Knihy Vlastimila Vondrušky patří už několik let v českých knihkupectvích k těm nejprodávanějším a ještě větší zájem je o jeho tvorbu v knihovnách: v pomyslné bitvě o nejpůjčovanějšího českého autora za rok 2015 s přehledem zvítězil a nepochybujme o tom, že byl nejpůjčovanější i v roce 2016. Během toho roku stihl ve svém kmenovém nakladatelství Moba vydat šest nových knih, na kterých můžeme dobře vidět různorodost jeho produktivní tvorby: Breviář pozitivní anarchie, reflektující autorovy názory na současnou společnost, historický román Husitská epopej IV, historické detektivky z doby Rudolfa II. pro dětské čtenáře, dvě detektivky ze série Letopisy královské komory, zasazené do poloviny 16. století, a jedna detektivka z nejpočetnější série Hříšní lidé království českého, odehrávající se v časech Přemysla Otakara II. K tomu doplňme, že Vondruškovy knihy jsou průběžně reeditovány. Například z poslední zmíněné řady vyšly v průběhu let ve druhém nebo i třetím vydání všechny tituly publikované prvně do roku 2013.

Dříve původní české historické detektivky vycházely jen příležitostně, ale právě Vondruška se stal synonymem subžánru, jemuž se začali věnovat také další autoři. Záměry těchto prozaiků mohou být různé, ale přinejmenším díla Jana Bauera nebo Stanislava Česky, vydávaná navíc rovněž v nakladatelství Moba, zkrátka nutí k otázce, zda jejich vznik nepodnítila snaha napodobit Vondruškův úspěch.

Čtenářská obliba, podložená knihovnickými čísly, společně s nakladatelským úspěchem i možnou nepřímou inspirací tak svádí k otázce, co činí Vondruškovy knihy tolik oblíbenými. Letos se druhého vydání dočkala rovněž Msta písecké panny (poprvé 2013) ze série Hříšní lidé království českého (zasazení do různých míst je charakteristickým rysem série, čítající tituly jako Nitranská brána smrti, Smrt ve Vratislavi či Olomoucký bestiář). Dále budeme psát právě o Vondruškově písecké detektivce, která k pochopení jeho čtenářského úspěchu poskytuje vydatný materiál.

Kráska u řeky
Hned v první kapitole se dočkáme sexu. Královský prokurátor Oldřich z Chlumu, detektiv této řady, doprovází krále na cestě ze Štýrska a je s ním i jeden z jeho „asistentů“ voják Diviš. Druhý pomocník, panoš Ota, čeká na svůj tým v Písku. Protože je teplý den, jde si zaplavat do Otavy. Z vody si všimne, že na břehu nahá dívka – pochopitelně krásná blondýnka s velkýma modrýma očima – odnáší jeho odložené šaty. Vydává se za ní a zjišťuje, že ji kdosi uloupil o její vlastní věci. Za chvíli už dívka bez větších okolků panošovi podléhá, ač o sobě tvrdí, že je vdaná za Bavora ze Strakonic. Navíc je to dcera českého krále.

Když se za dívkou posléze vydává, objevuje jinou ženu, skutečnou Bavorovu manželku. Ta ztratila u Otavy prsten, a tak se Ota hned neplánovaně pouští do pátrání. Brzy je zavražděn rybář z prostředí chudiny, který zřejmě ztracený prsten objevil. Ukazuje se rovněž skutečná identita blondýnky od řeky: Bavorova žena je její sestra. Blondýnka u řeky kromě dalších věcí ztratila ještě náhrdelník, o kterém Otovi neřekla, ač se šperk později ukáže jako podstatný aspekt příběhu.

Než se na scéně za stou stranou poprvé objeví Oldřich z Chlumu, dochází ke druhé vraždě. Do té doby příběh sledujeme Otovýma očima, poté se perspektivy střídají a někdy sledujeme paralelně pátrání některého ze tří detektivů. Příběh, související možná – jak napovídá název – s dávným zločinem, se zamotává, mrtvoly přibývají.

Sranda musí být
Již první věta první kapitoly je příznačná: „Už dlouho nebylo tak krásné léto.“ Text opakovaně vyvolává pocit – samozřejmě přes líčení věcí násilných –, jak je všechno pěkné a pohodové. Volba slov tuto někdy až žoviálnost podporuje, vlasy „krásně uschly“, expresivní „nějak se to zamotalo“ působí, jako by vypravěč seděl vedle nás. Celkově je jazyk knihy lehce přístupný, dobu středověku se snaží ilustrovat jen některé dílčí výrazy (jako třeba „mord“), volba slov je nicméně v duchu dnešního jazyka, což platí i pro dialogy, které odpovídají současné mluvě.

