Knižní řada architektonických průvodců Praha moderní (I–III), zaměřená na mapování pražské architektury let 1900–1950, se minulý rok rozšířila o další dvě publikace, které dané období ohraničují: Praha moderní IV se pouští do (dnes asi společensky nejdiskutovanějšího) tématu architektury období komunistické diktatury a přítomná Praha na prahu moderny: Velký průvodce po architektuře 1850–1900 předkládá soubor hlavně historizujících slohů – a mimo jiné ukazuje, nakolik je historismus ve veřejné diskusi opomíjen. Hlavní autor celé knižní řady, architekt a historik architektury Zdeněk Lukeš, to zmiňuje i v informačně propagačním článku o knize na serveru Neviditelný pes: „Řada lidí tohle nemá moc rádo – tyhle tzv. pseudostyly. Až samý závěr století k nám z Vídně přivál novou svěží módu – secesi.“

Ano, historizující styly skutečně působí leckdy kýčovitě, plytce, stejně jako sama představa, že vše podstatné bylo již vytvořeno, a oceňovaná architektura jako by přišla až s odvahou a progresivitou secese či kubismu. Nicméně vystoupí-li člověk z bubliny odborných diskusí, zjistí, že často právě historizující styly jsou, na rozdíl třeba od funkcionalistických staveb, širokou veřejností nejvíce obdivovány, ba dokonce vnímány jako nostalgická připomínka autentické Prahy – Prahy pálených tašek, úzkých uliček a sta věží. Tato představa je ovšem pestrému světu Prahy vzdálená stejně jako novogotické či novorenesanční stavby svým dávným předlohám. Bylo by snad až kacířské zmiňovat, jaké překvapení u mnoha lidí vyvolaly fotografie katedrály sv. Víta v počátcích konečné dostavby – přeci je známo, že se jedná o „gotickou stavbu“ ze 14. století.

Pompéznost zapadaná billboardy a plastem
Publikace Praha na prahu moderny je proložena fotografickou sbírkou Pavla Hrocha, jež vybraný architektonický soubor ukazuje v dnešní podobě. Snaha nepředstavovat kulisy staveb v jejich povětšinou nedochovaných podobách z 19. století, nýbrž poskytnout autentický obraz jejich soudobého stavu reflektuje dnešní cit k historickým památkám i jejich původním významům. Čtenář se tedy vedle vinohradských paláců či poasanačního Starého Města seznámí s až postapokalyptickým výjevem rozpadlé Šlechtovy restaurace architekta Bernharda Gruebera v Královské oboře, uvidí zatarasenou a zarůstající novorenesanční Plzeňskou restauraci Františka Buldry s vybledlým nápisem Gastro centrum, jinak též původní stavbu z Jubilejní výstavy 1891, nebo zchátralou novorenesanční vilu Zdenka Schuberta von Soldern v sousedství obory Hvězda.

Síla fotografické sbírky není jen v takto zřejmých příkladech dlouhodobého chátrání mnohých památek, ale i v jemných detailech. Často se až zdá, jako by byly jen zašlou a svému osudu ponechanou věcí, na niž ulehá historický prach v podobě velkých billboardů (nárožní činžovní dům od Jana Zeyera, s. 159), reklam v nich usazených obchodních řetězců (palácový dům od Alexe Linsbauera, s. 80), graffiti (činžovní dům od Josefa Fanty, s. 183) či třeba „skulptury“ z plastové zahradní výbavy před vchodem do vily od Jana Koula (s. 243). Většina představených budov však dodnes působí pompézně a má nezastupitelný význam také v 21. století, mnohé z nich totiž vytvářejí všeobecně známé panorama, jež utkví v paměti každého, kdo Prahu navštíví nebo v ní žije. Kniha je pak bezpochyby výborné vádemékum, které tuto charakteristickou Prahu uvádí do historického kontextu.

