Žánr detektivní drsné školy (hard-boiled, u nás bývá občas zaměňován s žánrem noir, který však může mít trochu jinou povahu a širší rozsah) je zejména u mužů stále velmi oblíbený, zároveň však jako by byl již vlastně minulostí. Ta je spojená především s otci zakladateli, tedy především Dashielem Hammettem a autory z okruhu magazínu Black Mask z dvacátých a třicátých let. Souvisí to především s prostředím: zločinecké bandy samozřejmě existovaly vždycky, nikdy ale organizovaný zločin neměl takové rozměry a nebyl tak propojený s politiky a policisty jako v době prohibice v USA. I pak samozřejmě autoři drsné školy zejména v USA v psaní pokračovali, ale museli nacházet kulisy nové (černošské čtvrti Los Angeles v knihách Waltera Mosleyho, irské čtvrti Bostonu v románech Dennise Lehanea), případně se vracet do minulosti jako James Ellroy. O drsnou školu už jde spíše navenek, skrze povahy postav a jejich dialogy, schází divoké a nebezpečné prostředí, kde se zákon vymáhá jen stěží a kde platí právo silnějšího. A mnohé pokusy, které se k tomuto žánru odvolávají, nejsou víc než triviální akční historky.

V posledních letech nejen česká knihkupectví opanovaly severské detektivky, které sice napohled můžou vyhlížet docela drsně, ale onou drsnou školou v původním smyslu nejsou, právě i proto, že jakkoliv lze uvěřit tomu, že v bezpečné a klidné Skandinávii se vyskytují rafinovaní a sadističní vrazi, existenci mocných městských gangů by tamní autoři obhájit nedokázali. Trochu stranou pozornosti (přinejmenším českých čtenářů) se však drsné detektivky začaly objevovat v zemi, kde k tomu od počátku sedmdesátých let skutečně podmínky byly – v Irsku, pochopitelně včetně toho Severního. Jejich nejznámějšími reprezentanty jsou Ken Bruen a John Connolly, tři knihy u nás vyšly také Colinu Batemanovi. Ale ve všech případech nakladatelství jejich vydávání zastavila (Bruen se dočkal alespoň osmi titulů, posledního ovšem už v roce 2013), jen k Connollymu se letos BB/Art po čtyřech letech vrátil. A nyní přichází trochu nečekaně nakladatelství Vyšehrad s aktuální irskou hvězdou Adrianem McKintym.

McKinty je ročník 1968, pochází z Belfastu (ale už nějaký čas žije v Austrálii) a věhlas mu získala již trilogie s pouličním rváčem Michaelem Forsythem (2003–7), která se ovšem odehrávala v různých zemích, jen ne v Irsku. Tam McKinty umístil až novou sérii, jejímž hrdinou je detektiv seržant (na konci první knihy povýšený na inspektora) Sean Duffy. A právě prvním jejím románem z roku 2012 Vyšehrad vydávání McKintyho zahájil – a doufejme, že nezůstane jen u tohoto jediného titulu.

Autor děj zasadil do roku 1981, tedy do období, kdy se Severní Irsko a zejména velká města ocitly téměř mimo kontrolu a pod faktickou vládou tehdejších ozbrojených milicí. Na jedné straně katolíci tou dobou již docela pevně organizovaní pod Irskou republikánskou armádou, na straně druhé protestantští loyalisté. Zdání pořádku udržovaly britské vojenské a policejní jednotky, přičemž uniforma byla pro střelce IRA vítaným a legitimním cílem. Sean Duffy pracuje na oddělení kriminální policie, a i když hned v první scéně s patrolou dohlíží na průběh divoké demonstrace, kterou vyvolala smrt hladovkáře Bobbyho Sandse (člena IRA, který se takto snažil upozornit na nelidské poměry ve věznicích), snaží se jinak politice vyhýbat. V té době to v Belfastu samozřejmě není úplně možné, takže každé ráno překontroluje své auto, jestli pod ním není nastražená výbušnina, do některých čtvrtí jezdí jen v opancéřovaných vozidlech a s dostatečným doprovodem a především musí při vyšetřováních dotírat na hlavouny obou znepřátelených milic, kteří si však hlídají svá teritoria a své lidi a například IRA má i vlastní bezpečnostní oddělení, které umí vyšetřovat taky – a nemusí přitom používat zákonné metody.

Vyšetřované zločiny jsou dva a zdá se, že spolu nesouvisejí: jednak zjevně propojené vraždy dvou homoesxuálů, zřejmě dílo psychopata a sériového vraha, který navíc policii kontaktuje a usiluje o pozornost v médiích, a podezřele vyhlížející sebevražda mladé dívky, která byla několik měsíců pohřešována. Zprvu se zdá, že pouliční nepokoje budou jen atraktivní kulisou obou případů, ale pak vyjde najevo, že jeden ze zavražděných byl členem IRA a navíc ne jen tak ledajakým. Gayové jsou přitom opovrhováni v obou milicích – a v každé z nich se najdou, což pochopitelně musí být utajeno. Takže dojde ještě k další vraždě a Duffy čelí dramatickému útoku ve svém vlastním bytě, ve finále se ale ukáže, že gangsterské peripetie s hlavním případem souvisely spíše nepřímo a jeho podstata je špionážní.

Tento zvrat vypadá možná trochu krkolomně, v dané situaci však má své opodstatnění, podobně jako v ikonické Hammettově Rudé žni, s níž má Mrazivá hlubina společné ono neustálé ohrožení hlavního hrdiny v prostředí ovládaném znepřátelenými gangy, měl opodstatnění značně opovážlivý úmysl bezejmenného detektiva přimět nepřátelské strany, aby se zlikvidovaly navzájem. Sean Duffy sice není oním rafinovaným intrikánem a hlavním hybatelem dramatických událostí, ale také se mu podaří rozpoutat atmosféru podezřívavosti a násilí, která vyvrcholí útokem na jeho byt. Akční scéna je sice vylíčena sugestivně, ale i tak vyhlíží až příliš nadsazeně. Je to však jediný poklesek v jinak střídmě dramatickém, ale dostatečně napínavém ději. Nechybí tu ani další prvky, které jsou s drsnou krimi spojovány, tedy sarkastický humor, který však McKinty nenadužívá, či problematické vztahy se ženami.

Ale to jsou figury, které zvládá leckdo – zatímco syrově vylíčená atmosféra severoirské ulice, propojená navíc chytře vyfabulovanou zápletkou s působivým rozuzlením, to už jsou přednosti, které z románu dělají jeden z nejlepších svého žánru, jaký u nás letos vyšel. Navíc ve čtivém překladu Ladislava Šenkyříka, který jazyk ulice umí (překládal mj. Charlese Bukowského) a vyčíst mu lze jedině trestuhodně zaměnitelný titul – jakkoliv originálnímu názvu The Cold Cold Ground asi Mrazivá hlubina odpovídá, jistě má v původním kontextu to slovní spojení nějaký smysluplnější význam.