Většina spisovatelů o své tvůrčí činnosti hovoří jako o systematické, pravidelné a náročné dřině, které je třeba mnohé podřídit. Umberto Eco nebo Haruki Murakami jsou zajedno v tom, že tak vysoká literární meta, jakou je právě román, vyžaduje píli, trpělivost, čas, znalosti i literární nadání. Navíc je však třeba mít „něco“, co je i pro literární vědce těžko uchopitelné či popsatelné – jakési umění dílo okořenit, vdechnout mu život, vtáhnout čtenáře do děje a udržet masu myšlenek, charakterů a zápletek pohromadě. Snad právě kvůli tomuto dlouhému výčtu potřebných vlastností nevzniká na současné české literární scéně mnoho rozsáhlých románů. Je tedy příjemným překvapením držet v ruce objemný epický román dosud neznámého autora Daniela Klabala (1976). Předtím byl obchodníkem, věnoval se čajovnictví a nyní slouží jako pravoslavný kněz v kapli svatého Jiří na porubském zámku. „Spisovatel“ je zatím jeho poslední status.

Klabalova prvotina připomíná velká historická díla zahraničních autorů. Téma putování, hledání vlastního místa ve světě a osobní příběh celého života od narození až po smrt evokuje například atmosféru a epiku knihy Ranhojič od Noaha Gordona. Výše zmíněnými tématy však podobnost končí, Isidorias totiž nabízí kromě historického a dobrodružného příběhu rovinu filozofickou, teologickou i rovinu podobenství. Hlavní hrdina Džásim se nestane pouze písařem, obchodníkem, cestovatelem, mužem, otcem a vyvržencem. Stane se také duchovním člověkem, který na cestě plné běžných životních osudů, lákadel, překážek i těžkých ztrát nalézá především mír, vnitřní klid a Boha.

Děj knihy se odehrává na přelomu 16. a 17. století na Blízkém východě a řeckých ostrovech. Ústředním historickým pozadím je boj Osmanů o nadvládu nad křesťanskými zeměmi. Téma soupeření musulmanů s křesťany je v knize filozoficky přítomno také v rovině osobní; Džásimova žena je křesťanka, která formálně přijímá mužovu víru. Džásim se tak mnohokrát za život dostává do situací, které ho nutí obě náboženství porovnávat, mnohokrát přehodnocuje svůj přístup a učí se při střetu dvou rozdílných kultur volit srdcem, bez ohledu na vyznání. Isidorias tak pomocí příběhu nenásilně předkládá teologické úvahy o hledání cesty k náboženství a příklonu k víře.

Jak již bylo zmíněno, autor knihy je pravoslavným knězem, který jako někdejší obchodník s orientálním zbožím často cestoval do Řecka. Nasbírané životní zkušenosti, kulturní a církevní znalosti zúročil při psaní svého historického díla. To knize sice dodává na autenticitě, na druhou stranu se však čtenář může v cizích výrazech a církevní terminologii, která není zcela běžná, občas ztrácet. Jak však sám autor v závěrečné poznámce vysvětluje, rozhodl se do knihy nezařadit výkladový slovník, jelikož je Isidorias beletrie, nikoliv naučná publikace, a dohledání všech neznámých výrazů považuje za snadný úkon.

Ponořit se do dávno zašlých časů je možné nejen díky příběhu a líčení nálady a prostoru, ale také díky archaizujícímu jazyku, který se vyznačuje především důsledným užíváním spisovných až knižních tvarů a výrazů: „Mne a mého koně neúprosný lijavec zmáčel až na kost, než se před mými zraky konečně vyjevila hrůzu nahánějící a všemi tolik obávaná pevnost Sedmi věží.“ Daniel Klabal ke čtenáři hovoří v dlouhých souvětích jazykem pestrým, ale stále čistým a srozumitelným.

V dnešní době, plné jazykových experimentů, literárních snah šokovat nebo se jinak vymezovat, a především v době, která již tak dlouho tvrdí, že „román je mrtev“, působí toto klasické dílo „jako z dřívějších časů“ s pevnou výstavbou děje, jednotlivými propracovanými epizodními příběhy a již zmíněným čistým spisovným jazykem vskutku osvěžujícím dojmem. Nehledě na dobrodružné a dramatické zápletky máte pocit jakéhosi smíření, které románu vdechl autor tím, že nikdy zbytečně netlačí, nespěchá, ale ani se neloudá a nezasekává. Kniha plyne jako život. A nejspíš tak i vznikala, pomalu, pečlivě, krok za krokem bez zbytečného spěchu až ke správnému momentu dozrání.