Jednou z nejvýznačnějších dominant Japonska je nepochybně hora Fudži, která se nachází asi sto kilometrů západně Tokia a tyčí se do výše 3776 metrů. Mezi Japonci se traduje, že „moudrý je ten, kdo vystoupá na horu Fudži jednou, a blázen ten, kdo se tam vydá podruhé“. Mnoho lidí se však každoročně vydává také na jiné, i když spíše nechvalně proslulé místo, které leží na severozápadním úpatí vulkánu. Jedná se o Aokigahara jukai, což v překladu znamená Moře stromů, ale mnohem známější je tento rozlehlý a hustý les (přísně vzato spíš prales) pod označením „Les sebevrahů“. Jak už daný přídomek napovídá, lidé sem obvykle nechodí kvůli sběru hub či romantickým výletům: každý rok na tomto místě ukončí život až stovka osob, nejčastěji oběšením. V poslední době však získává na oblibě také předávkování léky. Na druhou stranu ani nelze říct, že by byla oblast zcela bez života, neboť díky své pověsti se stala vyhledávanou turistickou atrakcí a vzhledem k zájmu, který o ni v nedávných letech projevovali filmaři (namátkou drama Guse van Santa The Sea of Trees z roku 2015 nebo o rok později trochu nedomrlý horor The Forest s Natalií Dormerovou v hlavní roli), se tento trend bude v budoucnosti patrně dále stupňovat.

Les je však vynikajícím námětem i pro spisovatele. Koneckonců za jeho zpopularizováním coby dokonalého místa k ukončení života stál patrně román japonského autora Seiča Macumoty Kuroi Jukai (Černé moře stromů), jenž spatřil světlo světa v roce 1960. S rostoucím zájmem Západu o Aokigaharu se před několika lety objevil nejprve thriller Sea of Trees (2012) Roberta Jamese Russella, jenž však do češtiny nebyl přeložen. Nedávno se ovšem tématu chopil mnoha cenami ověnčený kanadsko-australský autor Jeremy Bates (nar. 1978), který si místo zvolil za dějiště hororového románu Les sebevrahů Aokigahara (Suicide Forest, 2014). Jedná se mimochodem o první Batesovo dílo přeložené do češtiny, ale zcela jistě ne poslední. Les sebevrahů je totiž úvodním svazkem obsáhlejšího cyklu Nejděsivější místa světa, v němž se autor vedle Japonska vypravil i do proslulých pařížských katakomb, na mexický Ostrov panenek či do hrůzami opředeného Helltownu v americkém Ohiu a lze očekávat, že pár hrůzostrašných štací pro své romány v budoucnu ještě najde.

Ale zpátky do Lesa sebevrahů. Příběh začíná docela nevinně. Parta přátel, kterou tvoří tři Američané (učitel angličtiny Ethan, jenž je zároveň vypravěčem, jeho přítelkyně Mel, též učitelka, a americký voják John Scott), dva Japonci (student psychiatrie Tomo a účetní Honda) a Novozélanďan Neil, rovněž učitel angličtiny, se rozhodne podniknout víkendový výstup na horu Fudži, ale co čert nechtěl, počasí jejich expedici příliš nepřeje. Cestu je tak nutné o den odložit a volný den využít jiným způsobem. Řešení nabídnou další dva turisté (Izraelci Ben a Nina), kteří mají v plánu strávit volný čas přenocováním právě v Aokigahaře. Obě skupiny se rychle smluví, že do lesa vyrazí společně, i když jeden z Japonců od podniku záhy couvá a upozorňuje své přátele na historii, jež se s lesem pojí. Ostatním jsou ovšem podobné řeči spíše pro smích a zakrátko už vstupují do tajuplného hvozdu a nedbajíce výstražných cedulí se vydávají mimo hlavní stezky, aby našli vhodné místo, kde by rozbili tábor.

Od prvních chvil na všechny členy skupiny začíná doléhat tísnivá atmosféra místa, která se záhy přetaví ve skutečný strach, když jeden z nich málem přijde o život. Tentokrát sice ještě všichni ve zdraví přežijí, což však nelze říct o první noci, po níž je výprava o jednu osobu chudší a zbytek kdysi nebojácné skvadry navíc zjišťuje, že nápisy upozorňující na značné riziko zabloudění v hustém porostu přece jen nelhaly. Situace se začíná vyostřovat, když Neila postihnou silné zažívací problémy, dojde veškerá voda a kvůli záhadně zmizelým mobilům (a jednomu na pokraji vybití) není možné přivolat pomoc. Nezbývá než v Aokigahaře přečkat další noc a poznat její tajemství mnohem blíže.

Mohlo by se zdát, že výše naznačený děj, jenž v jádru neprozrazuje o moc víc než anotace, by byl poměrně pěkným úvodem ke zbytku příběhu. Nicméně skutečnost, že zaujímá více než polovinu knihy, napovídá, že čtenář si musí nemalou chvilku počkat, než se začne doopravdy něco dít, pomineme-li pár vyhrocených situací a konfliktů mezi hlavními hrdiny či nález jedné notně uzrálé mrtvoly. Je sice pravda, že první polovina příběhu má sloužit zejména k navození tíživé atmosféry a vzbudit v čtenáři nejistotu; zkrátka připravit to správné podhoubí, díky němuž si může vychutnat polovinu druhou, kde děj začne slušně gradovat. Je však nutno dodat, že Bates v budování atmosféry není natolik zdatný, aby mohl čtenáře nechat tak dlouho čekat a nezačal jej přitom chvilkami nudit. Na druhou stranu, ono natahování mají do značné míry na svědomí vzpomínky aktérů příběhu na různé, zpravidla neblahé události z jejich minulosti, které jednak nenásilně dokreslují charakter a motivace postav (například proč se do lesa sebevrahů vůbec vydali a jestli to byla skutečně jen náhoda) a jednak ději dodávají na pestrosti. Zároveň ukazují, že smrt je pro člověka svým způsobem neodolatelně přitažlivá, obzvláště má-li s ní již nějakou blízkou zkušenost.

Stejně tak lze autorovi připočíst k dobru důraz na všelijaké detaily, ať už ty zcela všední, jež souvisejí s nocováním uprostřed lesa (zima, hmyz, oheň, toaleta), nebo i ty drsnější, jako je defekace čerstvě zesnulého člověka, rozteklé měkké tkáně toho, který je už delší dobu na onom světě, nebo pach pomalu se rozkládajícího těla. V podobných barvitě naturalistických popisech se Bates opravdu našel a je dobře, že je dávkuje střídmě, takže vůči nim čtenář postupem času neotupí. Pointa, kterou vyjeví závěrečné kapitoly, některé snad potěší, pro jiné bude asi trochu zklamáním a leckteří ji možná začnou tušit hned po prvních těžko vysvětlitelných událostech. Buď jak buď, svou akčností i průběhem působí vůči zbytku knihy trochu nepatřičně a přidává jí na brakovosti (což není nutně negativní hodnocení, závisí to spíš na naturelu každého čtenáře). Epilog pak snad výsledný dojem zase trochu vylepší.

Shrnuto a podtrženo, i když je námět výborný a dalo by se z něj nepochybně vykřesat víc, je Les sebevrahů navzdory občasné rozvleklosti či těžkopádnému budování atmosféry nenáročná, přece však velmi čtivá a po většinu času i docela zábavná jednohubka.