„Válka byla doba, kdy jsem přestal věřit v lidskou spravedlnost.“
Jan Švestka

Překvapí vás to. Překvapí vás to jako bouřka, která se zrodí z čistého nebe. Překvapí vás to jako vlaštovka, která vám zkraje jara slétne k nohám a ještě voní pískem afrických pouští. Překvapí vás to jako cyklista, který vás náhle mine v kopci a rychlostí, jež se zdá být neuvěřitelná, zmizí za horizontem. Překvapí vás to, jako když vás prvně v životě nespravedlivě potrestali za něco, co jste neudělali a vy dosud o té křivdě přemýšlíte a nevíte, co s tím. Překvapí vás to jako láska, která do vás vstoupí jako potopa, a holubice, kterou jste nato v naději vypustili, se do vaší archy už nikdy nevrátí. Překvapí vás to. Všech sedmatřicet svědectví těch, kteří jsou, ale neměli být, a kteří jsou dověčným znamením, jak se člověk zbavil toho, co ho může činit bohem, a Bůh zas toho, co by ho mělo činit člověkem. Vyprávění lidí přeživších holokaust, za jehož zaznamenáním stojí publicista, režisér a kameraman Jan Jelínek a nakladatelství Barrister & Principal s názvem A kde byl Bůh...?, přečtete, budete-li mít jen trochu času, na jedno nadechnutí. Nechcete totiž nechat čekat žádného člověka, jenž vám o sobě po tolika letech svěřuje to nejpodstatnější, hlubinné a intimní. Spěcháte dál. Spěcháte k dalšímu setkání a přejete si a modlíte se, aby těch sedmatřicet lidských osudů proměnilo svět všech čtenářů, kteří se o nich dozvědí. Sami toužíte po takovém proměnění. Přejete si, aby vás tyto osudy nikdy nepřestaly překvapovat, a je velmi pravděpodobné, že tomu tak skutečně bude už napořád. Nebraňte se, nenaléhejte, buďte stateční. Ti, o nichž se zanedlouho dozvíte, si vaši pozornost, odvahu a naději zaslouží.

Nenajdete mezi všemi těmi příběhy jediný, který by začínal podstatně jinak. Krásné, bezstarostné a v bezpečí a lásce prožívané dětství či dospívání, které se rázem, ze dne na den, z hodiny na hodinu stane nedobrovolným úprkem do míst zoufání, trestů a utrpení, jaké dohromady neprožily žádné z minulých generací. Skoro nikdo vám neřekne, co a proč vás čeká a co a proč vás nemine. Ptáte se, dokola se ptáte, ale ozvěna vašich slov se k vám vrací nejen nevyslyšená, ale dokonce – nezaslechnutá. Na vaše otázky jako by neexistovaly odpovědi a slova, která by se k tomu jinak hodila, pozbývají své síly, své barvy, své naléhavosti. Ústa druhých jsou pevně zavřená a pakliže vůbec něco řeknou, lze tomu jen těžko uvěřit; tehdy jako dnes. „Takhle se přece nikde na světě lidé nechovají!“ říkáte si. Snad pár jednotlivců, kterým se krutost bůhvíproč dostala pod kůži a vryla do tváře, ale se kterými si spravedlnost a právo lehce poradí. K čemu by jinak byly všechny ty soudy, advokáti, policisté, vojsko, politici, církve a spolky mezinárodního společenství? Ptáte se, doufáte a nakonec, nakonec o tom alespoň sníte. I přes občasné deficity demokracie první republiky se pamětníci shodují na důvěře a víře v československý stát a v jeho ochranu menšin, od jednoho cípu země na druhý. Od Teplic po poslední vísku Podkarpatské Rusi. Vypravěči této knihy, kterých se válečné pogromy dotkly tehdy, když byli ještě dětmi a dospívajícími, vzpomínají na dobu před holokaustem jako na čas každodenního klidu, relativního blahobytu, svobody a dobrých příležitostí a zároveň připomínají duchovní a náboženský život svůj, svých prarodičů, rodičů, sourozenců a nejbližších příbuzných. Vzpomínkami probleskuje jméno, které bylo symbolem nezdolnosti, svobody a demokratické správy věcí veřejných – republiky. To jméno zní T. G. Masaryk.

