Newyorský chlapec Jake má zvláštní vidiny o boji děsivého muže v černém s řádem pistolníků, jakýchsi kříženců kovbojů a rytířů. A o pádu Temné věže, svorníku všech světů, a následné apokalypse. Jenže mu nikdo nevěří – jeho otčím dokonce pozve „odborníky“, před kterými Jake uprchne, protože v nich vidí děsivá monstra ze svých vizí, která nosí lidskou kůži jako masku. Po útěku zamíří do opuštěného domu, v němž narazí na interdimenzionální portál, odcestuje do tzv. Středosvěta a setká se s posledním pistolníkem, po jehož boku podstoupí zpět na Zemi „epický“ souboj s mužem v černém za budoucnost všech světů a s nímž naváže synovsko-otcovské pouto…

Tolik stručný popis zápletky, která vyvolává především pocit laciného sci-fi snímku z osmdesátých let minulého století, který by si jistě získal několik maximálně desetiletých fanoušků při uvedení v televizním pásmu Magion blahé paměti. Rozhodně ale nepůsobí jako něco, co by s klidným svědomím mohlo uvádět do multiplexů po celém světě dekádu připravované filmové zpracování stěžejního díla Stephena Kinga, jednoho z nejpopulárnějších spisovatelů posledních cca čtyřiceti let. Pokud je knižní série – obsahující sedm knih základní řady, jeden doplňkový román, časově vložený do jejího středu, a bezpočet výhonků napříč Kingovou bibliografií – dílem kultovním a fascinujícím i při opakovaném čtení, hollywoodská verze by mohla být používána na filmařských školách jako odstrašující příklad toho, jak by se ne pouze adaptace, ale obecně filmy dělat v žádném případě neměly.

Na mysl se dere prohlášení, že „tenhle film se hnul“. V různých fázích jeho přípravy se ostatně mluvilo o různě ambiciózních plánech. Například mělo jít o několik filmů uváděných do kin v cca dvouletých rozestupech, přičemž jejich děj by pokračoval (a byl připravován) v televizním seriálu, jehož jednotlivé řady by byly uváděny mezi premiérami snímků. Po masivních přesunech na poli producentském, režisérském i hereckém se ale nakonec k divákům dostal snímek, který rezignoval na adaptaci předlohy a ohání se frází „na motivy“ – a dokonce zneužívá i skvělou pointu knižní předlohy, když se mluví o zařazení děje za události knižní série a jakési znovuodvyprávění…

Což bylo jednak tvrzení zpochybněné už trailery, které jasně naznačily vykradení motivů především z druhého a třetího svazku série (Tři vyvolení a Pustiny), jednak se jednalo o tvrzení děsivé, protože by znamenalo vměstnání několika tisícovek stran textu do pětadevadesáti minut.

Naštěstí pro tvůrce se však debata před uvedením snímku točila kolem „důležitějších“ věcí – hlavně kolem obsazení černošského herce Idrise Elby do role pistolníka Rolanda z Gileadu –, což je v knihách výrazně bílý a hlavně výrazně eastwoodovský charakter (jakkoliv je Idris Elba charismatický, vypadá spíš jako medvídek). Primitivní debata na téma „pistolník přece nebyl černoch“ však nevedla k těm podstatným otázkám a omezila se čistě na fanouškovskou (neodůvodněnou) víru, že Elba bude dobrý pistolník, případně zhrzené (stejně neodůvodněné) prohlášení, že nebude. Po pravdě – v barvě pleti není nejmenší problém. Problém spočíval v tom, že King v knihách pracoval s motivem rasismu a napětím mezi Rolandem a černoškou Susannah, jednou z nejdůležitějších postav série. Ve chvíli, kdy se Elba stal pistolníkem, bylo jasné, že musí dojít k radikálním změnám – to v případě, že si filmaři dají práci a skutečně budou o své práci přemýšlet – nebo ještě radikálnějším škrtům – to v případě, že se vydají cestou nejmenšího odporu.

