Mlčet, i kdybys měl prasknout
„Já taky nevím všechno, Remi. Jef ti vysvětlí, jak to bylo.“
„Ty to všechno víš. Taky si myslíš, že bych tomu nerozuměl?“ Zkříží malé ruce. „Ward udělal určitě něco hrozného. Nezavraždil někoho?“
Chvěje se mu hlas. Musím něco říct.
„Povídá se to.“
Podívá se na mě polekaně. „Tomu nevěřím,“ zlobí se. „Něco takového by Ward neudělal.“
„Přesto to tak je,“ namítám opatrně.
„Jef říká, že se pletou.“
„To že říká?“
Prudce přikyvuje. „Já Jefovi věřím,“ trvá na svém. „A ty? Co si myslíš ty?“
Povzdychnu. „Já si nemyslím nic.“
„Že na něj můžeš jen tak zapomenout.“ Paže má stále zkřížené na prsou a dívá se před sebe. „Já ne,“ dodá. „Já na něj nikdy nezapomenu. Já mám Warda rád.“
Odvrátím hlavu a složím ruce v klíně. „Možná je dobře, že na něj ještě někdo myslí,“ řeknu.
Zvedne se, už nic neřekne. Strčí do dveří a vejde dovnitř. Dveře s prásknutím zapadnou. Zůstanu sama na studeném zápraží.

Otec říkává: „Prcka musíme šetřit.“
Kdybych mu to prostě mohla říct. Tolik se vyptává, jednou se to stejně dozví. Kdy ale začne „jednou“ a kdo o tom rozhodne?
Ward, jak ten dovedl mlčet. Co toho dokázal navykládat o čemkoliv, a když si člověk nedal pozor, ještě by věřil, že co na srdci, to na jazyku. Jenže tak to nebylo. Chodili jsme spolu už týdny, a stejně nikdy nezačal o otci. Jednou jsem to už nevydržela.
Bylo nedělní odpoledne a my šli k lesu. Chtěla jsem konečně vědět, jak to má v hlavě vlastně porovnané; jestli je tam místo, kam si otce schoval, hluboko, někam dozadu, za dveře na petlici, aby se odtud už nikdy nedostal. Napadlo mě, jestli otec na ty dveře někdy netluče.
Poznamenala jsem, že je mi to líto, to s jeho otcem.
Uprostřed cesty se zastavil. Díval se na mě, ale vlastně se na mě nedíval. Byl na druhém konci světa a já přemýšlela, zda vůbec záleží na tom, co odpoví. Když tu stejně není.
Zeptal se, co tím myslím.
Na chvíli jsem dostala hrozný strach; jestli ani neví, co myslím, tak to má tam v hlavě pořádně pomotané.
Vím, jak ti otec zemřel, odpověděla jsem, vím, že jsi ho našel, a dovedu si představit, jak to muselo být příšerné.
Zase se na mě podíval zvláštním pohledem a neřekl nic. Vůbec nic, určitě celou minutu. Šedesát dlouhých, tichých vteřin. Potom ze sebe vypravil: pojď, půjdeme.
Vzala jsem ho za ruku.
Co je pryč, je pryč, utrousil.
Šla jsem s ním dál, cesta byla dost široká.
Kdybych se některé věci nesnažil zapomenout, dodal, zbláznil bych se. Opravdu zbláznil.
Tenkrát jsem si pomyslela: možná skutečně jsou lidé, kteří nemluví, i když je to uvnitř pálí. Lidé, kteří mlčí, i kdyby měli prasknout. Možná je Ward jedním z nich.

Vidím ho zase před sebou s krátkými černými vlasy a šedýma očima a zase ho slyším mluvit; a ten jeho saxofon, na ten nezapomenu ani za tisíc let. A to jsem se opravdu moc snažila. Musela jsem. Protože to on mi dal pocítit, že to dovedu. Hrát jako dědeček, čarovat jako matka. Ukázal mi, že nejsem žádná šumařka, a potom odjel.
Otec někdy říká: najdi si bohatýho ženicha. Asi to tak nemyslí, nemůže to tak myslet. Vždycky se pak tak hloupě zasměje, abych pochopila, že je to jen vtip. Proč to ale teda říká?

