V rámci Týdne dánské literatury (7. – 21. 1. 2018) navštívil Prahu básník Knud Steffen Nielsen (*1947). Debutoval roku 1980 sbírkou Indskrift (Nápis), v současné době má na svém kontě 17 sbírek, z nichž poslední, Udvalgte digte (Vybrané básně), vyšla v loňském roce. Knud Steffen Nielsen je zároveň úspěšným malířem, který vystavuje nejen v rodném Dánsku, ale i v řadě dalších evropských zemí. V rozhovoru pro iLiteraturu mluví tento renesanční člověk o prolínání uměleckých žánrů, spirálovitém tvůrčím procesu a víře v náhodu.

iLiteratura: Jste nejen úspěšný básník, ale věnujete se i výtvarnému umění. Považujete sám sebe za básníka, nebo spíše za malíře?
Kund Steffen Nielsen: Hlavní prioritou je u mě text.

iLiteratura: V literární vědě se pro vztah mezi textem a obrazem často používá termín ekfráze, který je tradičně chápán jako báseň popisující obraz. Objevují se ekfrastické básně i ve vaší tvorbě? Napsal jste někdy báseň, která se vztahuje ke konkrétnímu obrazu?
Kund Steffen Nielsen: V mé tvorbě ekfráze neexistuje. Jsem receptorem, do kterého proudí okolní svět a ten ve mně vytváří určitou představu. Reflektuji svět, získávám impulzy všeho druhu a ty pak umělecky zpracovávám. Jsou to ale dvě různé formy výstupu. Ani u mých obrazů nenajdete přímý vztah k určitému textu. Jako by ve mně byly dvě bytosti: jedna má chuť malovat obrazy a tvořit sochy, zatímco druhá raději pracuje s textem. Tyto dvě části reflektují svět každá svým způsobem. Cítím se spíše jako redaktor než jako kreativec. Obecně ale může být vztah mezi obrazem a textem velmi přínosný. Mám rád knihy pro děti a hlavně jejich ilustrace. Tam obrazy nejen odpovídají textu, ale mnohdy ho i doplňují a rozvíjejí.

iLiteratura: Vztah mezi obrazem a textem nemusí probíhat pouze na tematické rovině, ale výtvarné umění může ovlivnit literaturu i po formální stránce, konkrétně mám na mysli literární realizaci malířských technik jako například kombinování barev. Můžeme se s něčím podobným setkat ve vašich básních?
Kund Steffen Nielsen: Odpovím poněkud zeširoka. Poprvé jsem o Čechách slyšel díky Bedřichu Smetanovi. Chodil jsem tehdy na gymnázium, poslouchal jsem pořady o vážné hudbě, v nichž jsem se seznámil s pojmem programová hudba. Pouštěli Smetanovu Vltavu a moderátor vysvětloval, že se jedná o programovou hudbu, protože se skladba snaží plout jako řeka. Hudba měla být prostředkem pro vyjádření řeky jako obrazu, tedy určitá hudební ekfráze. Přesně takové propojení se nachází v mé tvorbě. Je to setkání, které se různě realizuje, ať tematicky, nebo formálně.

iLiteratura: Zůstaňme ještě u realizace výtvarného umění. Zaujal mě název vaší sbírky Farven Godot (Barva Godot, 1993). Jakou barvu si pod tímto názvem máme představit?
Kund Steffen Nielsen: Nejde o žádnou konkrétní barvu. Odkazem na Becketta jsem chtěl poukázat na absurditu v životě. Nikdy se nemůžeme úplně znát, rozumět si, komunikovat spolu, cítit bolest druhého. Jsme osamělé bytosti na zemi, a proto vynakládáme všechnu naši sílu, abychom se k sobě přiblížili. Lidská existence je plná absurdity a s tím souvisí také to, že nemůžeme věřit svým smyslům. Je jedno, kolik jich máme, i kdybychom měli osmnáct smyslů, pořád bychom byli ve stejně nejisté situaci. Naše vjemy jsou subjektivní, což se odráží i v umění. Když jako malíř namaluji portrét Luthera nebo Jana Husa, tak to neznamená, že bych se k němu přiblížil, jen vytvořím subjektivní představu o dané postavě. Stejně tak jsem při psaní stvořil vlastní, subjektivní godovskou barvu. Nemá konkrétní rysy, i když recenzenti sbírky často hovoří o šedé. To je ale pouze jejich interpretace.

iLiteratura: Zmínil jste Bedřicha Smetanu a Jana Husa. Jaký je váš vztah k České republice, znáte jiné české umělce nebo kulturní osobnosti?
Kund Steffen Nielsen: V České republice jsem poprvé, ale přijížděl jsem sem s určitými předchozími znalostmi. Četl jsem o Masarykovi a o Rakousku-Uhersku, sledoval jsem politické dění v roce 68. Tehdy mi bylo dvacet a očekával jsem narození dcery. Znám jména jako Svoboda, Husák, Štrougal. Později jsem samozřejmě sledoval sametovou revoluci. Myslím si, že bylo špatně, že Evropa byla tak dlouho rozdělená, protože myšlenkově a filozoficky je a bude vždycky jednotná. Bydlím ve Viborgu (pozn. aut.: město ve středním Jutsku), kam přicházely vlivy z centrální Evropy, a tedy i z Čech. Četl jsem Seiferta, Nezvala i řadu židovských spisovatelů jako Bruna Schulze nebo Franze Kafku. Čeština je zároveň slovanský jazyk, který mi zní nejkrásněji. Některé nazální hlásky ji dělají zvukově malebnou oproti například srbochorvatštině, do které byly moje básně přeloženy. Obzvlášť krásně zní čeština z úst žen, ale to zní jakýkoliv jazyk.

