Čeští čtenáři už si zvykli, že z izraelské literatury se k nám kromě očekávaných dramat vyplývajících z historie i současnosti židovského národa občas dostanou také špionážní thrillery. Ostatně izraelská tajná služba je proslulá celosvětově a její případy mívají globální záběr. Ale žánr detektivky z té malé, ale významné země zatím neznáme a nejspíš to ani není vinou českých nakladatelů či překladatelů. Izraelský spisovatel Dror Mišani (nar. 1975), autor zatím jediné izraelské detektivky, která u nás vyšla, si totiž ústy svého hlavního hrdiny posteskne nad tím, že izraelská detektivka vlastně neexistuje a že si izraelští čtenáři ani nedokážou představit, že by někdo něco takového mohl napsat tak, aby to vyhlíželo alespoň trochu věrohodně: „U nás nemáme masové vrahy ani únosy, skoro nikdo tady na ulicích neznásilňuje ženy. Když u nás někdo spáchá zločin, tak je to obyčejně soused, strýc nebo dědeček a k tomu, aby se vypátral pachatel a celá záhada se vyjasnila, není zapotřebí žádné složité vyšetřování.“ Jeho román Případ pohřešovaného (v Izraeli vyšel v roce 2011 a od té doby sklidil výrazný úspěch v zahraničí včetně zisku několika literárních cen) absenci populárního žánru napravuje pozoruhodným, osvěžujícím způsobem.

Zápletka přitom není nijak zvlášť výrazná ani výjimečná. Za komisařem Avrahamem Avrahamem (jméno-hříčku si Mišani nejspíš vypůjčil od Eda McBaina) jednou večer přijde zdrcená matka, která postrádá svého šestnáctiletého syna Ofera. Jindy spořádaný, svědomitý a dochvilný, byť trochu samotářský mladík do večera nedorazil domů ze školy. Avraham jí slušně poradí, ať vyčká do rána, pokud nechce, aby Ofera policie přistihla s jointem, ale svědomí v něm trochu hryže. Ráno se samozřejmě ukáže, že Ofer domů nepřišel, a rozjíždí se policejní pátrání, které provinilý Avraham vede. S jednou nečekanou komplikací: do případu vstupuje Oferův soused a soukromý učitel angličtiny Zeev, který nejprve policii podstrčí falešnou stopu, a pak dokonce začne psát falešné dopisy Oferovým jménem. Proč to dělá, je samozřejmě součástí zápletky, takže to v recenzi prozradit nelze, nicméně jakkoliv je to prvek zdánlivě nepravděpodobný, Mišani jej dokáže rozepsat dostatečně uvěřitelně.

Avrahamovo pátrání je sympaticky postaveno na tom, co je už dlouhá léta klíčovým prostředkem skutečné policejní praxe a co v literatuře nejdůsledněji využíval Georges Simenon: na výslechu svědků a především podezřelých. Pro většinu současných autorů je výslech málo akční, a tak od jeho literárního (natož filmového) zpracování upouštějí, ale Mišani ukazuje, že tomu tak být nemusí, že dialog policisty s podezřelým může mít napětí a dramatičnost. A také fungovat jako zdroj frustrace, protože právě při výsleších Avraham natropí nejhorší chyby.

A to je asi nejzajímavější prvek románu. Překvapivé rozuzlení případu je postaveno hlavně na tom, že Avraham selhal při vyšetřování, že špatně odhadl některé svědky a podezřelé. Nakonec trochu neobvyklou cestou k vyřešení dospěje, ale na docela citelném poškození jeho kariéry to mnoho nemění. A to ještě rozuzlení a především potrestání pachatele nejspíš není úplné a dokonale spravedlivé, protože policisté některé detaily vypátrat nedokázali a už ani nedokážou. Není to poprvé v dějinách literární detektivky, kdy pachatel zčásti nebo úplně unikne spravedlnosti (mimo jiné ten prvek použil například již zmíněný Ed McBain, když jednoho z vrahů ze série o 87. revíru nechal potrestat až v jedné z následujících knih). Ale rozhodně je to poprvé, kdy se hlavní hrdina, sympatický detektiv, dopustí tak zásadního selhání – a autor jej v něm ještě „vykoupe“.

Případ pohřešovaného byl Mišaniho prvotinou, od té doby autor napsal dle informace na záložce další dvě knihy. Ta první místy trpí jistou nevypsaností, těkáním mezi kreslením psychologického portrétu komisaře Avrahama a postupem případu, který se dost vleče. Tempo ještě zpomalí v zásadě zbytečný Avrahamův výměnný pobyt v Belgii, který snad měl přispět k posílení podezření jedné z postav, případně k dobarvení všednodenní policejní praxe. Obojí se daří jen zčásti a zkušenější autor by se té odbočky asi vyvaroval nebo by ji přinejmenším zkrátil. Ale i tak je Případ pohřešovaného pozoruhodná kniha a důkaz, že i v zemi, která postrádá rafinované zločiny, se dá napsat dobrý kriminální román.