel už před patnácti lety a potom jste napsal další romány. Proč tedy český nakladatel vybral právě tento?
Michel Lambert: Jeden americký překladatel si přečetl všechno, co jsem napsal, a zaujal ho právě Davidův dům. Setkal se s lidmi z ministerstva, kteří se starají o propagaci belgické literatury, a také se zástupkyní mého domovského nakladatelství Éditions du Rocher. To svolilo k vydání ve Spojených státech a zároveň začalo hledat další jazyky, v nichž by se Davidův dům mohl uplatnit. Román už dříve vyšel v rumunštině, k té se nyní přidala makedonština a také čeština, což mě samozřejmě nesmírně těší.
Osud knihy nikdy není předem jasný. Třeba v Belgii byla tato kniha poměrně dobře přijata kritikou a získala Prix triennal du roman, cenu udělovanou za výběr z knižní produkce vydané během posledních tří let. Přesto by mě v té době rozhodně nenapadlo, že bude za patnáct let přeložena do češtiny.

iLiteratura: Jak jste pro Davidův dům hledal inspiraci?
Michel Lambert: Nápad napsat tento román jsem dostal, když jsem v jednom centru duševního zdraví vedl dílnu tvůrčího psaní. Jednou jsem se účastníků ptal na jejich vztah k filmu, protože jsem jim chtěl ukázat, jak jsou si jednotlivé druhy umění blízké a že zvlášť filmové a spisovatelské techniky mají leccos společného. A tak každý odpovídal, jaký typ filmů má rád – autorské snímky, hollywoodské, komedie, drama a podobně. Ale jeden z nich řekl jen toto: „Já chodím do kina každý čtvrtek se svým bratrem.“ Přemýšlel jsem, proč ta pravidelnost. Odpověď je prostá, lidé s psychózou nutně potřebují rituály, jinak se necítí dobře. Další otázkou pro mě byla pozice jeho bratra. Jak bych se na jeho místě zachoval já? Nejde jen o to, že každý čtvrtek musíte do kina a navíc ne vždy právě na to, co by vás zajímalo. Člověk může cítit vinu, protože nemoc padla na toho druhého a ne na něj, nebo se třeba bojí, že snad právě on kdysi udělal něco, co zapříčinilo bratrův pád. Také se může bát mít děti, aby jim nepředal nežádoucí genetickou informaci, i když k rozvinutí poruchy je samozřejmě potřeba také mnoho dalších okolností. Výsledkem každopádně je, že hlavní postava mé knihy, malíř, má jistý rezervovaný postoj k ženám a zakládání rodiny.
To je pochopitelně jen část příběhu, objevuje se v něm celá skupina přátel, mezi nimiž jsou také další umělci.

iLiteratura: Jedním z nich je spisovatel. Může v jeho postavě čtenář hledat nějakou paralelu s vaším životem?
Michel Lambert: Ano, William při své tvorbě neustále čelí nějakým úzkostem, v tom vyprávím sám o sobě.

iLiteratura: A další postavy? Jak vznikly?
Michel Lambert: S některými z nich jsem se setkal ve skutečném životě, ale často jen letmo. Mně stačí jediný detail. Z něj se potom rozvine celá postava, často se výrazně liší od své předlohy. Takto pracuji. Nikdy si nedělám plán, jdu tam, kam mě vede pero. Vkládám do příběhu osoby, které jsem ještě den předtím neznal, inspiruji se jimi a ony se pak objeví k nepoznání změněné. Interakce takových postav potom vytvoří román. Z časové osy se vezme určitý úsek, představující měsíce, týdny, generace, a tímto úsekem procházejí jednotliví lidé, setkávají se a opět mizí. Je to tedy období, jež vykrystalizovalo kolem hlavní postavy, v tomto případě je to malíř, bratr onoho mladého psychotika.