Bohužel došlo k tomu druhému a Temná věž v režii Nikolaje Arcela (který má paradoxně s knižními adaptacemi bohaté zkušenosti, např. Muži, kteří nenávidí ženy nebo Žena v kleci) je tak přehlídkou těch nejhloupějších klišé a vyprávění dokáže překvapit jen tím, že skutečně využívá pouze stokrát omletých postupů. Vedle akčních scén, z nichž ani jedna choreografií či dynamikou nijak nevybočí z úrovně současné průměrné televizní produkce, by tak měl děj posouvat především vztah pistolníka a Jakea. Chlapec v dospělém rytíři dávných pořádků nejen najde otcovskou figuru, ale zároveň se mu stává až komiksovým sidekickem a nakonec v jeho vyhořelém nitru opět zažehne jiskru vznešenosti a sílu bojovat za něco většího, než je pouhá pomsta…

Což nefunguje, protože filmu vzhledem ke stopáži zcela chybí prostor pro prohloubení charakterů a práci s logickými motivacemi. Otec filmového Jakea je tak například příhodně mrtvý sympaťák, kdežto ten knižní je živý, sjíždí dálnice kokainu a syna si vůbec nevšímá. Knižní Roland pak je na začátku příběhu dost děsivá postava, v níž sice jsou cítit ozvěny romantické poezie, kterou se King hodně inspiroval, ale především jde za svým cílem – jímž je dosáhnutí Temné věže spojené ne nutně se záchranou světa, ale spíše s určitým pocitem zadostiučinění a pocty padlým druhům – přes mrtvoly. V první knize ostatně právě Jakea obětuje, což jej paradoxně opět přiblíží lidskosti. Tento proces pak završí v dalších dílech, kdy zjistí, že v jednom ze světů Jake stále ještě žije (a pomalu podléhá šílenství, protože si vybavuje svou smrt v jiné dimenzi). Je to tedy mnohem komplexnější a ambivalentnější vztah, než jaký dokáží filmaři vybudovat jednou neumělou scénou společné střelby na plechovky (sic!) a společným odříkáním kréda pistolníků.

Podobné škrty a retardace v nejhorším slova smyslu zasahují ovšem v podstatě kterýkoliv aspekt filmu. Což je pro znalce knih o to bolestnější, že vší tou hlušinou občas probleskne cosi fascinujícího, v čem je cítit Kingův vliv – například když Jake a Roland táboří v blízkosti pozůstatků zábavního parku nebo když Roland sleduje reklamu s mluvícími mývaly a optá se, zda v tomto světě „zvířata stále ještě mluví“ (vtip je to dokonce dvojitý, protože v knihách existují stvoření zvaná brumláci). Tyto záblesky však opakovaně narážejí na totální nekoncepčnost a nemožnost ukotvit je ve smysluplně vybudovaném fikčním světě.

Což už není otázka pouze znásilněné předlohy, ale skutečně kardinálně špatné výstavby příběhu. Pozornost si zaslouží například „práce“ s poskoky a pobočníky muže v černém. Ve srovnání se svým pánem jsou vyloženě neschopní (pouze jeden z „podbossů“ Sayre se v závěru filmu ukáže být odolnější – aniž by to mělo oporu v tom, co jako diváci víme) a nehodni střetu s pistolníkem, přesto je hlavní padouch neustále používá místo toho, aby se vydal do akce osobně a ukončil film zhruba v šesté minutě. Postavy ostatně scénář opakovaně nutí do rádobycharismatických póz či hrdinských, resp. padoušských hlášek, aniž by nějak dokázal pracovat s jejich návazností, neřkuli gradací.

Pokus vybudovat jakous takous uvěřitelnou vnitřní mytologii se pak omezuje na zvolání postav, pronášená hlubokým, osudovým hlasem. Dozvíme se například o existenci tzv. Záře, kterou disponují vybrané děti a díky níž chce muž v černém zbořit Temnou věž (zde se mimochodem kanibalizuje nejen pátý díl série, ale i výborný povídkový román Srdce v Atlantidě). Zvolání jako „Ach, Záře. Tak proto!“ svou prostoduchostí překonávají i nechvalně známé midichloriany z druhé trilogie Hvězdných válek, které se náhle jeví jako dokonalé ztělesnění logiky a vědy.

Existují filmy, u nichž platí, že pokud je nebudeme poměřovat s jejich předlohou, získáme vlastně přinejmenším zábavná dílka. Filmová Temná věž však nezískává ani tuto cenu útěchy. Své předloze, díky které si mimochodem Stephen King zaslouží označení „americký Tolkien“ mnohem více než médii zprofanovaný George R. R. Martin, však dělá vyloženě ostudu a bez ní je na úrovni nadprůměrně dobře zaplacených produkcí studia Troma – jen bez zvrhlého černého humoru a jakékoliv originality. Uznání se Arcelův snímek dočká vlastně jen v žebříčcích nejhorších kingovských adaptací, kde se ani ve výjimečně silné konkurenci nemusí o svou pozici v „top 3“ bát.