Největší vyloučená lokalita v Česku. „Takhle vypadá úplné dno.“ I takto je v tisku někdy charakterizováno litvínovské sídliště Janov (citát pochází konkrétně z webu Aktuálně.cz). Na jednu stranu takové prostředí přitahuje neonacisty, kteří tam roku 2008 pořádali demonstrace; někteří je dokonce označují za pokus o pogrom, kterému zabránil zásah policie. A na straně druhé budí pozornost aktivistů, sociálních antropologů či umělců. To byl také případ Barbory Bažantové (nar. 1989), umělkyně věnující se tématu chudoby a sociálního vyloučení. Pod hlavičkou organizace tranzit.cz strávila měsíc v místní vile Libuše, aby na sídlišti pomáhala budovat prostor pro sdílenou kulturu. Na základě toho vydala svoji deníkovou prózu (označovanou spíše formálně jako „novela“) Hoří chemička, něco si přej. 

Líčí v ní, jak postupně poznává tamní prostředí a snaží se v rámci možností pomáhat. Stejně jako antropologům v domorodých kulturách i jí se daří navazovat kontakty a vztahy nejdříve s dětmi, prostřednictvím nich pak někdy i s jejich matkami a až později a vzácněji i s ostatními dospělými. I když samozřejmě zůstává dospělou bílou privilegovanou ženou, průniky k romským „domorodcům“, a zvláště romským dětem, se jí celkem daří. Snad i proto, že se jim v některých ohledech sama podobá. Respektive jistě není mainstreamovou a usedlou Češkou, a to nejen svým vzhledem hipsterky či anarchistky. Jak na jednom místě podotýká, místním Romům se líbilo, jak zvláštně vypadá, její vizáž fungovala jako jakási brána k odstranění studu. Možná prý vycítili, že „tomu velkému-vnějšímu světu ráda sem tam něco ukradnu, že nemám ráda úřady a že můj svět vnitřní je spíš fantazie než realita“.  

I díky tomu ale vydrží s romskými dětmi na výletě dlouhé minuty pozorovat oblohu a rozpoznávat tam, jako při Rorschachově testu, různé obrazce, v čemž ovšem protagonistka nebyla tak kreativní jako její malí svěřenci: „Toho ležícího člověka jsem nebyla schopná rozeznat… Pořád jsem to nechápala a cítila jsem se hloupě dospělá, že nedokážu vidět v mracích obrázky. Někdo z nás ale asi dospělý být musel, jinak bychom tak daleko nedošli.“ A dále nemá problém jako Romové věřit v duchy a přisvědčit, že ve zmíněné vile skutečně straší.

Romskou komunitu si ale neidealizuje: setkává se s krádežemi i s tím, že i ona je vnitřně silně nejednotná a poznamenaná předsudky jedné skupiny vůči druhé. Což se jí daří překonávat, i když zcela jistě jen přechodně a krátkodobě. Jako když vzala místní obyvatele na výlet do chomutovské zoo, kam se vydávali jako shluk lidí rozštěpený příslušností k různým klanům a kastám, ale vraceli se sjednoceni: „Nebyli (už) žádní ‚degešáci‘. Společný zážitek deště, nepohody, jejího vyřešení a nakonec radosti, že všechno dobře dopadlo, dokázal aspoň na chvíli smazat všechny rozdíly… Sílu spoluprožívání jsem nikdy nebrala na lehkou váhu, najednou jsem ale naplno pocítila její čarovnou moc. Bylo to v něčem skoro jako na freeteknu.“ 

