Dějiny nahlížené z ptačí perspektivy, a nadto viděné do detailů, odhalují zvlášť u vážných témat vcelku bolestivou pravdu o člověku. Za pronásledované, ostrakizované, nespravedlivě obviněné a v hloubce toho slova jiné se postaví málokdo; jen vynikající osobnosti z různých důvodů pomáhaly v nesnázích těm, které by jinak čekala jistá smrt. O obou tvářích vztahu člověka k člověku ve všední každodennosti i v hraničních situacích vypráví historik Jan Láníček v knize Ve stínu šoa: Československá exilová vláda a Židé během druhé světové války a po ní. Titul podstatně rozšiřuje dosavadní poznatky o politice československé exilové vlády vůči Židům v Čechách, na Moravě, potažmo na Slovensku a Podkarpatské Rusi, s přesahem do poválečné obnovy Československa. Precizní historiografická práce je přes mnohé pozitivní prvky především neveselé svědectví o osudu československých Židů.

Jde o autorovu dizertační práci, na níž podle svých slov pracoval sedm let. Při sběru pramenů a studiu navštívil řadu akademických a kulturních institucí (například University of Southampton, Yad Vashem) a shromáždil množství nových, hodnotných informací. Práci, již původně vyšla v angličtině, citlivě přeložila Sylva Ficová. Téměř tři sta stran, rozdělených do pěti hlavních oddílů, plyne i při závažnosti zkoumaného tématu víc než rychle.

Jan Láníček, jak uvádí v poděkování, našel za přispění Renée Poznanské z Ben Gurionovy univerzity v Beerševě klíč, jak svou „dizertační práci vypilovat do kompaktního rukopisu přístupného běžným čtenářům i akademické obci“. A záměr se mu podařil. V textu je znát jeho původní anglické znění, jež se – podle mého mínění – obracelo prvně spíš na zahraniční čtenáře. I proto jsou zde historické sondy koncipovány tak, že si kromě specifické československé historie všímají také širšího evropského dění. Láníček si navzdory zkoumaným tragickým dějinám zakazuje jakékoliv mravní soudy a rozhořčování. Věc popisuje civilně, nestranně, s osobním nasazením, a přesto s nadhledem. Jde k pramenům, pokorně vysvětluje, uvádí věci do souvislostí, dává zaznívat hlasům hlavních aktérů československé politické scény v exilu. Mnohé z nich pozná profesní, tím spíš laický historik v poněkud jiném světle.

Do výšin, z výšin

Přítomná publikace se nezabývá holokaustem z hlediska religionistického nebo právního, nejedná se ani o další z historických pohledů na takzvanou otázku konečného řešení. Autor se zaměřil na konkrétní dobu, konkrétní osoby a jejich činy, jež se osudovým způsobem dotkly desetitisíců československých Židů. Názvy hlavních oddílů mnohé napoví: 1. Exilové vlády a situace v nacistické Evropě; 2. Význam loajality: Exiloví politici a Židé v letech 1939–1941; 3. Šoa; 4. Židovská menšina a poválečné Československo; 5. Obrana demokratického „mýtu“. Jak se vůči Židům na území Československa chovali nacisté, je všeobecně známo. O tom, co ve vztahu k Židům a mnoha menšinám dělali členové protektorátní vlády, významné osobnosti té doby, členové odboje, protektorátní státní prezident Emil Hácha, církve a jejich představitelé a bezpočet dalších, bylo napsáno množství studií a dílčích prací. Jan Láníček se zaměřil na vztah československé exilové vlády v Londýně k Židům v okupované vlasti, neopomněl ani ty, kteří se – například skrze vysílání BBC – podíleli na boji proti hitlerovskému Německu, a závěry jeho historiografického šetření jsou pozoruhodné a v každém ohledu tíživé. Z jeho práce se jeví, že se Čechoslováci chovali vůči Židům podobně jako jejich evropští sousedé. Výšiny střídaly pády. Statečnost mnohých zastiňovala zbabělost a zištnost menší části národa.

Prezident Edvard Beneš a členové exilové vlády za předsednictví Jana Šrámka se museli stůj co stůj zabývat také agendou židovských deportací, a to zvláště do Terezína a dále do vyhlazovacích táborů. Pozornost museli věnovat také těm, Židům i ostatním, kterým se podařilo uprchnout do relativního bezpečí Anglie, Švýcarska či Spojených států. Jan Láníček popisuje, že každá z exilových vlád, československou nevyjímaje, musela před spojenci dokázat svou legitimitu a to, že ji „uznávají a podporují i lidé v jejich zemi“. To nejdůležitější – zdroje informací o chování jednotlivých okupačních vlád k Židům – čerpali z domácího prostředí, a to zvláště z odboje, ze svědectví těch, jimž se podařilo uprchnout do exilu, od britské vlády a samozřejmě z velkého množství diplomatických depeší, práce rozvědky a spojeneckých zpráv.