iLiteratura: Vybudovat celou postavu Serge, duševně nemocného člověka, ale muselo být velmi těžké. Vidíme ostatně i u Martiala, jeho bratra, že je pro něj záhadou motivace jeho chování a způsob prožívání různých věcí.
Michel Lambert: Jistě. Otázky, jež si klade Martial, si však může klást každý z nás o komkoli jiném. Každý je totiž záhadou pro druhé, ale i pro sebe. Jestliže člověk píše, je to proto, že si v sobě nese nějaké tajemství a touží ho poznat. S každou knihou vystoupí kousek na povrch. Nikdy se však neodkryje celé, a tak člověk musí napsat další knihu a pak další, nemá to konce. Stejné je to i s postavami, vždycky v sobě skrývají cosi, co jen tušíme, a necháváme čtenáře, aby si to domýšlel.
Jedna moje přítelkyně, belgická spisovatelka Caroline Lamarche, mi kdysi řekla větu, s níž se zcela ztotožňuji: „V některých knihách jsou všechny věty napsány jen proto, aby jednu z nich ozřejmily.“ V mém románu řekne mladá žena Martialovi, který jí nabízí pomoc: „Máte srdce na dlani, ale nemáte srdce.“ (Davidův dům, s. 72) A podle mě Martialovo drama spočívá v tom, že se snaží všem za každou cenu pomáhat, ale jeho srdce je chladné. Kdo ví, snad je to proto, že se kdysi trápil nemocí svého bratra, možná s ní i sám dočasně bojoval, a to ho donutilo vytvořit si od všeho velký odstup. Jeho srdce se opět zahřeje na konci knihy, kdy pochopí, že je mu Serge nadřazený, má něco navíc, snad větší talent pro život nebo pro lásku, kdo ví.

iLiteratura: To nás přivádí k vašemu dalšímu významnému tématu, k výtvarnému umění. Objevuje se totiž i v dalších vašich knihách.
Michel Lambert: Často do svých knih zařazuji postavy malířů. Je to proto, že malíři, spisovatelé, ale i režiséři a další tvůrci mají všichni víceméně tytéž potíže. Režisér má často problém najít producenta, spisovatel nakladatele, malíř galeristu. Umělci většinou jednají nezištně, snaží se proniknout pod povrch, hledají sami sebe a usilují o pravdivost. Je pro mě trochu těžké mluvit o spisovatelích, pokud se neobjevují spíš jako vedlejší postavy a navíc trochu jako karikatury. Proto se rád zaměřuji na režiséry a malíře: jejich prostřednictvím totiž mohu mluvit o svých úzkostech, problémech i o svých úvahách o umění a přitom zůstat stranou.

iLiteratura: Čeští čtenáři se kromě jedné nepublikované ukázky dosud nemohli seznámit s vaší povídkovou tvorbou. Ta přitom mezi vašimi vydanými díly převládá. Mohl byste o ní říci pár slov?
Michel Lambert: Začal bych tím, že podle mě si člověk nevybírá, jestli bude psát povídku, anebo román. Narativní žánr si vybírá samo téma. A nemyslím téma v úzkém slova smyslu, nejde o určitou myšlenku, ale spíše o emoci. Emoce pak vyvolá touhu, nutnost, potřebu něco napsat. Ještě nevíme, co to bude, zjistíme to až během psaní samého. Jako příklad může posloužit můj poslední román, který se objevil v knihkupectvích zrovna minulý týden. Vždycky jsem měl strach, že bych mohl napsat knihu tak špatnou, že by zhatila všechno předešlé. Rozhodl jsem se proto vyprávět příběh režiséra, který se přes podobnou úzkost odhodlá natočit adaptaci románu, v němž je hrdinův celý život svázán vzpomínkou na jedinou vášnivou noc s neznámou ženou, takže on pak už navždy dává přednost přízraku před skutečností. Režisér v mé knize si uvědomí, že zažil totéž, jeho příběh se ale vyvíjí jinak. Nechci tu vyzradit rozuzlení, šlo mi jen o to, abych ukázal, že například tato zápletka vyžadovala relativně dlouhý časový úsek, nedala se odvyprávět v krátké povídce. Ta se může zaměřit jen na jediný bod, musíme tedy najít zásadní místo, v němž je zahrnuto vše, co v životě člověka předchází i co bude následovat. Podobně mohu třeba vyslechnout jediný napjatý rozhovor mezi neznámými lidmi v kavárně a z něj si domýšlet, jaký je jejich osud a jaké jsou jejich povahy.
Já sám jsem začal psát povídky. Teprve pak následovaly dva romány. A když jsem na začátku devadesátých let stál u zrodu ocenění Prix Renaissance de la nouvelle, řekl jsem si, že jestli chci být dobrým porotcem, měl bych mít s povídkami velké zkušenosti. A skutečně jsem jich napsal mnoho, ale potom jsem se rozhodl zvolnit, abych neupadl do jisté systematizace. Nechtěl jsem povídky „vyrábět“. Naštěstí jsem právě v tu chvíli dostal nápad vhodný pro román.