1942
Hnusní Němci
Scházeli jsme se každé úterý u Thea, abychom se připravovali na vystoupení U strakatého vola. Ostatní dny jsme cvičili doma. Bylo nás slyšet až na ulici. Nikdo nepřišel, že se máme ztišit, dokonce i Němci nás zatím nechávali být. Nejdřív po nás chtěli něco jiného.
Jednou nám v nablýskaných uniformách zabušili na dveře.
„Nepřišli snad pro našeho Jefa?“ polekala se matka.
„Jen ať si troufnou,“ řekl otec. „Dokud chodí Jef do školy, nechají ho na pokoji. Renée, otevři, než nám prokopnou dveře.“
Podívali se na mě s úšklebkem. Co když přece jen přišli pro Jefa? Nikdo by jim v tom nemohl zabránit.
Chtěli po nás naši krávu.
Předem jsme se na to připravovali. Byli jsme na to připravení, poslední měsíce jsme dávali Astrid jíst jen tolik, aby přežila. Bylo to kruté, ale otec tvrdil, že je to pro její záchranu.
Němcům pověděl, že je Astrid nemocná, na maso nemocných zvířat by si měl člověk opravdu dávat pozor. Němci šli s námi do chléva, chtěli nemocnou krávu vidět na vlastní oči. Remi byl u toho, a když otec prohlásil, že Astrid umírá, dal se do takového breku, že se Němci po sobě ustaraně podívali. Viděla jsem, jak se jim honí hlavou: odtud odejdeme s prázdnou, pak ale přistoupili k Astrid, poplácali ji mastnýma rukama, prohlédli jí oči, otevřeli jí hubu a kývli na sebe.
„Nic jí není,“ oznámili otci, „je prostě jen hladová.“ A jestli se jim ještě něco pokusí nabulíkovat, půjde s nimi, a ať počítá s tím, že to nebude nejhezčí cesta jeho života.
„Takže neumře?“ podivil se Remi.
„Zavři klapačku, prcku,“ utrhl se na něj otec. Němci hodili Astrid kolem krku provaz a vedli ji ven.
A Astrid s nimi prostě šla. Hlavu svěšenou, jako kdyby věděla, že se stejně nedá nic dělat.
Přitom byla naše. Tahali za provaz moc silně, copak neviděli, že jde? Ani nepoznali, jak je hodná.
Otec a Remi je následovali až na roh ulice. Já zůstala stát u chléva. Měla jsem dojem, že se mi to snad jen zdá. Před vteřinou tu Astrid ještě byla, a odteď už ne. A my to jen tak dopustili.
Najednou jsem uslyšela divný zvuk. Otočila jsem se a uviděla vedle sebe matku, obličej v ošklivé křeči.
„Mami,“ oslovila jsem ji tiše, „neplač.“
Pokrčila rameny a vzdychla. Pak křeč trochu povolila a z očí jí začaly téct slzy. Byl to tak divný pohled, že jsem měla sto chutí utéct. To se ale nedělá, když matka jinak nikdy nepláče. Všimla si, že se na ni stále dívám, vytáhla ze zástěry kapesník, osušila si oči a vysmrkala se. „To neměli dělat,“ řekla. „Astrid je naše.“

Otec rázoval zpátky k nám, Remi musel běžet, aby mu stačil.
„Slibovali, že obyčejný lidi nechají na pokoji. Vždyť zatraceně vědí, že tu krávu potřebujeme.“
„Možná nám Astrid přivedou zpátky,“ zadoufal Remi.
„Ale, Remi,“ povzdychl otec. Objal matku a znovu vzdychl.
„Tati,“ začala jsem. „Najdu si práci.“
Zavrtěl hlavou a napřímil se. „Dítě, musíš dokončit školu. Nenecháme ty hnusné Němce, aby nám linkovali životy.“
„Ale...“ protestovala jsem.
„Nějak bylo, nějak bude. Znám dost lidí, kteří nám pomůžou sehnat mléko.“
„Opravdu?“ zapochybovala matka.
„No jistě,“ přisvědčil otec.
„A nemůžeme si stěžovat?“ zeptala jsem se.
„Ale Renée, jako by nás někdo poslouchal,“ namítl otec.
„Když se nebudeme bránit...“ začala jsem.
„Nebudeme se bránit,“ prohlásila matka. „Když se budeme držet stranou, nemůžeme ani prohrát. Pojď,“ zmáčkla mi zlehka ruku, „podíváme se, co si dnes můžeme vzít k večeři.“
Stýskalo se mi po Astrid, ale mlčela jsem. Ať nám Němci seberou, co chtějí – nás nedostanou.

Theo zuřil, když slyšel, že nám sebrali krávu. Povídal, že si to otec neměl nechat líbit, jenže on si to líbit nechal. Copak měl na výběr, opakoval Theovi pořád dokola. A Theo zase pořád dokola odpovídal, že každý má v každém okamžiku možnost volby.
Němci měli na svědomí víc než naši krávu. Zůstal po nich otrávený vzduch. Debaty Thea a otce o vesnici, o světě a časem i o těch největších hloupostech byly stále zuřivější. Zato když jsme hráli, vzduch se pročistil. A než jsme se nadáli, bylo to tu. Naše první vystoupení.

