Jméno somálské závodní běžkyně Samii Jusuf Omarové, která se v roce 2008 zúčastnila olympiády a o čtyři roky později se utopila ve Středozemním moři na nechvalně známé migrační trase z Libye do Itálie, se stalo symbolem evropské uprchlické krize. Zásluhu na tom mají zejména spisovatelé. Samiinu cestu za lepším životem zpracoval italský novinář a spisovatel Giuseppe Catozzella pod názvem Little Warrior, podle knihy má vzniknout film. A její emocemi nabitý příběh, který proběhl médii, vytěžil také německý komiksový dokumentarista Reinhard Kleist, lovec zajímavých osudů. Přetavil ho do podoby komiksového románu Sen o olympiádě.

Kleist v minulosti vytáhnul na světlo například nepříliš známý životní příběh židovského boxera z koncentračního tábora Hercka Hafta, kterému se přezdívalo Židovská bestie. I v jeho dalších biografických komiksech figurují mužské osobnosti s bouřlivým a v mnoha situacích kontroverzním životem, ač hvězdnějšího rázu, jako je Nick Cave, Johny Cash či Fidel Castro. Ten o mladičké bojovnici, která snila o tom, že poté co se (v rámci speciálního programu pro mladé sportovce ze zemí třetího světa) dostala na olympiádu v Pekingu a ve sprintu na 200 metrů doběhla v prvním kole na posledním místě, se zúčastní s lepším časem také olympijských her v Londýně v roce 2012, se od Kleistových biografických komiksů liší nejen tím, že se v hlavní roli ocitá žena.

Důležitým prvkem se ukazuje nedostatek informací, o které by se Kleist mohl opřít. Předlohou pro Boxera je vzpomínková kniha z pera Herckova nejstaršího syna Alana Scotta Hafta. Samiin život Kleist zrekonstruoval na základě rozhovoru s hrdinčinou sestrou, která žije v Helsinkách a díky své úspěšné emigraci byla Samii, starající se o její děti v Somálsku, vzorem. Cestu do Evropy sestavil ze zpráv jiných imigrantů anebo si události zcela vymyslel, jak přiznává v předmluvě. Zdá se však, že bez textové opory si často loká vody.

Samiin komiksový život začíná rozběhem na olympiádě přeneseným televizní obrazovkou do jejího rodného Mogadiša. O tom, jakým způsobem se na ni dostala nebo co na profesní úrovni tomuto výkonu předcházelo, není v knize zmínka; a přitom by tyto informace z minulosti pomohly realističtějšímu vykreslení ústřední postavy. Sen mladé dívky a její touhy by pak nepůsobily jako velikášské. Kleist Samiin život zúžil právě na vidinu účasti na další olympiádě. Nevyzdvihuje to, co již dokázala. Její komiksová cesta je cesta budoucnosti – za lepšími podmínkami k tréninku, které se jí jako ženě nedostávají ani doma, ani v Etiopii, kam odešla prvně.

Čtenář se marně snaží nahlédnout hrdinčin vnitřní svět. Pevně ji halí mikina s nápisem RUN – Samiino symbolické poznávací znamení, které ji odlišuje od masy postav. Důležitosti nabývá spíše informační ráz příběhu, jak dokládá i závěrečné slovo německého novináře Eliase Bierdela, který se pohybuje na půdě problematiky lidských práv. Plusem takového dokumentárního způsobu vyprávění je, že do něj nemá šanci nasáknout patos. Kleist dokáže dobře popsat prostředí – rodinnou situaci, střetávání s islámskými vzbouřenci z milic Al-Šabáb, neadekvátní podmínky k tréninku na rozbombardovaném stadionu bez stopek. A zejména pak hrůznou cestu, kterou musí uprchlíci podstoupit. Daří se mu ji hlouběji zprostředkovat především pomocí častých políček bez textu. Černobílá, jistou rukou vyvedená kresba potvrzuje Kleistovu pozici předního německého komiksového tvůrce. Zato text výrazně pokulhává. Zejména facebookové statusy, kterými o sobě Samia dávala vědět rodičům a přátelům a které již reálně neexistují, působí těžkopádně, nevěrohodně. Např. „Musím si přiznat, že v Mogadišu nemám šanci trénovat optimálně. To mě může vzít čert!“

Přestože je kniha působivá a jistě má sílu oslovit svým společenským poselstvím, visí nad ní připomínka, že autor příběh nevytěžil dostatečně. Že ve své bezesporu humánní a obdivuhodné snaze upozornit na to, že ve Středozemním moři u břehů Evropy umírají lidé a ne čísla (a mohou to být překvapivě i takoví lidé, které svět již předtím zaznamenal), trochu zapomněl na Samiu.