iLiteratura: Do češtiny zatím nebyla vaše poezie přeložena. Myslíte si, že to souvisí s obecně menším čtenářským zájmem o poezii a její překlady, nebo by určitou roli mohla hrát i obtížnost vašich básní?
Kund Steffen Nielsen: Myslím si, že situaci ovlivňují oba faktory. Poezie má v Česku stejný status jako v Dánsku. Skoro nikoho nezajímá. Současně ve své tvorbě často pracuji s idiomy, ironií a dvojznačností. I pro Dány je chvílemi těžké rozpoznat, co jsem chtěl textem říct. Někdy je za básní velká myšlenka, obecné tvrzení, ale jindy jen reakce na domácí politickou situaci. Pro čtenáře může být forma mé poezie obtížná. Představuje určitou spirálu, jako když chodíte kolem horké kaše. Stejně tak moje věty krouží a přibližují se jádru.

iLiteratura: Jak vznikají vaše básně, sestavujete si je v hlavě a pak napíšete hotový výtvor, nebo si sepíšete koncept, který pak v průběhu času předěláváte?
Kund Steffen Nielsen: Jsem velmi smyslový člověk a vjemy, které získávám, pak v hlavě dále rozpracovávám. Jsou to náhodné obrazy, které mě inspirují. Například včera jsem se byl projít se svým známým, který má francouzského buldočka. Byla zima, a tak psa oblékl do oblečku, který vypadal jako pro Santu Clause. Hned mě napadlo, že je to vtipný obraz, se kterým by se dalo dále pracovat. Pak jsme mluvili o tom, jak jsou psi chytří a že dokážou reagovat na přibližně dvacet slov. Obraz i konverzace ve mně zůstaly a já je teď v hlavě dál rozvíjím. Konkrétně přemýšlím o podobnosti mezi psem a člověkem. Kdyby měli psi jen trošku delší hlasivky, mohli by s námi mluvit. Uvažuji o analogii mezi příliš krátkými hlasivkami u psů a lidskou nemožností komunikovat. Mluvíme a píšeme si spolu, aniž bychom se pochopili, jako by i lidem v jejich komunikaci často chyběla část hlasivek.

iLiteratura: Vaše poezie se vyznačuje i určitou formou muzikálnosti, výrazně pracujete s rytmem, využíváte krátkých, jednoslovných vět. Navíc jste sám i hudebník, hrajete na flétnu. Má na vaši tvorbu vliv i hudba?
Kund Steffen Nielsen: Je pravda, že pracuji s rytmem, ale mé básně jsou nejen rytmické, ale zároveň i dysrytmické. Opět se mi vybavuje obraz spirály, v níž se objevují stále nové a nové motivy, které posouvají její průběh dopředu. Stejně tak funguje i výstavba věty. Každá nová věta přináší pohyb, odkazuje dopředu, vytváří spirálu. Jednotlivé části spirály nejsou vždy stejně dlouhé, mnohdy jsou to jen části věty, kterým říkám moduly. Právě ty umožňují, aby se spirála pohybovala rychleji dopředu.

iLiteratura: V současné dánské poezii se stále setkáváme s pojmem „kropspoesi“ (pozn. aut.: poezie těla, tedy básně tematizující různou formu tělesnosti, objevovala se především v dánské lyrice 80. let). Vaše básně jsou někdy k tomuto proudu řazeny, souhlasíte s tím?
Kund Steffen Nielsen: Ne, myslím, že to mou tvorbu vůbec nevystihuje. Svět přichází do mě, do těla, a já ho zpracovávám. To je pravda, ale samotné tělo netematizuji.

iLiteratura: K další otázce mě inspirovala úvodní báseň na vašich internetových stránkách www.knudsteffennielsen.dk. Začíná dvojverším: „Za koho mluvím, když / říkám, že ničeho nelituji.“ Za koho mluví lyrický subjekt, potažmo básník Knud Steffen Nielsen?
Kund Steffen Nielsen: V této básni nejde o to, že bych chtěl za někoho mluvit jako programový básník. Tematizuji jazyk, a tedy i poezii. Chápu ji jako určitý filtr. Když mluvím s člověkem ve vysoké funkci, nevím, jestli mluvím s ním, nebo s tou funkcí. Stejně tak je to i u mě. Kdy mluvím sám za sebe? Nevím. Jsem jen produktem historie, společenských vztahů, ekonomických vztahů a dalších okolností, kterým říkám determinanty. Hodně se zabývám otázkou osudu. Mluvím a píšu o osudu, ale nevěřím na něj. Více než v osud věřím na náhodu. Protože i jednotlivé determinanty považuji za náhodné.

iLiteratura: Pokud se ještě vrátíme k citovanému dvojverší, opravdu ničeho nelitujete?
Kund Steffen Nielsen: Ne, nelituji. Nikdy jsem o tom ale hlouběji nepřemýšlel. Je to podobně jako u osudu. Jdu cestou, kterou jsem si v daný okamžik vybral. Prožívám svět, i když mi někdy přijde falešný a hloupý. Nemůžu říct, že bych něčeho litoval, protože čas běží a je ireverzibilní. K čemu by bylo něčeho litovat?