Když před čtyřmi lety vyšel sborník Jan Neruda a Židé: Texty a kontexty, vzbudil emocionální reakce a dlouhý řetězec vyhrocených polemik dokazujících, že téma židovství v české literatuře je až překvapivě žhavé a dosud málo prodiskutované. I proto je nutné přivítat vydání obsáhlé publikace Cizí i blízcí: Židé, literatura, kultura v českých zemích ve 20. století, která téma zkoumá v dosud největší šíři i hloubce: „… od romantického obdivu k Židům přes židovské (auto)stereotypy a protižidovské heterostereotypy až po antisemitismus, od českožidovství k sionismu a socialismu, od reflexe Židů v beletrii na počátku dvacátého století k jejich obrazu v dobových židovských časopisech a k tematizaci holokaustu v poezii, próze i filmu.“ Kniha záslužně překračuje jazykové i žánrové hranice. Neomezuje se tedy jen na texty v češtině ani pouze na beletrii, vytčené téma ji zajímá v dobové (nejen) literární kultuře obecně.

V příspěvcích jsou analyzovány vybrané aspekty děl nejen autorů, jejichž židovský původ či zájem o židovskou tematiku jsou obecně známy, ale objevuje se tu i několik jmen pro běžného čtenáře snad v této souvislosti překvapivých. Kupříkladu Irena Dousková psala nejen o hořkosladkém dětství a dospívání Helenky Součkové, ale také o různých modelech chování vůči menšinám včetně židovské a je rovněž autorkou básně tematizující holokaust: „Pořád se vracím do bodu nula. Bod nula je mínus šest milionů.“

Autoři sborníku se rovněž vracejí k debatě o různých podobách a hranicích antisemitismu. Jiří Holý, který se jinak věnuje zvláště tématu holokaustu, souhlasně reprodukuje názor Jiřího Homoláče, že výskyt komického židovského skrblíka nemusel být znakem antisemitismu, ovšem současně kritizuje třeba Martina C. Putnu za to, že je k některým moravským (katolickým) autorům v otázce antisemitismu prý až příliš mírný. Pojednány jsou zde také transformace antisemitismu v poúnorovém období, kdy skrytě protižidovské texty psali i básníci jako Josef Kainar (báseň Políčko, v níž zákeřník záměrně ničí úrodu). V době normalizace se pak mnozí oficiální ideologové ostentativně distancovali od údajné „epidemie židovské literatury“ z šedesátých let. Samostatná kapitola Jana Fingerlanda se věnuje Alexeji Pludkovi, v jehož Vabanku antisemitismus dosahuje závratných poloh. (I dnes se přitom nacházejí lidé, kteří jeho knihy hodnotí pozitivně, tentokrát v úplně jiném myšlenkovém kontextu, totiž pro jeho „obdiv k pohanství a geniálně popsané mytologično a nadpřirozeno“.)

Autoři naštěstí nepostupují schematicky ve smyslu „chvála a pozitivní tematizace Židů = správně“, „jakákoli kritika = špatně“. Přiznávají, že některá židovská témata se v jistých dobách stávají snad až módními, například holokaust opakovaně viděný a líčený očima dítěte se podle nich může začít nebezpečně blížit kýči. (V té souvislosti je tu provokativně připomenuta otázka, zda nejvhodnějším vyjadřovacím postojem k šoa není ticho.) Každopádně psát obsáhlé historické studie o místě Židů v české kultuře minulého a předminulého století dnes módní není, avšak pro tuzemské vyrovnávání se s jinakostí i pro problematizaci příliš rigidně pojímané „české“ identity je to jistě potřebné.