iLiteratura.cz: Jak bys svou debutovou sbírku Stanice vodárenské věže uvedl čtenářům? Jaká je ta kniha?
Dawid Mateusz: I když je to básnická sbírka, jsou v ní i protagonisté, vnitřní příběh a sociální a politické pozadí. Toto pozadí z velké části tvoří dějiny ukrajinského Majdanu psané v přímém přenosu. Hlavními postavami jsou Julija Tymošenková a polská média, která tento konflikt popisují. Pro mě je to spíše kniha o zprávách z Ukrajiny v médiích než o Ukrajině samotné. O tom, jak mediální obraz politického konfliktu může být zkreslen v objektivu kamery. Mikrofony jsou postaveny jen na jednom jediném místě, zachycují jen některé hlasy, zatímco všechny ostatní zůstávají mimo dosah, nedostávají prostor. O tom, jak média fetišizují některé postavy a jevy, a přitom zůstávají obrácená zády k tragédiím těch, kteří v důsledku konfliktu trpí nejvíce – k tzv. „obyčejným lidem“.

iLiteratura.cz: Odkud se vzal ten záhadný titul?
Dawid Mateusz: Pochází ze setkání s další nefunkční vodárenskou věží. V Polsku potkáváme tyto budovy hlavně u vlakových nádraží, stanic. Po několika takových náhodných setkáních jsem si vymyslel formulaci stanice vodárenské věže. Když jsem si uvědomil, že stanice může být i rozhlasová, už jsem měl titul a jeden z hlavních motivů celé knihy. Kvůli sémantickému nasycení této formulace a významu vodárenské věže je pro mě tento titul metaforou stavu nekonečného napětí. Právě v takovém stavu se my, Evropané, už nějaký čas nacházíme.

iLiteratura.cz: Už před vydáním debutové sbírky jsi dost dlouho fungoval v literárním provozu. Jak vznikala sbírka? Proč byla vydána právě v roce 2016?
Dawid Mateusz: Nevím, jestli je to fakt dlouho. Moje „fungování v literárním provozu“ před vydáním sbírky spočívalo především v publikování na internetových stránkách liternet.pl. Mimo internet jsem se na něčem podílel jen zřídka. Se vznikem sbírky souvisí také to, že jsem zažil šest až sedm let dlouhé období, kdy jsem vůbec nic nenapsal. Začal jsem psát na střední, potom jsem toho nechal, nevím proč, už jsem to prostě neuměl. Pořád jsem ale o literatuře přemýšlel, vyvíjel jsem se, myslel na psaní. Potom, už ve věku 26 let, jsem opět začal psát, velmi rychle jsem si našel svůj vlastní jazyk a realita se postarala o téma, které si samo žádalo, aby bylo zpracováno, ať už jen kvůli své závaznosti. Stanice vodárenské věže byla vlastně dopsána už v roce 2014, ale nebyla tehdy vydána kvůli komplexnosti a složitosti nakladatelského procesu. V určitém momentě to vypadalo, že Psí víno tu knihu vydá v České republice ještě před její polskou premiérou. Zase v důsledku komplexnosti dalších nakladatelských procesů získala věc „přirozenější“ pořadí.

iLiteratura.cz: Četla jsem si komentáře a recenze na tvoji sbírku. Všude jsi označován jako „angažovaný básník“. Co to pro tebe znamená? Znamená to vůbec něco?
Dawid Mateusz: Nikdy jsem se do žádného klubu nehlásil. Nikam jsem nechtěl patřit. Píšu o tom, co mě dojímá, což může třeba být smrt někoho blízkého (člověka nebo zvířete), ale také společenská či politická realita, anebo i její pauperizace v médiích. Kvůli tomu se o mně hovoří jako o angažovaném básníkovi. Upřímně řečeno, je mi to úplně jedno. Není to tak, že si sednu k počítači s tím, že napíšu angažovanou báseň nebo že je čas na něco milostného a lyrického. Témata přicházejí sama. A pokud jsem fakt tzv. angažovaný básník, pak jen proto, že právě takový je přirozený důsledek podivného spojení současné reality, mého způsobu vnímání světa a mých citů. To se stalo tak nějak samo. Určitě bych někdy chtěl napsat tlustou sbírku milostných básní, které budou slavit krásu světa a lásku dvou lidí. Fakt bych si to přál, ale teď bych to prostě nezvládl – pateticky a domýšlivě řečeno, realita mi to nedovoluje.

iLiteratura.cz: Nálepka angažovaného básníka je nebezpečná tím, že může způsobit vnímání sbírky jen skrz zmíněnou angažovanost. A tvoje sbírka je přece konceptuální projekt. Jak bys popsal svůj básnický jazyk? Co je pro tebe forma?
Dawid Mateusz: Báseň se rodí z formy a forma z toho, jak autor vnímá svět. Filtrem jsou jeho literární schopnosti. Nemyslím si, že mi může nálepka angažovaného básníka nějak ublížit. Pokud se někdo řídí nálepkami a z toho důvodu si nepřečte moji sbírku, aby sám na vlastní pěst zjistil, o čem kniha je, je to jeho volba a nic víc. Já jako čtenář se snažím sám zjišťovat a hledat vlastní názor, protože vím, jak moc předsudků tohoto typu a zjednodušení v takových nálepkách je.
Ano, Stanice je rozhodně konceptuální sbírka. Jednoduše řečeno, už dlouhou dobu mě znervózňovaly polské básnické sbírky, zejména prvotiny, které spočívaly v tom, že autor ovládl 2 či 3 básnické formy, které mu potom posloužily k napsání asi 40 básnických textů a k jejich sestavení ve více nebo méně náhodný celek. Mám hodně silný vztah k formě a důslednosti. Chtěl jsem, aby byla Stanice více než pouze básnická sbírka, aby to byla i rozhlasová stanice, simulace mediálního zprostředkovávání. A také aby se stala něčím více než jen mrtvou věcí, odsud se vzalo motto a pokus o ponoření dějin v současných (v době vzniku textů) událostech. Chtěl jsem, aby Stanice byla plnohodnotnou součástí reality se vším všudy.