iLiteratura: Už jste se zmínil, že za námět Davidova domu vděčíte dílně tvůrčího psaní v centru duševního zdraví. Působil jste i na jiných místech, dokonce také ve věznici. Měly na vaše psaní tyto zkušenosti nějaký vliv v obecné rovině?
Michel Lambert: Určitě. Je to silný zážitek, setkávat se s lidmi postiženými takovýmto neštěstím: teď mluvím zejména o lidech psychicky nemocných, protože to je to největší utrpení, jaké může člověka potkat. Jeden z mých žáků například přiběhl na kurz strašně vyděšený, protože měl pocit, že zapomněl svoje tělo v tramvaji. Schizofrenie vytváří pocit naprostého rozdrobení osobnosti. Když tedy vidíte něco takového, už nikdy nemůžete vnímat svět jako dřív. Proto možná dávám ve své tvorbě místo takovýmto postavám. Jednak mě zajímají, jednak mám dojem, že jsme od sebe vzdáleni jen na šířku cigaretového papíru. Jediný rozdíl je ten, že já jsem na správné straně a oni na té špatné. My na dobré straně bychom neměli zavírat oči nad tím, co se děje u nich. Přesto jsem schopen po hodině s těmito studenty získat opět nezbytný odstup, podobně je na tom ostatně v mém románu i Martial, v tom do něj promítám sám sebe.
Ale na dílnách tvůrčího psaní mě zajímá hlavně možnost sdílet s druhými svou vášeň. Já literaturou žiju. Když nepíšu, necítím se dobře. Claude Roy řekl jednu krásnou větu: „Literatura je naprosto neužitečná: je dobrá jen k tomu, že nám pomáhá žít.“ A já si myslím, že to platí jak pro autora, tak pro čtenáře. V dobré knize, kde není vše řečeno a čtenář není přinucen myslet určitým způsobem, musí vlastně také tvořit a stává se rovněž spisovatelem. Dobří čtenáři jsou podle mě také autory.

iLiteratura: Je snadné žít touto vášní v Belgii?
Michel Lambert: Není to tam těžší než jinde. Nikdy to není úplně snadné. Problém nespočívá v tom, v jaké zemi žijeme. Problém je, když máme rodinu s dětmi: pak je těžké najít si potřebný čas. Já jsem měl to štěstí, že mi moje žena, která bohužel předčasně zemřela, velmi pomáhala. Jednou mi přiznala, že její největší radostí bylo, když jsem jí po obdržení největší belgické literární ceny zatelefonoval a řekl: „Dostali jsme ji.“ Tím jsem jí na svém úspěchu přisoudil zásadní zásluhu. Moje děti mi později vysvětlily i něco jiného: „Vyčítáš si, žes nám nevěnoval dost času. Ale tak to není, my to tak nebrali. Vždyť jsme mohli doufat s tebou. A to zásadní jsi nám předal.“ Dodal bych ještě toto: když přimějete druhé, aby něco obětovali kvůli vám, totiž abyste vy mohli uskutečňovat svoje touhy, jste v tu ránu povinováni podávat výsledky, aby i oni měli na co být hrdí.

iLiteratura: A je snadné prosadit se jakožto Belgičan v rámci frankofonní literární scény?
Michel Lambert: Domnívám se, že je to těžké pro všechny, i pro Francouze. Bydlíte-li v Marseille nebo v Toulouse, jste daleko od Paříže a nemůžete se stýkat s vydavateli a s lidmi z médií, s tvůrci televizních pořadů nebo novináři z velkých deníků. Rozhodující je tedy spíše vzdálenost od Paříže. Ti, kdo žijí dále, někdy nemají potřebné známosti, a pokud ještě navíc nejsou moc společenští, je to pro ně skutečně obtížné. Ale to je vždycky. Potřebujete štěstí a kontakty. Pro mě byla pomoc ze strany jiných spisovatelů zásadní, ať už šlo o hledání nakladatele, nebo o rady pro samotné psaní, toho jsem si dobře vědom. Spisovatel je vůbec hodně závislý na ostatních, i na lidech, které třeba jen potká na ulici… Jak už jsem říkal, z takových si pak vezmete klidně jen kousek a vytvoříte z toho literární postavu.

iLiteratura: Vy sám se také snažíte pomáhat mladším kolegům. I pro ně pořádáte dílny tvůrčího psaní, zmínil jste se o tom, jak jste zakládal literární cenu…
Michel Lambert: Ano, rozhodně. Když ostatní pomohou vám, musíte pomáhat také. Jsem hluboce přesvědčen o tom, že vítězství jednoho je v literatuře vítězstvím všech.