Pohoda se týká rovněž vztahu vyšetřovatelské trojky. Oldřich z Chlumu je rozumný a vážený pán, zároveň ovšem se svými dvěma pomocníky jedná přátelsky, Diviš s Otou se navzájem popichují. Vyšetřování je vážná věc, ale nesmí chybět legrace, takže Oldřich z Chlumu například pomůže v kuchyni. K tomu si ještě pomyslí, že by měl někdy pomoci v kuchyni své ženě, takže úsměv na tváři čtenářů (a hlavně čtenářek) je zaručen. To Přemysl Otakar II. nejprve není vylíčen zcela pozitivně, ale když je pro děj a čtenářské pobavení potřeba, stává se z něj panovník, který se chce ochotně podílet na líčení pasti na osobu stojící za vraždami.

Mnohé vtípky se týkají Otovy promiskuity. Je to daná věc, o níž nejen Oldřich z Chlumu s Divišem, ale i další postavy vědí, opakovaně ji tematizují a nijak ji neodsuzují. Spíše je to něco, co máme obdivovat a čekat, jestli přijde další pasáž zdůrazňující jeho svůdnictví. „Pokud by Bůh nechtěl, aby hřešil, jistě by mu nedal schopnost svádět dívky,“ vysvětluje nám er-formový vypravěč.

Kniha vyvolává dojem, že byl středověk plný povolných žen, jež se v horším případě živily prostitucí; dvě ženy Otu neúspěšně zkoušejí svést právě s cílem svého materiálního zabezpečení. Podstatné však je, že se o sexu – v duchu správného chlípnictví – hlavně mluví. Úvodní scéna u řeky končí krátkou cudnou větou o tom, jak si dívka stáhla halenu, a Otovy závěrečné radovánky zmiňují pouze jiné postavy. Explicitně popsaná je jen scéna s Divišem a budí značné rozpaky, jakkoliv lze předpokládat, že méně náročný čtenář si „pošmákne“. Od jedné sklepnice potřebuje získat informace, a tak fingovaně platí za soulož s ní, aby hovorem nevzbudili podezření. Součástí předstírání je i stažení nohavic, které zapříčiní, že k souloži „omylem“ opravdu dochází. Legrácky a laciné erotično doplňují různá „lidová moudra“ či poučky, které pasážím dodávají mentorující ráz.

Čtenáři detektivem
Obecně lze říci, že celkové tempo knihy je poklidné. Než se něco začne řešit, povídá se o tom nebo se to popisuje. U textu ani není třeba moc přemýšlet. Co by v jiné detektivce bylo pouze popsáno, zdejší vypravěč ještě vysvětluje, abychom byli utvrzeni v tom, že všechno správně chápeme. Tak třeba po popisné větě „Na složených šatech výmluvně ležel naditý váček s penězi“, už tak návodné díky použití slova výmluvně, následuje utvrzení: „Vrah tu opravdu nechtěl krást.“ Případně je v textu zopakováno či shrnuto, co už víme z předchozích stránek.

Shrnující věty doplňují různé rekapitulační dialogy. Oproti detektivům typu Hercula Poirota, který si poznatky nechává více pro sebe, to umožňuje daleko větší vtažení čtenáře, který se s detektivy může snáz účastnit pátrání a být s nimi na stejné úrovni. Situací, kdy je něco pouze naznačeno bez vysvětlení, co že se pátrači honí hlavou, je ve Mstě písecké panny minimum; a to se ještě někdy záhy stejně dozvíme, o co šlo.

Navzdory návodnému vyprávění se čtenáři k rozuzlení zřejmě nedoberou čistě logickou cestou, spíše identitu pachatele uhodnou na základě žánrových konvencí. Okolnosti zločinů jsou zbytečně zamotané a hlavní důvod k vraždám působí nepravděpodobně. Motiv penisů uříznutých obětem po vraždě je navíc ryze současný, jako by tato historická detektivka chtěla reagovat na aktuální překladovou produkci, zejména tu severskou. Zápletka tedy není ničím přelomová a po pár dnech už si člověk podrobnosti jednotlivých vražd nebude pamatovat, zůstane jen dojem z Vondruškova stylu.

Jeho čtenářská vstřícnost a jednoznačnost zajistí rychlé zhltnutí během dvou večerů. Právě v lehkém podání, kdy na nás vypravěč pomrkává, jaká je to švanda, spočívá podstata úspěchu Vondruškova psaní. Na druhou stranu však svědčí o naprosté vykalkulovanosti, jejímž cílem je učinit chabou detektivku co nejlíbivější.

Vlastimil Vondruška (ve svých nebeletristických textech) opakovaně vyčítá literární kritice, že chce čtenářům diktovat, co se jim má líbit. Takovou ambici tato recenze nemá. Jen konstatuje údiv nad tím, jak přízemní témata a jak triviální zpracování čtenářům Msty písecké panny stačí.