iLiteratura.cz: V rozhovorech zdůrazňuješ, že „báseň funguje, pokud vzrušuje“. Co to pro tebe znamená?
Dawid Mateusz: Celý ten mechanismus je těžce popsatelný, není lehké ho rozložit na prvočinitele. Sám si nejsem jistý, jak přesně tento princip funguje. Pokud za mnou někdo přijde a řekne mi, že četba Stanice pro něj byla nějakým způsobem důležitá a často se k ní vrací, cítím, že je to ono, tohle jsem chtěl tou formulací vyjádřit. Psaním básní můžeme ovlivnit něčí život – je tady řeč o úplně cizích lidech – jejich způsob vnímání světa. Kdysi mnoho autorů takhle ovlivnilo mě. Teď mi přicházejí zprávy od lidí, které jsem v životě nepotkal, a sdělují mi, že je moje psaní nějakým způsobem ovlivňuje. Bez předstírané zdvořilosti – tohle pro mě byl docela šok, který mi umožnil pochopit význam formulace „odpovědnost za jazyk“. Ano, v takových situacích báseň vzrušuje, pravě tehdy „funguje“.

iLiteratura.cz: Za pár dnů proběhne uvedení českého vydání tvé sbírky v překladu Alexeje Sevruka.
Dawid Mateusz: Ano! Mám z českého překladu Stanice obrovskou radost. Moc se těším také na samotnou cestu do Česka (budu v ČR poprvé v životě) na autorská čtení v rámci festivalu Tabook a potom v Praze. Při té příležitosti bych chtěl moc poděkovat svému překladateli – Alexeji Sevrukovi za fantastickou práci a pozornost, kterou věnoval překladu. Všechno začalo jeho nabídkou, která zněla: „Dawide, co kdybych přeložil několik tvých básní do češtiny?“. Moc Ti děkuji, Alexeji! Chtěl bych taky poděkovat Olze Pek a celému týmu Psího vína, který projevil zájem o vydání neznámého básníka z Polska, který ještě tehdy neměl ani sbírku. Děkuji, mám velkou radost a těším se na shledání!

iLiteratura.cz: Tímto způsobem se dostaneš do jiného literárního světa. Jak se cítíš v tom polském? Pozoruješ tam generační komunitu? Jaké jsou dominantní proudy?
Dawid Mateusz: V polském literárním světě se cítím různě, někdy líp, jindy hůř, ale spíše líp. Jsem moc rád, že jsem do toho světa vstoupil, když mi bylo téměř třicet. Kdybych začal v literárním provozu fungovat o dekádu dřív, mohl bych se v něm ztratit. Podle mého názoru se v Polsku vytvořila svého druhu generační komunita autorů narozených cca v letech 1985–1995. Samozřejmě tady nemluvím o všech autorech, ale nelze přehlédnout, že se jedná o něco jako „generaci“, jejíž generační zkušeností je zklamání z reality po převratu a systémové transformaci. My, kdo jsme se narodili v období změn roku 89, dnes jako první pozorujeme nedostatky a nevýhody tehdejší transformace a katastrofální výsledky způsobu jejího provedení. To nás staví do opozice vůči generaci dnešních padesátníků a šedesátníků, kteří jsou pořád hrdí na to, čeho byli schopni dosáhnout. To právě oni vytvořili realitu, v níž my dneska žijeme. A nejsme z toho příliš nadšení.

iLiteratura.cz: Sbírku otevírá motto z Hanse M. Enzensbergera. Zmiňuješ se o něm i v textech. Proč je pro tebe právě tento autor důležitý?
Dawid Mateusz: Enzensberger byl jedním z prvních básníků 20. století, který postuloval báseň jako plnohodnotnou součást reality. Šlo o to, abychom nezacházeli s básní či knihou jako s mrtvým předmětem, ale jako s částí reality či způsobem jejího prožívání. On také už v 50. letech 20. století žádal o umisťování básní ve veřejném prostoru, na zdech, na vlakových nádražích, letácích – tedy něco, co děláme teprve teď. Je to velký básník, v prostředí mladých básníků a spisovatelů podceňovaný. Chtěl jsem to změnit. Nevím, jak to vypadá v Česku. Kromě toho je mi jeho způsob vnímání reality prostě velmi blízký.

iLiteratura.cz: Co bys řekl o mladé polské poezii svým českým čtenářům?
Dawid Mateusz: Co bych měl říct, že stojí za to ji číst? My jsme zvědaví na mladou českou poezii, doufám, že to funguje stejně i v Česku. Polská poezie v Česku určitě není neobjevené území. Máme skvělé kulturní „velvyslance“, kteří u vás často bývají, jako třeba Robert Rybicki nebo Konrad Góra. Udělali a dělají toho pro polsko-českou kulturní výměnu hodně. Nemluvě samozřejmě o tobě, Zofio, prostřednictvím svých překladů jsi na tomto poli odvedla skvělou práci. Nic víc teď říkat nechci, doufám, že někdo přijde na čtení Psího vína na Tabooku 29. 09. a v Praze 4. 10. Uvidíte tam skromně zastoupenou mladou polskou poezii v mé osobě.