Kam pohřbili tělo Catríony Páidínovy? Tak by se dal vyjádřit úvodní problém románu irského spisovatele Máirtína Ó Cadhaina. Hřbitovní hlína ale rozhodně není detektivka. Otázku hned v úvodu vznáší hlas samotné Catríony, hádavé, výřečné a urputné ženštiny, která hned po příchodu do zásvětí začne vyzvídat, zda její pozůstalí investovali do dostatečně luxusního hrobového místa a kříže. I v záhrobí totiž pokračuje hašteření a spory irské vesnice, sousedské tahanice a křivdy z minulosti. Mrtvé osazenstvo napjatě očekává příchod dalších nebožtíků, aby se dozvěděli, jak pokračuje život na zemi, protože věčnost je dlouhá a neubývá.

Máirtín Ó Cadhain (1906–1970) je jedním z nejvýznamnějších irsky píšících prozaiků dvacátého století. Jeho dílo patří k vrcholům irského modernismu a staví jej po bok slavnějších krajanů Jamese Joyce, Samuela Becketta a Flanna O’Briena. Ó Cadhain vyrůstal v irsky mluvící rodině a o irštinu, její dialekty, historický vývoj i současnou situaci se celý život intenzivně zajímal. Hřbitovní hlína je mimo jiné jedinečným zdrojem informací o životě na irském venkově mezi světovými válkami a o lidových tradicích a představuje také korpus zachycující obrovské jazykové bohatství.

Dalo by se říct, že Ó Cadhain stojí jednou nohou ve vodách evropského modernismu, druhou má však pevně zabořenou v hlubokém řečišti irskojazyčné literární tradice, která sahá až do raného středověku. Ve Hřbitovní hlíně lze nalézt mnohé spojitosti s dílem Franze Kafky a zejména pak Jamese Joyce. I když joycovské zrcadlení mýtu a reality zde není tak nápadné jako například v románu L’Attaque dalšího z velikánů irskojazyčného modernismu Eoghana Ó Tuairisca, autor Hřbitovní hlíny zůstává v mnoha ohledech Joyceovým následovníkem. Základní podobností mezi Odysseem a Hřbitovní hlínou je široký jazykový rejstřík, oscilující mezi vznosným a profánním, přičemž Ó Cadhainova bezbřehá invence v oblasti originálních invektiv natolik šokovala spořádané čtenáře, že mu vysloužila pověst „joyceovského úchyláka“. Zároveň si autoři v obou románech pohrávají se vztahem mikro- a makrokosmu, přičemž všední události Dublinu mají stejný účel jako triviální tahanice v jedné vesnici na západě Irska: osvětlit univerzální témata individuality a komunity, smrti, pravdy i třeba existence Boha.

Inspirace irskou tradicí se pak projevuje zejména úzkou provázaností světa mrtvých a živých, která v irské kultuře hraje zásadní roli a jejíž základy lze vystopovat až ke keltskému svátku Samhain, pohanskému předchůdci svátku všech svatých (v anglofonním prostředí Hallowe’en), kdy se podle tradice otevíraly brány zásvětí a kdy živí mohli komunikovat s mrtvými. V moderní irské literatuře pak tento těsný vztah skvěle vystihuje Joyce v závěru novely Nebožtíci z povídkové sbírky Dubliňané, a to obrazem padajícího sněhu, který se snáší jak na živé, tak na hroby mrtvých. Vztah k mrtvým se tak stává součástí každodenního života, nicméně Hřbitovní hlína tento vztah posouvá do jiné roviny tím, že každodenní život neopouští nebožtíky ani v hrobě.

Srovnání dějiště Hřbitovní hlíny s očistcem (nebo snad dokonce peklem?) je zajisté nasnadě, zvláště pak s barvitým obrazem křesťanského zásvětí, jak jej ve své Božské komedii podává Dante. Duše v Danteho básni stejně jako umrlci Ó Cadhainově románu vnímají návštěvu nově příchozího jako další muka nebo lační po informacích ze světa živých. Na rozdíl od Dantova pekla je však Ó Cadhainův hřbitov do značné míry statický: groteskní výjevy „pekelných“ muk se tu objevují jen skrze vyprávění nově pohřbených a omezeny jsou na svět živých, byť často v situacích, které se váží k odchodu na onen svět, ať už se jedná o nevázané popíjení o plačkách, nebo o přípravy na pohřeb „neskladného“ nebožtíka.

Vykreslení zásvětního prostoru jako místa, jehož obyvatelé jsou díky víceméně naprostému odříznutí od světa živých odsouzení k nekonečnému probírání vlastních malicherných problémů, odkazuje zároveň na historickou situaci Irska za druhé světové války. V zájmu zachování dodnes velmi kontroverzní neutrality irská vláda mimo jiné uvalila přísnou, někdy až absurdní cenzuru na zprávy týkající se největšího válečného konfliktu dvacátého století. Informace, které do země pronikaly, byly často zkreslené a náhodná poznámka jednoho z umrlců ve Hřbitovní hlíně, že „tenhle krchov je horší než všechna ta místa, o kterejch vyprávěl Francouz: Belsen, Buchenwald a Dachau…“, vyznívá v tomto kontextu skutečně mrazivě.

Už po prvních stránkách románu je čtenáři jasné, že nejen mrtví vesničané, ale jazyk sám se stává jednou z hlavních postav. Na jedné straně se zdá, že irštinu, jež od poloviny devatenáctého století v důsledku hladomoru, emigrace a jazykové politiky přišla o většinu rodilých mluvčích, potkává osud pohřbených – postupný rozklad a zapomnění. Na druhé straně se však v ústech umrlců probouzí k překvapivě bujnému životu. Ó Cadhainův jazyk je pozoruhodný právě svou silou a rozmanitostí – originál nepracuje jen se specifickým autorovým connemarským dialektem, ale využívá bohatství historické irštiny, příbuzných keltských jazyků nebo i angličtiny a francouzštiny.

Irský dramatik J. M. Synge v předmluvě ke své nejslavnější hře Hrdina západu, která se s úspěchem hrála i v českých divadlech, poznamenal, že „v dobré hře musí mít každá věta svou vůni jako ořech nebo jablko“. V románu tak „dramatických“ kvalit, jako je Hřbitovní hlína, kde se veškerý text skládá z přímé řeči postav, to jistě platí rovněž a český překlad tuto dramatičnost a jazykovou vynalézavost originálu zachovává. Výborně je zvládnutá gradace nadávek, které v románu figurují jako specifický literární útvar a zacházejí až do absurdní roviny – zvláště pamětihodné je spílání údajně zaostalým obyvatelům jiné vesnice do „dojičů kachen“.

Autor obálky Jan Augusta se naštěstí neuchýlil k prvoplánovému irskému hřbitovu, který zdobí obálku irského originálu i anglického a německého překladu, ale přistoupil k tématu nápaditěji. Grafické řešení tak spíše než typicky irské motivy připomíná mexické oslavy Día de Muertos či morbidní estetiku Tima Burtona, přičemž klade důraz na individuální postavy, ale zároveň na groteskní prvky tělesného rozkladu.

Ó Cadhainův román má v Irsku status kultovního díla, které ale díky jazykové bohatosti a specifickému dialektu může odradit čtenáře s nedostatečnou znalostí irštiny. Českým čtenářům tato překážka odpadá a Hřbitovní hlína může nové příznivce oslovovat v mnoha oblastech: coby existenciální absurdní drama, etnografický výlet na irský venkov i coby kandidát na nejvtipnější dílo irského modernismu, které obstojí i v takové konkurenci, kterými jsou Řeci pro pláč Flanna O’Briena.