Laskavá parodie Zdeňka Jirotky Saturnin je evergreenem českých čtenářů, pravidelně patří k nejpůjčovanějším knihám v knihovnách, dočkala se čtyřiadvaceti vydání a v roce 2009 vyhrála televizní anketu Kniha mého srdce. Což bylo příznačné: podobně, jako byla ona anketa variací na identickou anketu britskou, také český sluha Saturnin byl obdobou britského Jeevese z románů Pelhama Grenville Wodehousea, které byly do češtiny hojně překládány ve třicátých letech, ale později už je nejprve nacistická a pak ani komunistická cenzura do českých knihkupectví nepustila. Prvotina tehdy jednatřicetiletého Jirotky vyšla v roce 1942, tedy v roce heydrichiády, a její inteligentní humor, který mísil romanci s ironií, si rychle získal čtenáře, jejichž počet pak s každým novým vydáním narůstal. I proto, že pospolitá blazeovaná idyla na přepychovém venkovském sídle v mnohých socialistických čtenářích posilovala představu první republiky jako ztraceného ráje.

Je svým způsobem neobvyklé, že Jirotka na svůj úspěch nikdy nenavázal, a bylo by možná zajímavé, kdyby se někdy zjistilo proč. Ale chladným ten potenciál nenechal nakladatelství XYZ (divize skupiny Albatros Media), které se rozhodlo najít pro pokračování autora jiného. V zahraničí to není nic výjimečného, pokračování se dočkala většina populárních bestsellerů, zejména takových, v nichž se objevují výrazné postavy (Sherlock Holmes, Dracula, Hercule Poirot, James Bond, Peter Pan). Kýženého pokračovatele nakladatelství nakonec našlo v Miroslavu Mackovi – původně stomatologovi, pak politikovi s houpavou kariérou a v posledních letech hlavně bonvivánovi. Není to jeho první působení na českém knižním trhu: zkraje devadesátých let vydal v nakladatelství spolku Nadace Lyry Pragensis, jehož byl předsedou, dva své překlady (Shakespearových Sonetů a Poeova Havrana), v roce 2009 publikoval spolu se svou manželkou kuchařku Jak se stát labužníkem a od roku 2000 zveřejňuje na svém blogu Viditelný Macek a v jiných médiích převážně (ale nikoli výhradně) politické glosy. Do českého knižního trhu vstoupil ještě v roce 1992 nechvalnou privatizací centrálního distributora knih Knižní velkoobchod, která nejenže měla soudní dohru (podezření z tunelování firmy kvůli hodnotným nemovitostem), ale především do té doby fungující distribuci knih uvrhla do chaosu, na který si knihkupci stěžovali ještě o desetiletí později.

Není to tedy tak dramaticky překvapivý výběr, jak by se mohlo na první pohled zdát. Nicméně zatímco řadového ministerského úředníka Jirotku můžeme v původním románu ztotožnit s bezejmenným vypravěčem, tedy nesebevědomým mladíkem, který až díky podnikavému Saturninovi dojde svého štěstí, Macek má blíže k jiným postavám knihy: rozumujícím zajištěným pánům Vlachovi a dědečkovi. Přidává k nim ještě jednu postavu novou, ve skutečnosti však spíše staronovou, protože tetu Kateřinu provdá za továrníka Františka, který má s Kateřininým bývalým mužem společné nejen jméno, ale také značné bohatství. Hovory zmíněné bonvivánské trojice, doplněné dalším světákem Saturninem, o jídle, pití, doutnících, automobilech, obchodu a ženách jsou pak hlavním obsahem knihy, samozřejmě spolu s komickými situacemi.

