Doba poloviny 17. století v odlescích svitu z Rembrandtových obrazů si jistě zaslouží literární pozornost. Holandsko toho času prožívá hospodářský i umělecký rozmach. Přeje nekonvenčním jedincům toužícím po zboření církevnědogmatických představ o pozemské existenci plné v podstatě vítaného utrpení ve prospěch následného posmrtného života. Selka Catrijn se po krátkém erotickém vzplanutí vdává za staršího muže, ten však za ne zcela vyjasněných okolností záhy umírá. Žena se rozhodne k razantnímu kroku: prodává veškerý majetek a stěhuje se z venkova do svého vysněného města. Po různých peripetiích začíná rozvíjet v keramické dílně v Delftu své umělecké ambice jako malířka. Obchodně úspěšná fajáns s čínskými půlnočně modrými motivy nahrazuje výpadek trhu z Číny, kde právě probíhá občanská válka, a tak výměna zboží vázne. Tematika Dálného východu dává dílně dokonce název – Lotosový květ. Vše svědčí o tom, že se malířce v novém bydlišti daří. Naruší to však událost s katastrofálním dosahem – výbuch muničního skladu, při kterém se Catrijn vážně zraní. Z boje o profesní existenci se tak stává boj o existenci jako takovou. Přátelé se střídají u lůžka nemocné. Catrijn, blouznící v horečkách, vzpomíná na svého nebožtíka manžela, vyčítá si jeho smrt a bilancuje v otázce Boží milosti:

„Neutichající nářek všude kolem mi dává pocit, že jsme Mu spíš ponecháni na pospas, než aby nás chránil… Proč jednoho ušetří a druhého ne… Katolíci to mají snadné, koupí si odpustek nebo se celý den modlí Zdrávas nebo vykonají pouť… Myslíš, že mi Bůh odpustí? Aby tak učinil, musíš svých činů skutečně litovat, což není můj případ. Udělala bych to znovu.“ (s. 143, 144)

Žena přece jen sbírá veškerou fyzickou a duševní sílu, zotaví se a začne jako manželka majitele prosperujícího podniku zbrusu nový život.

Simone van der Vlugt, milovnice vyprávění o statečných ženách v historických dobách, nenechala činorodou hrdinku zahálet. Prochází s ní po otevřených lukách holandského venkova, až ji dovede do úzkých uliček delftského městysu. Catrijn hltá město všemi smysly, procházejíc se po amsterodamském nábřeží, vzápětí se jí zase stýská po rodném venkově. Miluje Mattiase, který jí zprostředkuje zaměstnání u svých dvou bratrů – nejprve v Amsterodamu, později v Delftu –, pak přilne k Evertovi, Mattiasovu bratrovi a majiteli delftské keramické dílny. Nakonec si přece jen přiznává, že zralá láska k manželovi zdaleka nedosahuje vášnivosti ve vztahu k mladíkovi, jehož na to konto však neodepisuje zcela… Catrijn prostě zodpovědně „splní“ příslušný objem útrap a nešťastných událostí i pracovních a osobních úspěchů. Autorčina snaha o maximální poutavost příběhu ovšem působí jaksi křečovitě, děj tak ztrácí na věrohodnosti. Po sérii všech variací partnerského hledání, řešení obtížných poměrů v dílně, morové epidemii a řadě úmrtí způsobených Boží i nepřející lidskou rukou už čtenáře žádná další náročná životní situace nemůže překvapit. Jako když současný začínající nevyrovnaný spisovatel kolem sebe seká, střílí, morduje, aby objemem průtoku krve na normostranu splnil optimální penzum stylistických prvků à la zápletka, gradace, vyvrcholení, pitevna. Literárnímu entuziastovi nizozemského „zlatého věku“ neunikne jistá spřízněnost s příběhem Dívky s perlou od Tracy Chevalierové, jejíž podobně situovaná hlavní hrdinka rovněž odevzdaně přijímá všechny rány osudu, aby toho v příběhu takříkajíc „co nejvíce zažila“.