Buržoazní krasohled
Na druhou stranu právě v případě historického kontextu zůstávají v knize mnohá místa poměrně nevyjasněná. Zdeněk Lukeš zvolil, jsa snad věren svým předchozím publikacím, členění podle „historických čtvrtí“ administrativního členění takzvané Velké Prahy z roku 1922. Historický kontext se tím stává trochu zmatečným, přestože v úvodu autor celou epopej sjednocování Prahy s předměstími rekapituluje. Jistě správně zmiňuje, že některé obce byly zcela samostatné celky, bohužel tento kruciální aspekt, který architektonický rozvoj druhé poloviny 19. století charakterizoval, zůstává jakýmsi hluchým místem.

Ohraničení z roku 1922 prezentované zde na mapách (viz třeba Vinohrady) jsou značně nepřesná, zejména je-li kniha zaměřena na období 1850–1900, neboť územní členění jednotlivých předměstí, resp. samostatných okresů, se v těchto obdobích výrazně lišilo. Konečnému sjednocení pražských předměstí předcházely dlouhé roky politikaření a rozepří mezi těmito jednotlivými celky a vnitřní Prahou, jež se významně promítaly i do architektonické výstavby, která tím získávala odkaz dobových společenských poměrů, a to nejen v případě okázalé výstavby Vinohradské třídy jako české Nemesis německým a židovským měšťanům z Malé Strany a Starého Města, ale rovněž třeba v případě průmyslové zástavby. Publikace se s trochou nadsázky zdá být „průvodcem Prahou buržoasní“, zabývajícím se jen skvostnými paláci a vilami stavěnými čelními architekty své doby, avšak „nižší“ architekturu a život dělnických čtvrtí, nedílné to součásti „Prahy na prahu moderny“, jako by již dnes nic nepřipomínalo.

Žižkov tak reprezentuje pouze pět ukázek: činžovní dům od Josefa Fanty, obřadní síň Nového židovského hřbitova, žižkovská radnice, kostel sv. Prokopa a palácový činžák od Bedřicha Tesaře, známý z románu Vladimíra Neffa Sňatky z rozumu coby dům podnikatele Martina Nedobyla (jeho předobrazem byl Alois Stuchlík). Kontext dosti svérázné výstavby Žižkova je tím silně zjednodušen na „malobytové domy pro dělníky, často s typickými pavlačemi, obrácenými do dvora“, přičemž „honosnější výstavba byla orientována do náměstí a hlavních ulic“ (s. 181). Význam výstavby a vůbec vzniku Žižkova s jeho dodnes charakteristickým rysem dělnické čtvrti je tím prakticky zcela opominut. Na druhou stranu velkou část úvodu tvoří zdůraznění žižkovské asanace a „banální“ sídlištní zástavby z osmdesátých let 20. století.

Bylo by ale jistě nespravedlivé výše zmíněné výtky či otazníky brát jako nějaká velká negativa průvodce, neboť překračují jeho ambice a účel. Jedná se spíše o dlouhodobou absenci historické syntézy, jež by kontext předcházející vzniku Velké Prahy představila v jeho komplexitě – od politické řevnivosti přes národnostní spory až po sociální otázku. Soudobé diskuse nad historickým odkazem Prahy, jež se soustřeďují předně na brutalismus druhé poloviny 20. století, je třeba tím více uvést do širšího historického kontextu vývoje moderní Prahy jako celku.

Praha na prahu modernity je rozhodně vítané doplnění původní řady, předkládá čtenářům jakýsi rodný list mnoha staveb, kolem nichž každodenně procházejí, bez ohledu na to zda patří mezi hlavní turistické atrakce. Často neprávem opomíjené skvosty české architektury díky Zdeňku Lukešovi a Pavlu Hrochovi nacházejí opět své místo v očích české veřejnosti a slouží jako zrcadlo zrodu české moderní společnosti, rozvoje buržoazie, vědy a techniky v protikladu k tehdy vládnoucímu historismu a obecné nostalgie po minulosti. Velký průvodce po architektuře 1850–1900 je nejen inspirativní dílo pro všechny milovníky pražské architektury, ale snad i podnět pro budoucí kritické posuzování současné Prahy v hlubší historické perspektivě.