Sobota večer, tři čtvrtě na osm. Na přípravu nám nechali místečko v rohu. Ze všech stran jsem slyšela smích a tlachání. Lidé seděli dokonce i na parapetech, tolik jich přišlo. „Mám trému,“ zašeptala jsem Wardovi do ucha. „To je dobře,“ uklidňoval mě, „budeš hrát ještě líp.“
Zavrtěla jsem hlavou. Budou se mi třást prsty a z trubky nic nedostanu. Potom vešla matka. Svlékla si kabát a posadila se na židli, kterou jsme jí připravili, úplně vepředu, vedle pana faráře Vanhamela. Zvedla ze židle otcův klobouk a položila ho na stůl před sebou, kývla lidem kolem sebe na pozdrav, pošeptala něco panu faráři a pak se podívala na nás. Usmála se na mě. Zvedla ruku. Pět natažených prstů. Pět chyb, dodávala jsem si odvahu, pět chyb nevadí. Cítila jsem, jak se zklidňuju. Pan farář mi zamával a já zamávala jemu.
Bylo osm hodin. Hostinská všechny přivítala a dodala, jak je ráda, že tam jsme. Jak je vděčná, že je to možné. Nemáme se nijak hlídat, povídá, protože na dnešní večer dostala povolení. Jsme připraveni? Všech pět nás přikývlo. „Budeme hrát pro radost,“ zašeptal Ward, „budeme si to užívat.“
Měli jsme zahrát pět kousků. Srdce mi bušilo až v krku. Kývla jsem na Warda. Mrknul na mě a přiložil si saxofon ke rtům. Pak jsme vklouzli do našich melodií a vůbec to neznělo špatně. Následoval bouřlivý aplaus. Ve třetím čísle jsem měla dlouhé sólo. Zapomněla jsem, že smím udělat pět chyb. Políbila jsem trubku, jak jsem ji líbala, když jsem byla ve svém pokoji a hrála si jen pro sebe. Cítila jsem, jak lidé dýchají se mnou, nádech, výdech, nádech, výdech, báječný pocit. Poslední číslo znělo jako oslava, saxofon vedl, my ho doprovázeli. Když to skončilo, začala bych nejraději hned znovu, tak šťastná jsem byla. Všichni jásali, dupali, tleskali. Lidi na dlážděné podlaze tančili, objímali se. Pan farář Vanhamel byl jediný, kdo ještě seděl na židli, tleskal ale se stejnou vervou jako ostatní.
„Ještě,“ zakřičel někdo.
„Ještě,“ křičel celý sál.
Potom se otevřely dveře. Bylo by slyšet spadnout špendlík. Vešli dva němečtí důstojníci. Posunkem pozdravili a šli ke stolku. Dva lidé hned vstali, aby jim přenechali svou židli. Němci přátelsky kývli. Zamávali na hostinskou, uklonili se faráři a pokynuli nám.
Theo se otočil zády k lidem a podíval se na nás. „Chtějí, abychom ještě něco zahráli,“ ucedil. „Já pro ty krysy nehraju. Je to jasné?“
„Theo,“ uklidňoval ho otec.
„Budeme dělat, že jsme si ničeho nevšimli,“ navrhl Theo. „Sbalíme si nástroje a zmizíme.“
Tak bychom se ale pryč nedostali. Jeden z důstojníků k nám přistoupil. Byl dohodnutý s hostinskou, že můžeme hrát výjimečně až do jedenácti hodin, a není ještě ani devět.
Theo zavrtěl hlavou. „Já jdu domů,“ oznámil.
Důstojník se na nás nechápavě podíval. Lidé se chtějí veselit, prohlásil, je naší povinností pokračovat.
„Houby povinnost,“ zabručel Theo. Sbalil si roh, oblékl si kabát a zmizel.
Viděla jsem, jak se otec dívá za Theem. Přispěchala k nám matka s rozevlátými vlasy, v listopadu měla na sobě letní šaty. „Hrajte,“ zašeptala, „teď tu nic nevymýšlejte.“
„Pro ty parchanty ne,“ zašeptal otec. „Copak jsi zapomněla, že naši Astrid...“
„Hrajte,“ naléhala matka. „Nebo jsi snad úplně padlý na hlavu?“
Otec si povzdechl. „Zahrajeme,“ řekl Jefovi, Wardovi a mně. „Bez rohu to nebude znít tak dobře, ale co máme dělat.“
Všichni tři jsme s úlevou přikývli. Budeme hrát pro lidi, kteří sem přišli, ne pro Němce.
Důstojník se zatvářil spokojeně. Otočil se a šel si zase sednout.
Lidé se opět začali bavit, smát a pít. Zopakovali jsme těch pět skladeb, tentokrát bez lesního rohu. Potlesk ale nebyl o nic menší.
Moje sólo teď trvalo skoro dvakrát tak dlouho. Jinak se po chvíli přidával roh, teď jsem musela pokračovat sama. Byl to zázrak, jak šlo všechno samo. Najednou jsem si vzpomněla, co mi vždycky říkával dědeček. Že na to jednou přijdu. Jestli jsem šumařka, nebo opravdová muzikantka. Na nic jsem si nehrála, hrála jsem. Tečka. Ward věděl přesně, co svou trubkou umím říct. Byly to jeho noty, ale můj dech.
Když jsme dohráli poslední kousek, naklonila jsem se k němu a políbila ho. Ozval se bouřlivý potlesk, za polibek, za hudbu, bylo mi jedno za co. Svět byl krásný. Válka zítra skončí, a já s Wardem budeme napořád. Na-po-řád.
Němečtí důstojníci za námi přišli a chválili nás, jak hezky hrajeme, a jestli neumíme ještě něco. Ne, řekl otec. Ještě jeden kousek, naléhali, něco, aby mohli všichni zpívat. Jsme unavení, otec na to. To ovšem nebyla správná odpověď.

Ward nás zachránil. Znal ještě pár skladeb. Co chtějí Němci slyšet? Co chtějí slyšet lidi, odpověděli, dnes večer se veselíme.
A pak si Ward všechny podmanil vlámskou písní V tichém Kempenu. Celý sál zpíval „jak krásný je ještě svět, letní vřesoviště“, viděla jsem, jak Němci klopí oči, viděla jsem, jak přikyvují a přikyvují dlaždicím na podlaze, zahlédla jsem, jak si rukou otírají oči, jak si sundávají čepice a oběma rukama si projedou vlasy, a ještě jednou a ještě jednou, a najednou jsem si uvědomila, že nejsou všichni špatní, ti Němci.
A Ward hrál ještě další vlámské písničky a my se zkoušeli přidávat. Němci za námi přišli a vykládali, že jsme bratři a sestry, protože mluvíme skoro stejným jazykem, a mávali přitom bůhvíkolikátým pivem a poplácávali nás po ramenou. Otec na to, že to už stačí, ale Ward a taky Jef prohlásili, že teď přece nemůžeme přestat, máme dovoleno hrát a lidi se radují. Jsme zase dechovka, napadlo mě najednou, nemůžou nás zastavit, vidíš.
Němci vytáhli z kapes fotografie. Pohladili je prsty a ukázali nám je. Naše děti, řekli. A: zahrajte něco německého. Já si pomyslela: proč jste u těch svých dětí nezůstali. Ward ale kývl a hrál německé skladby. Zajímalo mě, kolik skladeb asi zná. Můj milý, opakovala jsem si okouzleně, můj milý. Němci nám oznámili, že tady můžeme vystupovat každou sobotu, a do jedenácti hodin, objednali přinejmenším tři rundy pro všechny a všichni si přiťukávali snad na půlku světa.