I čtenář, který nemá Jirotkovu prvotinu na piedestalu, přistupuje k Mackovu pokračování s nedůvěrou. Tu Macek kupodivu docela rychle rozptýlí, když se prokáže jako zdatný napodobitel Jirotkova archaizujícího jazyka a stylu. Postupně se však ukáže, že vypravěčská obratnost by možná stačila na povídku, románový rozsah však sama o sobě neunese, když autorovi schází fantazie a fabulační dovednosti. Podstatným nedostatkem knihy je, že jí schází ústřední téma a příběh. Jestliže u Jirotky tomu bylo dospění zakřiknutého vypravěče a nalezení štěstí v lásce i životě po vzoru romantických limonád, jakkoli se děj rozpadal do epizod a dílčích vyprávění, v pokračování Macek už nic takového vymyslet nedokázal a zůstal u pouhého vršení humorných gagů či vyložených anekdot, občas pohříchu obehraných.

Nepomáhá tomu ani umístění většiny děje na dědečkovo venkovské sídlo, kam se vypravěč vydá už v páté kapitole z pětadvaceti a odjede až v závěru. Tam postupně dorazí zbytek společnosti a převážně se zde oddává duchaplné konverzaci při vybraném stolování. Zpočátku to má své kouzlo, ale postupně to začne být repetitivní: pánové debatují o kvalitě jídla či pití a pak se stane nějaká banální nehoda (znečištění jídlem, postříkání hadicí, pád nebo poničení vizáže) záporným postavám, tedy tetě Kateřině či Miloušovi, kterého naštěstí autor trochu polidšťuje a nachází na něm nové sympatické vlastnosti. Takto se to opakuje až do omrzení, bez zápletky, bez gradace. A unaví i spory o to, zda do vitella tonnata je lepší dát tuňáka středomořského, anebo atlantického, přičemž čím dál více se vkrádá podezření, že tu autor chtěl předvést hlavně vlastní obeznámenost ve zmíněných oblastech (jídlo, víno, doutníky atd.).

Neslavně dopadl také sám titulní hrdina. Nejenže tu nemá mnoho prostoru, ale pokud už jej dostane, pak převážně k oněm světáckým řečem, jimiž opakovaně ohromuje bezejmenného vypravěče. Naopak to, čím ohromoval čtenáře předtím a co měl společného s britským Jeevesem, tedy originalitu a vynalézavost při vytváření tragikomických situací, už postrádá, respektive omezuje se na příchod, poznámku, přínos či odnos něčeho, případně puštění vodovodního kohoutku v tu (ne)správnou chvíli. Oproti Jirotkovým eskapádám (natož Wodehouseovým) je to dosti chabé. O poznání plošší jsou také postavy vypravěče a slečny Barbory, které po celou dobu jen zamilovaně tokají, jen dosti výjimečně Barbora projeví svůj charakter moderní emancipované ženy a vypravěč projevuje naopak hlavně okouzlení (Barborou, krajinou, vlastní zamilovaností) a úžas (z toho, co všechno znají a zvládají ostatní). Skutečné Barboře by se nejspíš brzy omrzel a jejich čím dál únavnější romantické chvilky (čtenář přitom váhá, zda si při jejich líčení Macek jazyk červené knihovny půjčuje úmyslně) posouvají knihu z původního žánru parodie spíše někam k pohádce.

Což je další slabina Mackova pokračování: jakkoliv parodické tóny ani v původním Saturninovi nebyly nijak výrazné a mnoho čtenářů knihu vnímalo a vnímá jako romantickou komedii, tentokrát se parodické momenty vytrácejí úplně. Jistě, ono už není co parodovat, červenou knihovnu první poloviny dvacátého století už (téměř) nikdo nečte a i sledovanost romantických černobílých komedií pro pamětníky klesá. Titěrné neshody a přehnaně detailní znalosti debatérů sice jistý úsměv vyvolat dokážou, ale pokud bychom měli parodii a ironii hledat zde, je až příliš chápavá a krotká.

Mackův Saturnin se vrací není úplná prohra a mnozí čtenáři, kteří si zamilovali Jirotkovy postavy, zde dostanou kýženou variaci oblíbených situací a dialogů. Ostatně ani Saturnin není veledílo, navzdory tomu, že si to v informovaném, ale trochu naivním doslovu myslí Miroslav Macek; jen kniha osvěžující v marasmu nacistické okupace a reálného socialismu. Charakter jejího pokračování vystihuje čeština jedním hezkým anglickým slovem – fan fiction.