Jak ukazuje doktor Láníček, zvolit, a to ať na začátku, nebo na samém konci války, nejlepší řešení, které by zachránilo co nejvíce Židů, nebylo vůbec jednoduché. Beneš a exilová vláda, jež vstupovala k československým občanům také prostřednictvím londýnského rozhlasového vysílání, si byla vědoma přinejmenším dvojí skutečnosti. 1. Část občanů se Židy sympatizovala a po celou válku se jim snažila pomáhat. Na druhou stranu perzekucí trpěli v protektorátu nejen Židé, ale lidé bez rozdílu vyznání. Pomáhat tedy bylo třeba všem. Věc byla o to složitější, že o celém hrůzném rozsahu holokaustu věděl u nás a ve světě málokdo. 2. Část občanů byla naladěna vyloženě protižidovsky. Střídala se u nich lhostejnost vůči Židům, jejich nejbližším sousedům, s nezastíranou nenávistí a primitivním, lidovým antisemitismem. Přijali židovské deportace jako příležitost pomsty, jako možnost obohatit se jejich majetkem a zaujmout jejich místa ve společnosti. Zdá se být neuvěřitelné, že naprostá většina Židů se po skončení války nedomohla svých práv ani majetkových restitucí. Pozdější deziluze hrstky navrátivších se Židů z reálné situace poválečných dní byla záhy vystřídána perzekucí, jíž za komunistické vlády čelili opět – Židé. I tomuto tématu se autor knihy podrobně věnuje.

Předivo vztahů

Beneš a vláda, kteří po celý čas války plánovali poválečnou obnovu země a politického zřízení, si byli vědomy, že zprávy vysílané do protektorátu a konkrétní činy zahraničního a domácího odboje na podporu Židů někdy vedly paradoxně k ještě většímu teroru. Bylo tedy třeba volit diplomatický jazyk a podporu Židů a menšin koordinovat se spojenci, dnes bychom řekli – v globálním měřítku, u vědomí reálných možností a se zřetelem k očekávanému poválečnému uspořádání. Celá věc se nadto komplikovala hanebným postojem slovenské vlády k takzvané židovské otázce. Potřeba burcovat svědomí demokratických mocností pro akutní záchranu československých občanů židovského vyznání byla silnější u těch exilových pracovníků, kteří sami byli Židy a jejichž příbuzní a rodiny se staly terčem nacistického průmyslového vraždění. Do diplomatických jednání rovněž vstupovali podle Láníčka zástupci světových, sionisticky orientovaných institucí, kteří se snažili přesvědčit Beneše a vládu k razantnějšímu postupu. Nejaktivnější byly americké organizace a Židé, kteří už před válkou zakotvili v Palestině. Desítky lidí, které autor zmiňuje a kteří se zasazovali ve prospěch Židů, by si zasloužili samostatnou historickou studii nebo životopis.

Analýza tohoto jemného přediva vztahů patří v Láníčkově publikaci k tomu nejcennějšímu. Všímá si různých projevů antisemitismu, nacionalismu a rozdílných přístupů. Exiloví politici a intelektuálové, v Londýně či v Moskvě, se podle autora museli vyrovnávat se smýšlením části československých občanů, kteří „Židy chápali jako odlišnou menšinu, která Čechům nikdy nebyla vlastní a v minulosti v podstatě přispěla ke germanizaci či maďarizaci českého a slovenského území“. Beneš spolu s ostatními detailně promýšlel podobu poválečného Československa, v níž jednu z hlavních rolí hrál nejen odsun sudetských Němců, ale také nová forma loajality a úplné asimilace židovských občanů. Problémem se jevila skutečnost, že někteří z československých Židů hovořili pouze německy či maďarsky a byli zčásti orientováni na německý kulturní a jazykový prostor. To posilovalo antisemitské nálady, a to jak v čase války, tak po návratu Židů do vlasti. Některé z Benešových tezí, týkající se československých Němců a Židů, se dnes jeví jako mimořádně tvrdé, právně rozporuplné a v posledku tragické.