Druhý den se zastavil Theo. Musíme si promluvit, řekl otci. Sami, dodal. Otec přikývl, nasadil si čepici, oblékl kabát a vyšel s ním ven. Za hodinu se vrátil sám. Šel rovnou ke skříni s kořalkou, ani si nesundal čepici a kabát. Bez jediného slova nebo pohledu na nás. Tak to ne, zarazila ho matka, přes den se tu pít nebude. Vzala mu láhev z rukou, opět ji zašroubovala a postavila zpátky do skříně. Takže je po přátelství? zeptala se.
Otec hluboce povzdechl a kývl. Že je Theo dobrý chlap, prý dokonce hodně dobrý. A potom se odmlčel. Podíval se na nás. Zavrtěl hlavou. Opatrnosti nezbývá, dodal, odložil čepici, sundal si kabát a posadil se ke kamnům. Po zbytek dne nepromluvil.
Theo k nám už nikdy nepřišel a my od té doby zkoušeli v malé místnosti u Warda doma. Dlouho to ale netrvalo, protože jednoho dne otec někde zaslechl, že Němci posílají všechno kovové do Německa, kde to roztaví a nadělají z toho náboje a zbraně. Otec s Jefem vykopali u nás za domem hlubokou jámu, zamotali trubky do prostěradla a schovali je do jámy. Zůstanou pod hlínou, dokud válka neskončí. To byl konec naší kapely. Konec vystupování U strakatého vola.
Ward svůj nástroj nezahrabal, pod zemí jako by ani nebyl, tvrdil. Buď bude Ward se saxofonem, nebo žádný Ward.

1945
To bude tou chladnou nocí
Isa leží na zemi. Na špinavé zemi! Kde je ten koberec, na který jsem ji položil, kdo ho ukradl? Zatracení Američani. Sprostí zloději jsou to. Sviňáci. Teď nesmím naříkat. Nářek nepomůže. Musím ji probudit. Klekám si a opatrně jí zatřesu rukou. Žádná reakce. Člověk spí kolikrát tvrdě, však já vím. Ještě ji samozřejmě můžu nést. Je opravdu lehoučká. Všimnu si, že už má zase špinavé boty. Opět je očistím. Pousměju se. Kdyby mě tak viděla, jak jí čistím boty, když sám vypadám jak vandrák. Až na saxofon. Kde mám saxofon? Kde mám saxofon?
Vstávám a rozhlížím se. Jestli mi ho ukradli, tak to nepřežiju. Vtom si vzpomenu. Na zádech. Celou tu dobu ho mám na zádech. Sundám si pytel ze zad, lovím z něj saxofon a pozorně si ho prohlížím. Nic nevidím, ani škrábnutí, vůbec nic. Dám se do smíchu, řvu smíchy. Sirény mlčí, letadla mlčí, v uších mi pořád hučí jak bouře na moři. Jinak je ticho. Můj smích burácí ulicemi, zvuk mnou prochází jako orkán, nelítostně a hlasitěji než bouře v mých uších. Padají bomby, z ulice je hřbitov, ale saxofonu na zádech nic není. Takové štěstí. Musím to říct Ise. Jak tam leží na zemi, pokrytá prachem, počkat, stáhnu jí kapesník z úst a opráším jí šaty. Najednou jako by mi někdo z celého těla vysál všechen vzduch. Zachvátí mě čirá panika. Klesnu na kolena do sutin. Opřu si ruce o bedra. Nechci plakat, jenže nemám co chtít. Matka. Ach, matka. Kde je, co dělá, také jí chybím, nebo už na mě zapomněla? Nesmím na ni myslet. Musím dál. Můj život je tady. Položím ruce Ise na břicho. Musím ji probudit, nenajdu už ale odvahu. Nejdřív vypátrám její rodiče. Otřu si slzy. Musím se vzchopit. Uklidnit. Zachovat klid, to vždycky pomáhá. Možná jsou mrtví. V tom případě musím nalézt jejich těla.
Zvedám se. Má hlava, mé uši. Tohle je kuchyně. Vpravo je chodba. Rovně je obývací pokoj. Možná seděli tady, když se to stalo. Protože tady krátce před jídlem sedávají. A těsně před jídlem začaly padat bomby. „Miláčku, dáš si něco k pití?“ „To zní dobře, miláčku.“ „Jako obvykle?“ „Proč ne?“ Usměje se na ni a ona na něj. Ruka, která nese dvě sklenky a láhev. A pak: prásk. Muselo to přijít bez varování. Rozletěli se na tisíc kousků. Budu rád, když jich najdu pár. Nevidím ale nic.
Kryt. Kde tu byl vlastně kryt? Za domem, který už není domem. Klopýtám přes sutiny. Bunkr tu ještě je. Bez střechy. Bez zdí. O něco zakopnu a spadnu dovnitř. A potom uvidím její brýle. Vedle brýlí kus její hlavy. Poznávám hnědé, nabarvené vlasy. Malé mateřské znaménko pod okem. Byla to hezká žena. Jinak z ní nic nevidím. Ruka. Ta asi bude jeho. Dlouhá a útlá, ruka lékaře, ani není zkrvavená. Kovové židle jsou na kusy. Začnu odsunovat kameny, s klením je odkopávám a pak ho najdu. Jeho trup a spodní část hlavy. Vousy jsou celé zkrvavené. Musím se vzchopit. Potlačit nevolnost. Dýchat, nepřestávat dýchat. Žaludek mám v krku. Polknu, ať je pryč. I kdybych měl polknout stokrát. Odmotám si obvaz z hlavy a pokouším se mu otřít vousy od krve. Je to ale jen horší. Krev je teď všude. Moje krev, jeho krev. Pokrevní bratři. Jejich dům byl mým domem, mohl jsem jen tak vstoupit do jejich života.
Klopýtám za Isou. Jak tam mezi troskami leží, tak klidně. Pytel s nástrojem položím vedle sebe na zem a nakloním se k ní. Najednou někdo stojí vedle mě. Stejný muž jako předtím. „Je čas,“ naléhá. „Musíme odtud.“
„Ukradli koberec.“
„Koberec?“
„Jak na něm ležela. Všechno ukradli. Zatracení Američani.“
„Žádný koberec tu nebyl.“
„Jak to: žádný koberec tu nebyl?“
„Položil jsi ji na zem,“ tvrdí.
„Ale kde...“
„Ve tvé hlavě.“
„V hlavě?“
„Máš šok.“
„Musím jí to povědět,“ odtuším. „Že jsou oba mrtví. Její rodiče.“
Přikývne. Ustoupí o krok. Nakloním se nad ní. „Iso, probuď se.“
Nehýbe se.
Opatrně ji zatahám za ruku. Zlehka ji štípnu do tváře, foukám jí do obličeje, beru ji kolem ramen a třesu s ní. Není už tak poddajná. To bude tou chladnou nocí. „Je jí zima,“ povzdychnu si.
„Je mrtvá,“ povídá muž vedle mě.
Vrtím hlavou. Nakláním se nad ní. Lehám si na ni. Když ji zahřeju svým tělem, hned se probudí. Nebo se probudí mou vahou.
„Já jdu,“ poznamená. „Hned. Než bude světlo.“
„Zůstanu.“
Zavrtí hlavou. „Nedá se zachránit.“
„Já taky ne,“ říkám.
Usměje se. Zatraceně, on se usmál! „Kdo ví,“ prohodí. „Možná ne. Možná jo.“
Co ví? Nic neví, vůbec nic. Zmizí v prachu, už ho nevidím. Lehnu si vedle ní a obejmu ji. Je tak studená. Chci si dát její prsty do svých, ale nedaří se mi to. „No tak, Iso,“ domlouvám jí. Zkouším to znovu. A pak ten zvuk. Něco prasklo. Vysoko nad šumem v mých uších. Otřeseně jí hledím do obličeje. Nehne ani brvou, ale prsty má zlomené. Proč mi její prsty jen tak praskají v ruce? A proč nehne ani brvou?
Umřela, jen tak, beze mě. Tak to nemělo být. Měli jsme si postavit dům se zahradou plnou šeříků, měli jsme mít pět dětí, nespočet vnoučat a spolu zemřít stářím. Já měl dál hrát na saxofon, dokud by mi nevypadaly zuby, a ona, ona tu měla být pořád.
Noc zvolna ustupuje. Rozhlédnu se. Kolem váhavě procházejí lidé, hledají jiné lidi, kusy těl, kdo ví.
Kleknu si a políbím ji na rty. Milovala by i Warda? „Už jsem ti to pověděla,“ odpoví, potom vstane, a stejně se dožijeme sta let, s šeříky a nejméně stovkou vnoučat. Jenže ústa má strnulá a rty namodralé. Tváře má propadlé. Na kůži se jí už zase usadil jemný prach. Bude úplně šedivá a já to nezastavím.
A já taky, když tu zůstanu.
Zvedám se, nemůžu jinak.
Ward Dusoleil totiž překročí všechny trosky. A Martin Lenz je překročí taky. Protože ani on nemůže jinak.