Řadu skutečností van der Vlugtová chvályhodně čerpá z historických publikací, ale vlivem detailního popisu reálií a vyrovnaného odvíjení děje knize chybí spontaneita a živost. Z vyprávění nečiší skutečný prožitek zúčastněných… A ona údajně tvůrčí atmosféra kvetoucího Amsterodamu (Delftu) z něj nedýchá ani za mák. Z úcty ke všem trpícím v temných dobách dávnověku samozřejmě nutno podotknout, že očekává-li čtenářská obec lehkost a nezodpovědnou hravost autorského pera, nemůže tomu tak být – existenční podmínky tehdy nebyly dvakrát příznivé pro dlouhodobé přežití a realita se často odvíjela kadencí výše uvedených katastrof. Smrtelník té doby by proto uvízl s velkou pravděpodobností například na první morové ráně. Catrijn ne. Van der Vlugtová si vyprojektovala hlavní postavu s precizností holandské krajkářky, opomněla jí však stvořit tělo a vdechnout duši…

Autorce na druhou stranu budiž ke cti, že se pokouší vnést do povědomí čtenáře poměrně povedený barvitý obraz doby, reprezentovaný například různorodými postupy alternativní a klasické medicíny při prevenci či léčbě moru:

„Aleid a děti nosily kolem krku sáček s oškrabky kamene z kostela… Byla přesvědčená, že je to ochrání. Mnoho obyvatel Delftu nosilo oškrabky, když mor udeřil. Na některých místech jsou do kamenů vyryté hluboké žlábky. Říkal jsem jí, že Bůh si určitě nepřeje, aby kvůli tomu poškozovala budovu kostela.“ (s. 246)

Ovšem Catrijn spoléhá na účinnost seriózního sirupu z lékárny:

„Uvnitř [apatyky] panuje příšeří, dopadají sem tlumené sluneční paprsky. Po chvíli si mé oči na ten přechod uvyknou a zjeví se mi ohromující výstavka exotických předmětů. Ve skříních sahajících až ke stropu jsou uloženy hrnce a nádoby popsané tajemnými nápisy. Na policích leží kameny všemožných barev, sušené ještěrky, velrybí výkaly a malé skelety, stejně jako misky s pepřovými kuličkami, hřebíčkem a hořčičnými semínky… Apatykář Moeriaans se na mě zpoza pultu tázavě podívá… Laudanum? Proti moru?… Kolik ho máte?… Za mnou se rozhostí ticho. Ostatní zákazníci naslouchají se zájmem našemu rozhovoru, a když Moeriaans staví na pult jednu lahvičku vedle druhé, místností to zašumí. Po desáté lahvičce zdvihnu ruku, víc si dovolit nemohu.“ (s. 206, 207)

Anebo oživuje text nadčasovou úvahou nad odlišnou rolí mužů a žen v rozhovoru Catrijn s Mattiasem o jeho amsterodamské švagrové Brigittě:

„Myslela si, že její život nemá smysl. Nemůže mít děti a nevěděla, čím by vyplnila dny. Chuť do života se jí vrátila, až když objevila malování. Což je chvályhodné, může se v něm však lehce ztratit. Jako by už neexistovalo nic jiného. Nechápu to. Neustále můžeme něco objevovat a radovat se z toho… Ano, tak to mají muži… Ženy snad ne?… Převrátí-li nějaká žena svůj život naruby, učiní tak z nouze, Mattiasi. Muži za sebou pálí všechny mosty, protože touží po zábavě. Muži jako ty.“ (s. 80)

A pro úplnost uveďme citaci k pobavení nad tehdejší mírou lidského věku: „Haesje onemocněla a několik dnů nato zemřela. Byla už stará, něco kolem čtyřiceti.“ (s. 32)

Co se týče překladatelské práce, Lenka Řehová poctivě hledala k nizozemským výrazům český ekvivalent. Text působí uceleně a poměrně vyrovnaně. Některá vyjádření předbíhají dobu – například v Brigittině promluvě: „… Mám své ambice. Je normální, že jsem k sobě kritická… Věděla jsi, že umělci jsou velmi citliví a emocionální lidé?… Jsem navíc perfekcionistka. Umění, to je proces. Jednou jsi dole, jednou nahoře.“ Možná je v tom záměr překlenout téměř čtyři staletí a přiblížit současným čtenářům aktéry příběhu nejen způsobem uvažování, ale i vyjadřování. Pro lepší faktografické porozumění textu vzadu v knize nalezneme vysvětlivky některých holandských specifik a méně běžných českých slov.

Půlnoční modř uspokojí především milovníky historických románů s vykreslením mnoha zajímavých reálií. Van der Vlugtová je evidentně pečlivě nastudovala a skrze Catrijnin příběh, plný zvratů, je předkládá čtenářům.