Jak díky nasazení jednoho člověka Paříž unikla osudu Varšavy či Berlína
Diplomat v okupovaném městě je vždy postaven před nelehká dilemata, oficiálně vyhlášená neutralita může mít řadu odstínů. Raoul Nordling neváhal jít v Paříži tváří v tvář zlu až na samu hranici nestrannosti.
Přestože se Švédsko druhé světové války přímo neúčastnilo, existuje z tohoto období řada témat, ke kterým se nejen švédští badatelé často vracejí, ať už se jedná o švédské dobrovolníky v zimní válce, hromadný útěk dánských Židů do Švédska, projekt bílých autobusů, různé špionážní aktivity, přesuny německých vojsk přes švédské území, či v neposlední řadě záchranu desítek tisíc maďarských Židů diplomatem Raoulem Wallenbergem. O něco méně známý je příběh jeho jmenovce a rovněž diplomata, generálního konzula v Paříži Raoula Nordlinga, který navzdory tomu, že neměl pod svým velením jedinou vojenskou jednotku, sehrál významnou roli při osvobozování Paříže v létě 1944. Klíčové momenty Nordlingova vyjednávání s německou okupační mocí prožívající agonii posledních dnů a hodin se sice dočkaly již dvojího filmového zpracování (v roce 1966 a nově v roce 2014), komplexnější pohled na Nordlingovu činnost a vůbec na jeho osobnost však dosud chyběl. Tuto mezeru nyní alespoň částečně zaplnila kniha švédské autorky Margarety Beckman (nar. 1934) s názvem När Sveriges generalkonsul räddade Paris (Když švédský generální konzul zachránil Paříž).
Autorka se dlouhodobě věnuje švédsko-francouzským vztahům, především vojenským; v její bibliografii nalezneme jako u mnoha dalších švédských historiků práce věnované třicetileté válce, ale také například vztahu diplomata Axela von Fersena a královny Marie Antoinetty. Aktuální kniha je její první prací zabývající se tematicky dvacátým stoletím.
Základní téma publikace bylo již naznačeno výše: jde o jednání, která vedl švédský generální konzul s představiteli okupační moci, francouzského odporu i blížících se spojeneckých armád. Tato vyjednávání sledovala jediný cíl: ušetřit životy Pařížanů a uchránit město před škodami, které by boj o každou ulici a o každý dům nevyhnutelně přinesl. Skutečnost byla pochopitelně mnohem složitější, než jak ji podalo divákům především novější filmové zpracování. Nordlingovi záleželo především na lidských životech, za cenu určitých kompromisů (za něž se ve Švédsku později dočkal kritiky) se mu podařilo ve dnech, kdy se schylovalo k bojům, vyjednat s vojenským velitelem Paříže Dietrichem von Choltitzem propuštění několika tisíc francouzských rukojmí. Naopak šílený plán na totální zničení Paříže a jejích nejznámějších památek je v knize zmíněn jen okrajově a vlastně není zcela jasné, do jaké míry s ním byl Nordling vůbec obeznámen.
Autorka zmíněná jednání zasadila do patřičného kontextu a relativně podrobně popisuje i všední život v okupované Paříži (v kapitole s výstižným názvem Tisíc pět set třicet jedna dní), zejména různá omezení a způsoby, jak je obejít. Věnuje se i evakuaci Paříže těsně před okupací v létě 1940, přičemž dokáže čtenáře strhnout dramatickým popisem, aniž se však odchyluje od jazyka obvyklého pro literaturu faktu. Tyto pasáže představují i zajímavý příspěvek k válečným dějinám Francie.
Naopak podtitul knihy Biografie Raoula Nordlinga je při bližším pohledu poněkud zavádějící označení. Ačkoliv je Nordling samozřejmě hlavní postavou celé knihy, uvedené informace o jeho životě jsou jen dosti povšechné, byť zajímavé (například že se jako syn Francouzky a Švéda, vyrůstající ve Francii, naučil švédsky až na vojně), a při očesání od sloves a přídavných jmen vlastně připomínají encyklopedické heslo. Ještě méně údajů autorka přináší o von Choltitzovi, z jehož života před rokem 1944 zmíní vlastně jen to, že byl ženatý a měl dvě dcery.
Pozorný čtenář v knize najde několik překlepů, čtenář neznalý francouzštiny se bude někdy marně domýšlet, co znamenají nepřeložené výrazy, a čtenář znalý historie odhalí, že autorka při práci vycházela především z francouzských pramenů, když například posunula začátek první světové války z července na srpen 1914. Tyto nedostatky by však jistě nebylo těžké v případném českém překladu odstranit.
Naopak je nutné ocenit autorčin čtivý jazyk, kniha se čte skutečně jedním dechem a nenásilnou formou se dozví řadu nových informací nejen o jedné z méně známých kapitol druhé světové války – a hlavně o krveprolití, jemuž se úsilím švédského diplomata podařilo zabránit.