Prohlížím si polámané prsty. Nic jí nevadí, ani bolest, ani prach, ani že už opět pláču. Tak to musí být opravdu mrtvá.
To je můj trest.
A po něm přijde další.
Martin Lenz, který se domníval, že mu život opět leží u nohou.

Vyzuju jí boty. Prohlížím si její nohy. Smrt je modrá. Modrá a studená. Smrt se nedá zahřát. Schovám si její boty k saxofonu a odcházím přes trosky z města, vstříc ránu.

Zázrak (1)
Opatrně za sebou zavřu dveře.
V pokoji máme teplo. „Jefe?“
„Hm?“ Deku má přetaženou přes hlavu. Hlas zní z dálky, jako by neležel na matraci, ale pod matrací. Deka se nehýbá. Ani hlava se nehýbá.
„Jefe?“
„Ne!“
Počkám. Ruce se mi potí. To bude trémou. Teď ale nesmím mít trému, jinak budu hrát falešně. Přikládám si trubku k ústům. Budu foukat tak slabě, jak jen dovedu.
První tón, druhý. Jef si odhrne deku z hlavy. Přestanu hrát a vidím, jak je červený. Je celý rudý. Možná má navrch vysokou horečku. Na to se může i umřít. Radši budu honem hrát dál. Znovu zatroubím první tón.
„Prcku!“
„Remi,“ opravuju ho.
„Co máš proboha za lubem?“
Mlčím. Musím hrát. Foukám dál.
„Prcku!“
Čtvrtý, pátý tón.
Někdo klepe na dveře. „Co je to tam?“ ozve se na druhé straně otec.
„Nech ho,“ volá Jef.
Chvilku počkám, otec už neodpoví.
„Co hlava?“ ptám se.
„Au,“ hekne Jef. „Bolí.“
„Bolí, když hraju?“
„Hm.“
„Ano, nebo ne?“
„Začínáš být nějak drzý,“ poznamená, ale usmívá se. Usmívá se! Honem hraju dál.
„Co máš vlastně za lubem?“
„Mám písničku. Pro tebe, jmenuje se ‚Jef.‘“
„Aha. A proč proboha?“
Když teď začnu o zázraku, tak se mi vysměje a pak to už určitě nebude fungovat.
„Takže pro mě.“
Přikývnu.
Posadí se na posteli, polštář zatlačí za záda a ruce si složí za hlavu. „To jsi složil sám?“
Zase přikývnu. Najednou si všimnu, jak veliké má oči, veliké a tmavé. A lesknou se. Opravdu vypadá hodně nemocně. Když s tím zázrakem nezačnu hned, bude za chvíli už pozdě.
„Ty se nezdáš,“ vypraví ze sebe. Řekne to hodně potichu. Jako kdyby už ani nemohl pořádně mluvit. „Opravdu se nezdáš. Tak hraj.“ Položí si ruce do klína a zavře oči.