Autorka ovšem neustále reflektuje svoji pozici v tamním prostředí, které za měsíc opustí (a skutečně pak odjede relativně daleko: její následná autobiografická próza, už s fiktivní hrdinkou, se odehrává v prostředí barcelonského squatu). Ovšem janovští obyvatelé v oněch nuzných podmínkách zůstanou nadále, i když si je zčásti (nebo ve velké míře) sami vytvářejí. Svůj odjezd do jisté míry vnímá jako zradu. S každým dalším setkáním upevňovala pouto, které pak bylo problematické s čistým svědomím jen tak přerušit: „Dávám závazek, buduju důvěru, otevírám se a především – otevírám druhé. Co pro mě je pozorování a učení, je pro ně život, a zatímco já brzo odjedu a moje vzpomínky i bolavý pocit v hrudi vyblednou v záplavě informací z jiných realit, oni zůstanou a možná si budou po právu připadat trochu zrazení.“

Což později i zobecňuje a ptá se, jestli vzájemné fungování neziskového sektoru a romské minority není problematické. Jde totiž o vztah, ve kterém jedna strana dává a druhá dostává bez nutnosti podílet se na společném výsledku, čímž se nerovnost nijak nenapravuje. Autorka dokonce intervence své a dalších sociálních pracovníků přirovnává k jednání nepřítomného otce, který občas přijíždí ze služební cesty, bere dítě do náručí a zahrnuje ho nesmyslným množstvím péče, pozornosti a lásky, načež záhy zase mizí a zanechává plačící a frustrované dítě na krku zoufalé matce. Bažantová pak přechází z metaforické polohy na velmi osobní rovinu a doznává, že sama má s touto rodinnou konstelací zkušenost, protože v ní vyrůstala. „Bez ohledu na víc než dostatečné materiální zázemí (které zajišťoval nepřítomný otec) ze mě nevyrostl neurologicky zdravý člověk… Můj osobní život je plný úzkostí, pochroumaného sebehodnocení a pocitů nedostatečnosti, způsobených mimo jiné otcovou polopřítomností.“ Zde jako by se se znevýhodněnou romskou komunitou, jejími příslušníky stále zrazovanými sociálními pracovníky, zcela ztotožňovala.  

Jinde ale situace dokáže nahlédnout i z perspektivy protikladné. Dobře si uvědomuje, že nelehký život na sídlišti má i tamní neromské obyvatelstvo, a rozhodně nechce odsuzovat ani je. Správně píše, že by se jí z pohodlí své privilegované, zajištěné pozice velmi snadno soudilo místní gádže za jejich protiromské předsudky, ale bylo by to laciné: „Moje předčasné soudy vůči chudým a často málo vzdělaným bílým sousedům janovských Romů byly totiž ve výsledku stejné, ne-li horší než jejich odmítavé postoje vůči svým romským bližním.“

Celkově jde o neokázalou, ale působivou a důležitou sondu do prostředí, do kterého by se většinový Čech dobrovolně zdráhal vkročit. Natož aby tam chtěl místním Romům pomáhat. Což je možná škoda, protože by pak třeba zjistil, že obraz odporného „ghetta“ charakterizovaného nepořádkem v ulicích či hlukem neodpovídá vždy realitě. Až na několik prázdných paneláků, které se postupně bourají, protože obyvatel ubývá. A ani na těch z dálky není nic moc podezřelého, až na otevřená okna a místy ohořelé fasády. Uvnitř je to ale nebezpečný prostor maximálně pro urbexery – ostatně ráda je objevuje a prozkoumává i hrdinka knihy se svými mladými svěřenci. Ba i s některými dospělými Romy. Prostor mezi paneláky určenými ke zbourání navíc nikdo neseká, takže přirozeně zarůstá savanou. Několik obydlených paneláků a okolních zahrádek je ale naopak v pečlivě udržovaném stavu.

Každopádně ani Janov, ani jeho obyvatelé, mezi nimiž autorka našla i velmi nadané a přemýšlivé jedince (jeden z nich, Michal Karvay, její knihu ilustroval), snad nejsou zcela ztraceni. A zásluhu na tom zřejmě mají i odvážní jedinci jako Bára Bažantová, ať už o své misi pochybují jakkoli.