Aaron Falk, odborník melbournské policie na finanční kriminalitu, se po dvaceti letech vrací do rodného města kdesi na australském venkově. Kiewarru sužuje zdánlivě nekonečné sucho, kvůli němuž krachují podniky i farmy jako na běžícím pásu. Avšak Falk se nevrací kvůli suchu, jeho návrat má mnohem tragičtější důvod: Luke Hadler, jeho nejlepší přítel z dob dětství, údajně zavraždil svou ženu, syna a nakonec i sám sebe. Falk a místní policejní šéf Raco brzy nacházejí ve zdánlivě jasném případu několik nesrovnalostí. Společně proto rozbíhají neoficiální vyšetřování, které proti nim hrozí postavit celé městečko – i proto, že Falk se nikdy nezbavil podezření, že před dávným odchodem z Kiewarry zavraždil svou kamarádku Ellie…

Románový debut Jane Harperové, britské novinářky, žijící a pracující dlouhodobě v Austrálii, se kromě jiného pyšní i oceněním od Amazonu za nejlepší knihu měsíce ledna 2017 (což je hodnocení, které má minimálně pro vyhledávače titulů po celém světě čím dál větší hodnotu). Čím si ocenění a pozornost světových nakladatelů Sucho vysloužilo?

Na první pohled se jedná o tradiční „detektivku návratu“ – osamělý hrdina se po letech vrací do míst, z nichž musel za nepříjemných okolností odejít a kde postupně odhaluje nejrůznější tajemství, často spojená s dětskými zážitky. Nejvýraznějším zástupcem podobného typu příběhů je na našem trhu v poslední době Peter May – a především jeho román Skála. Harperová ostatně přivádí Falkovi do cesty i femme fatale, která jako by ze zmíněné knihy vypadla – přítelkyni z dětství, která společně s ním, Ellie a Lukem tvořila nerozlučnou partu.

Detektivka obvykle nepotřebuje kdovíjakou míru originality, která v honbě za šokováním čtenáře může mnohdy sklouznout k přílišné překombinovanosti. Mnohem důležitější se jeví atmosféra, uvěřitelnost a pak síla postav. Sucho přitom boduje, a dokonce možná i zmíněnou Skálu trumfuje ve dvou z těchto ukazatelů. O něco horší je to v třetí položce – atmosféře. Sucho v prvé řadě rozhodně nenabízí tak propracovanou sociální sondu do prostředí jako Mayovy romány. V tomto ohledu je Sucho věrné novinářskému zázemí autorky, když vše načrtne ve výrazných, ale v podstatě černobílých konturách, které nabízejí především působivé kulisy pro osobní tragédie postav. Dopad titulního sucha tak je nakonec reflektován především poznámkami o neustále rostoucím napětí mezi obyvateli Kiewarry a pak scénou, v níž se Falk dostane na břeh vyschlého koryta řeky, kterou si z dětství pamatuje jako plnou vody (a v níž zemřela Ellie). Ze začátku působivá atmosféra rozpáleného venkova tak postupně ustupuje, aby se motiv poměrně náhle vrátil v samotném závěru v asi jediné přepálené (a to doslova) scéně knihy. Nejsilněji vlastně sucho sálá z výborné obálky knihy.

I když potenciálně nejsilnější zbraň románu nakonec tolik nezaboduje, patří Sucho k těm lepším detektivkám. Pořád totiž zůstává ona uvěřitelnost v zápletce a především postavy. Flashbacky do minulosti jsou sice plné ostrých a temných tónů, ale dětský svět se zdánlivou svobodou, bezstarostností a probouzejícími se hormony evokují dokonale. Věrna žánru a potřebám zápletky pochopitelně Harperová spíš než na Tomu Sawyerovi staví na příbězích typu Tělo od Stephena Kinga, kdy si hrdinové začínají uvědomovat, že přechod mezi dětstvím a dospělostí nemůže jejich přátelství přežít. Právě v onom rozporu pomalu končící naivity a lety získané otrlosti (či otupělosti), jen pomalu narušované záblesky dřívějších já (a citů), které nutí Falka se stále hrabat v případu navzdory rostoucí animozitě Kiewařanů, i když by měl být už dávno v Melbourne, spočívá důvod, proč jsou postavy Sucha tak fascinující.

Harperová si je jejich síly vědoma a nakonec kolem ní vybuduje i hlavní zvrat knihy – jímž je odhalení, že příběh smrti Luka a jeho rodiny je jen stimulem k odkrytí tajemství z dob dětství (s nimiž poměrně překvapivě vůbec nesouvisí). Skvělým rozhodnutím je nakonec i způsob, jakým Harperová tuto dějovou linii uzavře – byť je pravda, že s odstupem si může nejeden čtenář uvědomit, jakého zásahu všemohoucí autorské ruky se stal obětí. Stručně řečeno, příběh se mohl velmi snadno uzavřít už někdy ve třetině knihy. Ovšem během samotného čtení – a to je u detektivky nejdůležitější – si autorka vodí své čtenáře naprosto suverénně a jakékoliv drobné zaváhání nebo skutečnost, že v určitých ohledech existují v rámci žánru o něco lepší knihy, překonává s bravurou a elegancí, které jsou velkým příslibem do budoucna.