Hraju svou písničku. Vymyslel jsem dvě sloky a refrén, dohromady dvanáct řádků. Trvalo mi to dlouho. Celý čtvrtek po škole jsem cvičil v lese. V pátek a v sobotu taky.
Potí se mi ruce, bolí mě břicho a už i hlava. Pro Jefa, říkám si. Moje úplně první písnička je pro něho. A najednou se už nepotím a už mě nic nebolí. Foukám jeden řádek za druhým a myslím na moře, protože jsem chtěl složit písničku jako moře, jenže to není moře, slyším, že je to spíš průliv, průliv mezi dvěma stěnami a já bych chtěl, aby Jef přes ty stěny přešplhal nebo aby se stěny rozpadly, a ani nevím, proč to vlastně chci; kdyby Jef aspoň chodil, už to by stačilo, šplhat nemusí, možná je to těmi stěnami, že to chci.
Položím si trubku do klína.
Oči má ještě zavřené. Poklepu mu na paži. „Tak co tomu říkáš?“ ptám se.
Zavrtí hlavou, oči má ještě zavřené. „Počkej chvilku,“ špitne tak potichu, že ho sotva slyším.
Chvilku je hrozné ticho. Čekám. Dívám se, jak tiskne ruce na tváře, jak si drží hlavu, jako by se bál, že mu z těla upadne. Vypadá tak smutně. Srdce mi buší v krku. Nepovedlo se to. Hlava ho bolí ještě víc. To jsem ale hlupák. Měl jsem tu svou písničku pobrukovat.
„Ale Remi,“ řekne potom. Otevřel oči. Lesknou se mu ještě víc než předtím.
Podívá se na dveře. Na druhé straně je ticho. Takové ticho tam nikdy nebývá. „Ještě to trochu bolí, ale už ne tolik.“ Zhluboka si povzdechne. „To jsi složil úplně sám? Nikdo ti nepomáhal?“
Zavrtím hlavou. „Můžeš chodit?“ zeptám se.
„Zkusím to,“ rozhodne se Jef.
Odhodí deku. Otočí se, vystrčí nohy z postele. Pomalu je postaví na zem. Vstaň, vezmi své lože a choď, řekl Ježíš. Jenže já nejsem Ježíš. Jef by se válel smíchy, kdybych dělal, že jsem Ježíš. Smál by se: prckovi ruplo v bedně. Nebo by se rozčílil a huboval by: myslet si, že jsi Bůh, je smrtelný hřích. Já přitom moc dobře vím, že Bůh nejsem, zdaleka ne. A stejně si opakuju: vstaň a choď, vstaň a choď (to stou postelí ne, tu může nechat stát), řeknu si to desetkrát, patnáctkrát, říkám to hodně rychle, protože čím víckrát, tím líp. A když to budu zpívat, tak je to jako krát dva, a hrát na trubku ještě jednou krát dva. Rychle si to začnu v duchu zpívat, desetkrát, patnáctkrát, až se Jef zeptá: „Co si to pořád pobrukuješ?“
„Jen tak,“ povídám. „Půjde to?“ A zpívám dál: vstaň a choď, vstaň a choď. Jef se ale svalí zpátky do postele. Zavrtí hlavou. „Pojď si ke mně sednout,“ vybídne mě pak.
Vezme mě kolem ramen a přitiskne mě k sobě. Nevoní kytkama jako Renée, je cítit potem. Ale i kdyby smrděl jako tchoř, kdyby vstal a chodil, jak já bych byl rád. Tak rád.
„Nebreč, prcku,“ utěšuje mě zas.
„Nebrečím,“ ohradím se hlasitěji. „A máš mi říkat Remi. Napořád. Naždycky.“
„Remi,“ zopakuje, „budu ti tak říkat už pořád. Nadobro, navždycky. Opravdu si to zasloužíš. Taková krásná písnička.“
„Ale nepomohla?“
Zavrtí hlavou. „Trochu pomohla, hlava mě bolet přestala a břicho taky, ale na nohy, Remi, na nohy žádná písnička nepomůže.“
„Máme invalidní vozík,“ napadne mě najednou. Jak jsem mohl zapomenout na vozík!
„Invalidní vozík?“ podiví se.
„Jasně,“ zvolám radostně. Otevřu dveře do obývacího pokoje a pohlédnu do tří tváří. Ještě pořád sedí u stolu a všichni se dívají na mě. „Povedlo se to!“ oznámím.
„Co se povedlo?“ zeptá se matka.
„Můj...“ Chtěl jsem říct zázrak. „Moje písnička.“
„Slyšeli jsme to,“ přikývne otec. „To bylo teda něco.“
„Byla to nádhera,“ přidává se matka.
„Kde je vozík? Už ho nic nebolí!“
„To není pravda,“ povzdechne matka.
„Je to pravda,“ přesvědčuju ji radostně. Ale neslyšela mě, protože už vstala a vešla do ložnice.
„Kde je vozík?“ ptám se znovu.
„Nebude potřeba.“ Matka za sebou tiše zavře dveře do ložnice. Vypadá smutně, jako by jí měla ústa upadnout z obličeje. Žaludek mám jako kámen. Těžký, černý kámen, který se každou vteřinou zvětšuje.
„Pořád má silné bolesti,“ řekne potichu. A že mu hlava div nepraskne. Že ho teď musíme nechat v klidu, dveře do pokoje musí zůstat zavřené, protože ho ze světla bolí oči. Že skoro umírá, takové má bolesti.
„Ne,“ protestuju. „Lže. Opravdu, lže, jako když tiskne.“
„Udělal to pro tebe,“ pronese matka ještě smutněji než před chvílí a já si pomyslím, že teď už jí ústa určitě upadnou, a mně už je to jedno, jestli se to stane, mně už je všechno jedno, i kdyby se náš dům najednou propadnul do země a všichni jsme najednou byli pohřbení, měl bych hlínu a bláto v nose a uších a očích a v puse a v břiše, všechno by mi to bylo jedno. Protože Jef lže. A pořádně. Vážně si myslí, že to Bůh nevidí?
„A co teď?“ zeptá se otec.
„My půjdeme,“ prohlásí matka rozhodně. „Jsme jeho příbuzní.“