Jedna myšlenka mě provázela od první do poslední stránky a přemítám o ní, v teologickém i duchovním ohledu, stále. Jak ti lidé, Bože, byli krásní, plní naděje a nejrůznějších snů a vizí, a jaká nespravedlnost se na ně sesypala, a to nejen ve válečném období, ale – považte – i po něm. Každá z černobílých fotografií, která uvádí vzpomínky některého z přeživších, je toho důkazem. Bože, jak ti lidé byli krásní a nadějeplní. Kluci a děvčata, jakými jsme bývali i my se vším, co dělá dětství dětstvím. Bezstarostnost, pohoda, láska, sourozenectví, kamarádství, nové objevy, prožívání dosud nepoznaných citů a vztahů, poznávání ve škole i mimo ni, rozrůstající se náboženské zkušenosti a prožitky víry, naděje a první zamilování. Všechny ty drobné lumpačiny, boje a pošťuchování a k tomu ty dlouhé, jakoby nekončící dny, které přinášejí nové a nové věci, skrze něž se i budoucnost jeví jako zaslíbený čas pro všechny dobré lidi. Skutečně pro všechny? Tohle prohlédnutí lidské „dobroty“ a poznání, že Země není domov andělů, zakusili svědkové a oběti holokaustu často během několika dní. To, co platilo za bernou minci, se stalo bezcenným. A naopak to, co se zdálo být dříve naprosto samozřejmým a skoro nedůležitým, od drobtu chleba po sklenici pitné vody, leckdy rozhodovalo, zda člověk bude žít, nebo zemře jako číslo nacistických kartoték. Děti se stávaly dospělými tisícinásobně rychleji, než si to možná vůbec dovedeme představit.

Vzpomínání čtrnácti žen a třiadvaceti mužů se neutápějí v patosu a v rozostřeném pohledu na dobu dávno minulou. Pečlivá příprava na jednotlivé rozhovory, kterou autor Jan Jelínek ve zkratce popisuje v úvodu své knihy, zásadním způsobem přispěla k utřídění myšlenek a k tomu, aby bylo řečeno či vyznáno opravdu to podstatné, v nejvlastnějším smyslu slova – to životně důležité. Myslím si, že se to velmi dobře povedlo a že výpovědi těch, které byste chtěli po přečtení považovat za své přátele, jsou plnohodnotnou součástí thesauru lidského poznání, zkušenosti a tvůrčího díla. „A kde byl Bůh...?“ ptá se jeden z pamětníků a někteří další ho doplňují tázáním, které je spravedlivé a nutné. Co se to vlastně stalo a proč? A kde tedy byl Bůh hodný oslavování, modliteb a jindy nezastupitelných rituálů? Myslím si, zčásti poučen nedávnou minulostí, zčásti z reflexe současného společenského napětí a různých forem téměř totální individualizace a od-osobnění, že zodpovězení těchto otázek nás teprve čeká. Vezměte si knihu švýcarského lékaře a spisovatele Maxe Picarda Hitler v nás (Hitler in uns selbst), která vám možná trochu napoví. Diskontinuita lidského života a téměř neuvěřitelná nesouvislost věcí, vztahů, jednotlivostí i rozsáhlých struktur, kterou člověk vytvořil, mu zpátky vrací duchovní prostor k životu, v němž se nejenže špatně žije, ale ve kterém se od určité doby může přihodit, bez varování a náznaků, úplně všechno. Dodnes se na teologické i filozofické půdě v tomto prostoru jen stěží formuje to, co bychom mohli nazvat teologií po Osvětimi. Existuje sice nespočet velmi pozoruhodných prací, které rozvíjejí téma „smrti Boha“ a „smrti opravdového lidství“, ale kromě velkých uměleckých děl – od malířství, přes hudbu k architektuře – se doposud neobjevil skutečně silný, univerzální myšlenkový proud, který by to, co se stalo (nejen) ve druhé světové válce a hlavně při holokaustu, učinil důležitou součástí celospolečenské debaty, výchovy a praxe. Každé ze svědectví, která zaznamenal Jan Jelínek, je důvodem, aby nic z toho, co předcházelo a provázelo šoa, nebylo zapomenuto. Archivy filmových a zvukových nahrávek, stejně jako písemná vyznání, upadnou snadno do zapomnění, nestanou-li se předmětem našeho vlastního přemýšlení, úvah a dialogů.

Životy, těch, kteří tak tak přežili nepochopitelná ukrutenství lágrů, pochodů smrti, industriálního zabíjení a konce války, v nichž se nacisté a jejich obdivovatelé a přívrženci téměř absolutně zbavili své lidskosti a z druhých učinili litery a čísla určená k vymazání, nebyly jednoduché ani po válce. Nejeden z pamětníků poukazuje na stopy latentního antisemitismu poválečného socialistického Československa, jenž se neblahým způsobem podepsal i na jejich pozdějších životech – soukromých, rodinných a pracovních. Je smutné, že se protižidovské pronásledování, ať primitivní, nebo sofistikovaně aplikované, charakterizované každodenními ústrky a ponižováním, objevilo také u lidí křesťanské, lépe řečeno zdánlivě křesťanské orientace. A tak tam, kde žijeme a v tom, co je dáno nám dělat, nebuďme nutně překvapeni, že xenofobie a rasismus stále existují a projevují se – tak jako tomu bylo vždycky – na těch nejbezbrannějších a často na nejlepších z nejlepších. Nenechme se tím už nikdy překvapit jako bouřkou, která se zrodí z čistého nebe. Statečnost a sdílená snaha čelit zlu a zarazit ho v jeho sotva postřehnutelném začátku je doufám tím, co bude čtenářům této výjimečné knihy už napořád společné. „Na nenávisti nelze postavit nic dobrého,“ vyznává jeden z autorů, Jan Stern. Zdá se mi to být krédo, se kterým by mohli souhlasit lidé celého světa.