Spolek Ašta šmé, který tvoří dvě romistky Máša Bořkovcová a Markéta Hajská a filmový a komiksový scenárista Vojtěch Mašek, se soustavně snaží prostřednictvím komiksu beletrizovat a popularizovat osudy lidí z okraje, převážně Romů. V roce 2010 takto vydali trojici komiksů O přibjehi, která zachycovala tři různé romské osudy. Loni v prosinci v této práci pokračovali další trilogií Nejisté domovy, v níž dokumentují životní cesty dětí, které vyrůstaly bez svých biologických rodičů, a letos se objevil sešit nazvaný To už je všechno smazaný z volně navazujícího cyklu Hlasy ohrožených dětí. Práce je to po všech směrech obdivuhodná a v českém prostředí dosti výjimečná, podobnost lze najít snad jen ve sborníku Ještě jsme ve válce (2011), kde trojice historiků ze sdružení Post Bellum také zaznamenala vyprávění pamětníků a k jejich zpracování oslovila komiksové tvůrce. Tam se však jednalo o povídky, nejdelší měla 24 stran a tématem byla pohnutá (převážně individuální) historie a střety hrdinů s totalitními režimy.

Postavy cyklu Nejisté domovy žádnými zvláštními hrdiny nejsou, byť svým způsobem hrdinství je vlastně už to, že se (až na Lily z příběhu Lily a dvě mámy, které bylo v době vzniku komiksu čtrnáct) dokázaly navzdory svému neutěšenému dětství a mládí postavit se na vlastní nohy, a to dokonce natolik spolehlivě, že o svém životě mohou vyprávět třem cizím lidem. Všechny ty příběhy jsou zároveň tak trochu neukončené, protože každého z hrdinů ještě čeká potýkání s nástrahami současného světa a démoni z mládí se mohou vrátit. Trojice scenáristů se snaží postupovat dokumentární metodou, takže součástí komiksů bývají zprávy psychologů, posudkových komisí či pedagogů, soudní rozhodnutí a podobné dokumenty, které často fatálně ovlivnily život dotyčných dětí. Nechávají volně mluvit jednotlivé aktéry příběhu a nechávají čtenáře, aby sám přišel na to, kdy si matky, otcové, vychovatelky i sami hlavní vypravěči (ti však spíše výjimečně) vymýšlejí, staví se do lepší pozice či zcela záměrně lžou. Ne vždycky je přitom pravda jasná ze svědectví jiné postavy, případně z nějakého spisu, a koneckonců i ujišťování špatných matek, že by si své děti bývaly vzaly, kdyby jim v tom nebránily úřady, okolnosti nebo materiální situace, občas obsahují nějaké to zrnko pravdy.

Nejepičtější z trojice Nejisté domovy je příběh Honzy Oračky, nazvaný Silnější než někdo. Již ve dvou letech ho kvůli zanedbání péče odebrali matce a od té doby se pohyboval po ústavech, s výjimkou několikaměsíčního pobytu s matkou mezi čtvrtým a pátým rokem a krátkou epizodou v pěstounské rodině. Od počátku je trochu zaostalý a sužují ho psychosomatické potíže, především náhlé záchvaty nekontrolovatelného agresivního vzteku, vyprovokované obvykle nějakým autoritativním požadavkem či chováním učitelky nebo vychovatelky. Honza záchvatu říká rapl a svěřuje se, že po nich následovalo období výčitek. To ovšem příslušné autority už moc nevnímaly. Jediným místem, kde mu bylo dobře a kde se také dobře choval, byl letní tábor (s dětmi vesměs z rodin). Scenáristé jeho „raply“ zachycují věrně, snaží se najít u nich spouštěcí momenty a také zprostředkovat, jak to asi vnímali napadení a svědci. Smutná je pasáž o pobytu v pěstounské rodině, který zkrachoval na rozpadu manželství pěstounů.

Honzův příběh je dlouhý a klikatý a rozsah komiksu mu zjevně nestačí. Proto scenáristé vypouštějí i některé atraktivní pasáže a vypisují je pouze textem (například, jak si sérií rvaček v dětském domově po odchodu kápa klukovské party vydobyl respekt starších kluků, kteří ho předtím šikanovali), jindy se uchýlí k obrazové zkratce – například když dospělý Honza spadne do bludného kruhu mezi půjčkami od známých, sběrem kovů a hracími automaty. Mimochodem v jeho dospělém životě se ukazuje zvláštní paradox: jakkoliv v dětství míval s autoritami potíže, v dospělosti je potřebuje k tomu, aby se udržel dál od nezodpovědného stylu života. Jen to nejsou vychovatelky, ale kápo party gastarbeitrů v britském Doveru.

Cenný je i přístup kreslíře Marka Pokorného. Zvláště když jde o debutanta, který předtím dílo podobného rozsahu nikdy nevytvořil, jen stripy, ilustrace a kratší komiksy. Svůj původně precizní a vykreslený, ale poněkud konvenční styl tentokrát oprostil od obrysových linek. Zůstaly jen stínované barevné plochy, což občas vyvolává efekty ztrácení se v pozadí, nejčastěji v působivých celostránkových obrazech postavy utopené ve sněhu nebo zeleni. Zároveň se (jako už v předešlých pracích) inspiroval ikonickým komiksem Chrise Warea Jimmy Corrigan, takže občas je jeho stránku či dvoustranu potřeba číst nikoli tradičně zleva doprava a shora dolů, ale různými směry. Nejinvenčnější je při zachycení prvního Honzova „rapla“, kdy přejde do černobílé (respektive hlavně černé) dvoustrany a místo postavy je tu piktogram.

Největší a zřejmě jediná potíž s komiksem Silnější než někdo tkví v otázce, komu je určen. Pokud by měl mít výchovný efekt (ať již pro náctileté Romy, či gadže), čemuž nasvědčuje, že jeho elektronická verze je na stránkách Ašta šmé volně ke stažení, asi by musel být o dost triviálnější a názornější. Xenofobní bílá většina o něj také zřejmě nezavadí, takže zbývají ti sečtělejší a vzdělanější čtenáři, kteří už ale podobné příběhy znají z literatury (Šmausovo Děvčátko, rozdělej ohníček) či filmu (Marian Petra Václava). Nic to ale nemění na tom, že Silnější než někdo patří k nejlepším a nejzajímavějším českým komiksům posledních měsíců a v nominacích na komiksové ceny Muriel by obstál i vícekrát než jen v kategorii nejlepší kresba, kde figuruje jméno Marka Pokorného.