Zázrak (2)
Prcek tvrdí, že přijdu do nebe. Jenže i Bůh má své meze. Ostatně já ani do nebe nechci. Tam nahoře jsou jen samí svatouškové a uctívači farářů. A modlit se celý život, aby Ježíš sestoupil z kříže. Jako by život nebyl nic jiného.
Ale jo. Já měl faráře taky rád. Byl jsem usmrkanec, neměl jsem o tom páru. Ani tehdy, když je poslali pryč. Nejdřív šel Albrechts. Později Vanden Avenne. Ten zmizel po té záležitosti s kostelními zvony. Jednou v neděli vykládal, že jsou pro Němce. Mnoho lidí vstalo a odešlo z kostela. My zůstali sedět. Milovaní věřící, pokračoval Vanden Avenne a vysvětlil, jak to myslel. Rusové jsou moc silní a nejen Němci potřebují více munice, Vlámové na frontě také. A proto potřebují naše kostelní zvony, aby z nich nadělali kulky. Když mše skončila, nepřidal jsem se k těm, kdo rozhořčeně protestovali. Otec také ne, to bylo ale ze strachu. Říkal: ať jim je Vanden Avenne dá, protože když jim je nedá, přijdou si je ty německé svině vzít násilím, ale Bůh na nebesích ho potrestá, protože kazatelnu zneužil, aby pomohl Němcům.
Otec měl tedy pravdu. Němci prohráli. Pro Vanden Avenneho si přišli a kdo ví, pro Albrechtse možná taky. Ward a já jsme byli idioti, že jsme jim beze všeho věřili. Ale že Warda zastřelí, když ho najdou, to si nezaslouží.
Dnešní slavnost je hrozná komedie. Já jim to vykládat nebudu. Nemají být tak hloupí.
Nevěřím vlastním uším.
Slyším dechovku.
To snad není pravda. Jdou sem. To se snad dočista zbláznili.
Rychle si oblékám kalhoty, jdu do obývacího pokoje a pokukuju za záclonou ven. Už jsou v naší ulici, vpředu jde Viktor, chlapi za ním, nástroje nahoře a hrajou a hrajou. Naše Renée je uprostřed, soustředěná, nedívá se nalevo ani napravo.
Vidím matku, otce, Remiho, všichni ve svátečním, otec bez čepice, ve vlasech pomádu, dokonce i Remi má palici samou pomádu. Starosta a nový farář. Starý farář Vanhamel je tu už taky, vedle něj stojí doktor, zavěsil se do Vanhamela. Viktor zvedne ruce a všichni ztichnou. Ukáže taktovkou na otce a otec začne hrát. Glenn Miller. Moje nejoblíbenější. Měsíční serenáda. Zatraceně. Jeho první sólo v životě. A hraje dobře. Skoro úplně čistě. Renée stojí vedle něj, trubku u úst, připravená hrát.
Potom nechá otec trubku klesnout. Přidávají se ostatní. Zní to velmi klidně, velmi uměřeně. Nepřestávám se dívat na otce. Vypadá tak šťastně. Vidím, jak pohledem sklouzne po našem domě. Zastaví se u okna. Vím, že mě nemůže vidět, stejně se ale postavím víc na stranu. Jedním okem pokukuju ven. Dlouho tu nemůžu zůstat stát, je to ale tak krásná skladba, tak rád si ji chci poslechnout.
Pak se otevřou dveře. Je to Remi. Jeho oči v mých očích. Srdce se mi zastavilo. „Zavři dveře!“ Prcku, chtělo se mi dodat, jenže tak mu už nemám říkat.
Jako by na místě zkameněl.
„Remi! Zavři dveře!“ syknu.
Ustoupí o krok dozadu a zabouchne dveře. Zůstane u nich stát. Venku zní Měsíční serenáda, uvnitř taky. Musím něco říct. Jenže nenacházím žádná slova.
Najednou se mu obličej roztáhne do ohromného úsměvu. „Tak se to přece podařilo?“ zajásá. Tváří se tak šťastně. Dokonce i moje komedie má své meze. „Ano,“ povídám. „Podařilo se to.“
Chce se otočit, otevřít dveře, jsem si jistý, že chce na celou ulici, na celé město, do celého světa vykřičet, že se Jef uzdravil, úplně uzdravil. Zastavím ho. „Remi.“
Má pohled plný očekávání.
„Počkej ještě.“
„Proč? Musíš jít ven, Jefe, budou mít hroznou radost. Vezmi si honem sako. Já ti pomůžu.“
Otevřou se dveře. Matka. Dívá se. A dívá. Vzdychne tak silně, jak jsem ještě nikdy nikoho vzdychnout neslyšel. A potom se usměje.
„Jsem skoro zdravý,“ hlesnu. „To je, co?“
Zavrtí hlavou. „Jozefe Claessene,“ řekne. „Ještě si promluvíme. Teď pojď rychle ven.“ Zůstane stát u dveří, na tváři stále široký úsměv.
„Ještě mě bolí nohy,“ namítnu.
Připadám si, jako by mi bylo pět. Nebo spíš tři. Jako nejhloupější ovce na celém světě.
„To je tím poleháváním v posteli,“ usoudí. „Víš co, postavím do dveří židli a ty si na ni sedneš, jinak si budou venku myslet, že se tu opravdu stal nějaký zázrak, a pak se sem budou chodit každý den modlit a to bych dost nerada.“
„Je to přece zázrak,“ slyším, jak potichu říká Remi.
„Samozřejmě,“ přisvědčí matka, „ale tam venku to nemusí vědět. Bude to naše tajemství, ano?“
Horlivě přikývne.
„Běž jim povědět, že Jef přijde.“ Dá mu na tvář pusu. „A Remi, to se ti opravdu povedlo.“
Přikývne ještě horlivěji, vyjde dveřmi ven a zavře je za sebou.

