Německý kreslíř Reinhard Kleist (nar. 1970) slaví se svými biografickými komiksy značné úspěchy – a to jak doma, tak v zahraničí. Přispěly k tomu samozřejmě hlavně biografie rockových hvězd Johnnyho Cashe a Nicka Cavea. Ale ani v těchto životopisech se Kleist nezaměřuje na glorifikování tvorby a života slavných, naopak pátrá po temných místech v jejich osudech. Ale zajímavější a v mnoha ohledech pronikavější jsou komiksy o lidech, kteří žádnými globálními hvězdami nejsou, a Kleist je naopak pro německé i zahraniční čtenáře objevuje. To byl případ židovského boxera z koncentračního tábora Hercka Hafta, jehož osudy Kleist zpracoval v komiksovém románu Boxer v roce 2011. A podobně je tomu v jeho zatím posledním komiksu Knock Out!, který se také věnuje boxu, tentokrát již tomu profesionálnímu v Americe, konkrétně pak Emilu Griffithovi (1938–2013), který za svou dlouhou kariéru v letech 1956–1977 dobyl a opakovaně obhájil titul mistra světa ve třech různých kategoriích (velterová, lehká střední a střední váha). Do historie boxu ovšem vstoupil hlavně kvůli tomu, že v roce 1962 při zápase s Bennym Paretem svého soupeře udeřil tak silně, že dotyčný upadl do bezvědomí a v nemocnici po několika dnech na následky zranění zemřel. Nebyla to první ani poslední smrt v ringu, ale byla již mediálně velmi sledovaná. Pro Kleistův komiks je to samozřejmě ústřední motiv, celou knihu ostatně zarámoval delirickým rozhovorem starého Griffitha s Paretovým duchem, který začíná v okamžiku, kdy Griffitha surově ztluče čtveřice pouličních násilníků a on se potácí na hraně života a smrti. V hovoru s duchem vzpomíná na své začátky i celou kariéru včetně onoho kritického okamžiku, kdy možná mohl dát o jednu ránu méně. Ale ještě důležitější je další aspekt Griffithovy osobnosti – byl totiž homosexuál. V padesátých a šedesátých letech to samozřejmě nemohl přiznat (k homosexualitě se přihlásil až jako sedmdesátiletý, v jednadvacátém století), přesto se o tom šuškalo a Kleist jako jeden z důvodů vyhroceného boje s Paretem uvádí také to, že Paret Griffitha provokoval homofobními gesty a urážkami před zápasem i v jeho průběhu.

Homosexuální orientace samozřejmě hrdinovi přináší různé těžkosti a občas nepříjemné volby, ale pro děj komiksu je to vděčný motiv, zvláště když do něj Kleist občas zakomponuje i veselejší prvky: především to, že Griffith byl v průběhu své kariéry stále zaměstnán ve skladu klobouků, kde nejprve začal vylepšovat některé dámské modely, a později dokonce navrhl vlastní kolekci dámských klobouků. Už ve své době to bylo vděčné téma pro tehdejší americká média (zabiják z ringu a módní návrhář v jednom) a jinak spíše temný děj to vítaně oživuje. Ale i scéna prvního polibku s mužem nebo vztah k vlasatému hipíkovi mají romantický ráz. Podobně vnáší do komiksu odlehčené až humorné prvky hrdinova impulzivní matronovitá matka.

Jinak ovšem převažuje temnější ladění, které podporuje Kleistova robustní černobílá kresba. Převážně drží klasické přehledné řazení oken, jen ona kritická rána, která přivodila smrt protivníka, je rozložena na působivou dvoustranu z perspektivy zasaženého Pareta a umístěna je přesně v polovině knihy. Po ní následuje několik bezeslovných stránek, které symbolizují Griffithovo zoufalství. Dějem navíc prostupuje zohyzděná tvář zbitého starého Griffitha, který při vzpomínání dost trpí. Zápasy v ringu možná nejsou anatomicky vždy úplně dokonalé a místy působí trochu staticky, ale při nastaveném modu expresivní hrubé linky to nijak zvlášť nevadí, intenzivní a emotivní prožívání boje je z obrázků hned zřejmé. Stejně jako paradox, že zabití v ringu nikomu příliš nevadilo a Griffith ještě mnoho let poté úspěšně boxoval, zatímco kdyby přiznal homosexualitu, byl by s jeho kariérou rázem konec.

Pozastavit se lze jen u dvou selhání, které ale s Kleistovým podařeným dílem příliš nesouvisí. Za prvé je to doslov Tatjany Eggelingové plný aktuálně módních klišé o systematickém utlačování menšin v Americe ve dvacátém století (rasových i sexuálních), který navíc dává nadměrnou váhu reklamním a mediálním zkratkám („rvačka v džungli“) a opomíjí, že důvody velkého množství černošských boxerů v poválečném období byly nejen rasové (bílí podle Eggelingové chtěli vidět rvačku divochů), ale také (a možná především) sociální, stejně jako tomu bylo o pár desetiletí dříve u boxerů irských či italských – platí prostě, že box je pro svou přístupnost a nenáročnost sportem těch nejchudších. Naopak nic moc se z doslovu nedozvíme o Griffithovi; naštěstí píše alespoň o dalších boxerech, kteří přiznali svou homosexuální orientaci, což je stále dost odvážný krok, protože – a v tom má Eggelingová pravdu – mnoho sportů, zejména těch takzvaně chlapských (fotbal, hokej, basketbal a samozřejmě box a MMA) se potýká s homofobií.

Druhá výtka už je vyloženě hnidopišská a míří za českým nakladatelstvím, které hned na obálku (a pak ještě několikrát do anotací) použilo, doufejme už přežitý, jazykový paskvil grafický román.