Jelikož hlavním cílem bylo poválečné znovusjednocení Čechů a Slováků, zdá se, jak dokládá Jan Láníček, že exilová vláda „cíleně zamlčovala podíl slovenské společnosti na nacistickém „konečném řešení“. Klíčovým postojem Beneše a exilové vlády bylo chápání války jako „útoku na existenci Československé republiky, nikoli proti konkrétním národnostním, náboženským či kulturním skupinám“. I když se Beneš a jeho blízcí četnými intervencemi zasazovali ve prospěch Židů, neměli tak jako ostatní do pozdních dob války celistvé poznání o hrůzách a rozsahu holokaustu. Zprávy lidí uprchnuvších z koncentračních táborů (například svědectví Rudolfa Vrby a Alfreda Wetzlera z dubna 1944) přes svou naléhavost zapadly a nepřinesly kýžený vojenský zásah, jenž by se pokusil zpomalit, zastavit transporty či osvobodit vězně z táborů smrti. Masivní vojenské operace na pomoc vězňům z koncentračních táborů po celé Evropě nepřišly. Osvobození přinesl až sám závěr druhé světové války.

Otazníky

Jan Láníček v celém rozsahu své práce ukazuje složitost před- i poválečných československých poměrů i jistou slabost a nerozhodnost exilových vlád a prezidenta Beneše samého. Dokládá neutrální, negativní i pozitivní vztahy známých politických osobností vůči Židům. Jednoznačně kladně lze hodnotit osobní angažmá Jana Masaryka, jenž ve prospěch Židů učinil patrně nejvíc ze všech, třebaže i on částečně souhlasil s tvrzením, že někteří Židé se před válkou podíleli na germanizaci. Jeho ucelenější pohled na takzvanou židovskou otázku lze nalézt kupříkladu v Hovorech s Janem Masarykem (Hynek, 1998), zaznamenaných Viktorem Fischlem. Zajímavá jsou rovněž stanoviska předsedy londýnské exilové vlády, katolického kněze Jana Šrámka. Přes aktivní nasazení obrovského počtu domácích i zahraničních osobností se šoa/holokaust nakonec týkal většiny evropských Židů, české a slovenské nevyjímaje.

Láníčkova badatelská práce dokládá svízelné životní podmínky předválečných československých Židů a jejich soužití s ostatními národnostmi. I když se většina československého, respektive českého a moravského obyvatelstva na největším pogromu lidských dějin přímo nepodílela, z knihy je zřejmé, že u nás i v ostatních zemích bylo možno v jejich prospěch učinit víc. Beneš a exilová vláda sledovali širší rozměr války a předně poválečné uspořádání; nezapomínali na opakované výhrůžky vyhlazení všech slovanských národů, Židé tvořili v pohledu exilové vlády jen část československých občanů, kteří byli vystaveni nacistickému běsnění. Všechny jejich politické kroky z této myšlenky vycházely.

Monografie Jana Láníčka není jednoduché čtení, tím spíš že stále žijí pamětníci druhé světové války a nacistických represálií. Text je také umocněn aktuální, zvyšující se mírou antisemitismu a xenofobie vůči lidem na útěku před válkou a lidem s jiným než majoritním světonázorem. Kritické zhodnocení činů exilové vlády v Londýně na základě kontextuální analýzy pramenů, dobových dokumentů a ověřených svědectví je vítaný příspěvek do veřejné debaty nejen o minulosti, ale také o přítomném vztahu občanů k menšinám a naopak. Jak se asi cítili lidé, kteří přišli ve vyhlazovacích táborech o celou rodinu a po návratu domů byli považováni za nežádoucí, zbaveni majetku, důstojnosti, odsouzeni k živoření nebo doživotnímu exilu? Mohla exilová vláda v Londýně a exiloví politici v Moskvě učinit ve prospěch Židů víc? Co pociťovali Židé v exilu, když nemohli nacistickou vyhlazovací mašinérii zpomalit, natož zastavit? Lišil se zásadně občanský postoj vůči Židům u nás od okolních zemí? Jak do tradic prvorepublikového demokratického Československa zapadá poválečný odsun sudetských Němců a požadavek přísné, vlastně absolutní asimilace Židů? Všechny tyto otázky přítomná kniha otevírá.

Láníčkova práce pouze nereflektuje, co a jak bylo, ale také co a jak může znovu být. Kvalitní studie odborného asistenta na University of New South Wales Sydney by rozhodně neměla uniknout čtenářské pozornosti. Za skromným a na první pohled nevýrazným paperbackem najdeme na české poměry výjimečnou a inspirující práci. Ocenit je třeba citlivý autorův přístup, s nímž se vztahuje k tématu holokaustu, a zároveň potřebu nezávislé a hluboké historicko-kritické reflexe událostí a činů, jež by neměly být zapomenuty.