Teď to schytám, napadne mě. Nic ale nepřichází. Místo toho mi rychle pomůže do obleku, připraví židli a zatlačí mě do ní. Skoro si oddychnu, když ucítím, jak mi rukama sevře ramena. Bolí to, ale mlčím. Není to nic ve srovnání s tím, co bych si zasloužil.
Venku se ozve ohromný potlesk.
„Poslouchej,“ řekne matka, „to je pro tebe.“
„Mami, já nejsem žádný hrdina.“
Zavrtí hlavou, uvolní sevření a dá mi pusu do vlasů. „Mám tě moc ráda, Jefe, a chtěla bych, abys byl zase šťastný.“
„Budu se snažit, mami.“
Popojde ke dveřím, ještě se na mě krátce podívá. „Někdy si myslím, že tu jde o něco úplně jiného,“ dodá jemně.
Teď, říkám si. Teď je ta chvíle. Po dvě vteřiny se nadechuju. Trvá to ale dlouho, protože zavrtí hlavou. „No jo,“ povzdychne a ta chvíle je pryč.
Prudce otevře dveře dokořán. Znovu se ozve ohromný potlesk. Leknu se všech těch radostných obličejů. Matka mě vezme pod paží, přisune do vchodu židli a nechá mě na ni opatrně klesnout. Rukou mi odhrne vlasy z obličeje. „Tak,“ řekne potichoučku, že to slyším jen já, „vypadám dost ustaraně?“ Potom zmizí v davu.

Otec mi pokyne. Vyzařuje z něj úleva.
Dveře všech domů jsou otevřené. Z domů vynášejí židle, všude vidím židle a lidi a uprostřed dechovku. Pak přijdou slova. Jsou upřímně hezká, protože lidé hromadně sahají po kapesníku, ženy i muži. Válka rozpláče i muže. Hrdinové rozpláčou i muže.
Já nepláču. Kdybych začal plakat, jsem ztracený.
Renée se postaví dopředu. Viktor jí zlehka pokyne: může začít. Než ale začne, podívá se mým směrem. V očích jí vidím známý strach. Upírá na mě oči, a mezitím si chystá prsty, špulí rty a napřimuje záda. Podívá se krátce na Viktora a zpátky na mě. Vyfoukne ke mně dlouhý tón. Nezní úplně čistě. Očima těká z Viktora na mě. Vidím, jak na ni kývnul. Hlavu drží zpříma a rukama klidně pohybuje vzduchem. Renée se zase podívá na mě. V pohledu má stále strach, je v něm ale i něco jiného. Zahraje nový tón a další a pak ještě jeden a najednou se zdá, jako by to šlo samo. A přitom se na mě nepřestává dívat. Oči se jí silně třpytí. A potom si toho všimnu. Že mě má ráda.

Náhle, uprostřed jejího sóla, začnou lidé vzadu mluvit. Hudebníci se otáčejí, lidé se napomínají: „pst“ a „mlčte prosím“, nepomáhá to. Rámus je stále větší a větší. Už ani Renée neslyším. Přestane hrát. A všichni se objímají, křičí, pláčou a smějí se. Nějaký muž přistoupí k Renée, obejme ji a políbí na ústa. Na vteřinu polibek opětuje. Pak se na něj překvapeně podívá a začne se smát. Nejdřív mě napadne: má nového chlapce, potom: proč mi to nikdo neřekl? Chci ale hlavně konečně vědět, co se to tu děje.
Prcek to pochopil. Přijde ke mně, vezme mě za ruce a vytáhne mě ze židle. A tak tam stojím. Najednou zcela zdravý. Nikdo si toho nevšímá.
„Hitler je mrtvý,“ říká Remi, Remi křičí, protože rámus v ulici je tak ohlušující, že musí křičet, jinak bych ho neslyšel, i když mi stojí před nosem. „Hitler je mrtvý,“ křičí, „všichni tvrdí, že teď už válka skutečně skončila. Napořád. Navždycky!“ Obejme mě kolem pasu. Nechci tančit. Čtyři dny jsem byl ochrnutý, chromý nezačne hned tančit, sotva vstane. Otec vždycky říkal, že takový hajzl jako Hitler si žít nezaslouží, co bude ale se mnou, já jsem totiž taky pořádný hajzl. A potom přece jen začnu plakat.

Oslava zamýšlená pro mě se změní na velkou oslavu pro všechny. Ulice zůstane ještě celý den plná lidí. Válka už nikdy nebude, říkají jeden druhému, že teď se poučili. Kdyby Němci vyhráli, byl by hrdinou Ward.
A pak se rozhodnu, že odteď to s tím kdyby musí skončit. Dneska jsem byl hrdina, protože hrdinu potřebovali. Zjistil jsem, jak rychle zapomínají. Už dneska na mě zapomněli. A to je moc dobře. Protože dnes začíná nový život.