Velšan James Stafford patří k těm cizincům (pocházejícím nejčastěji z anglosaských zemí), které okouzlilo české hlavní město natolik, že se tu nejen usadili, ale také tu začali tvořit, přičemž Praha v jejich tvorbě zaujímá významné, ba zásadní téma. Ta vlna byla nejsilnější v devadesátých letech a přinejmenším dva z tehdejších expatriates se pak jako literáti prosadili (Američan Gary Shteyngart a Brit Toby Litt), ale v podstatě trvá stále, jen už ne v tak masovém měřítku. Stafford se do Prahy poprvé dostal až na přelomu tisíciletí, ale kouzlu města propadl, později se sem vrátil a dnes už tu má rodinu. Už v Británii začal na internetové stránce theputto.com publikovat komiksové povídky, jejichž hrdinou byl oživlý andělíček z barokních soch, nyní vycházejí souborně. Dodejme, že české vydání je první knižní, v originále komiksy existují stále jen on-line. Od nakladatelství Argo je to sympatický a svým způsobem odvážný projekt a Stafford bude doufat, že nezůstane jen u české verze, že se mu podaří vydat alespoň také anglickou či případně další překlady. Protože anglosaských tvůrců, kteří vydali knihy nejprve v českém překladu (nebo pouze v českém nakladatelství), historie už několik zná (John Allison, Glen Emery, Jon Davis) a žádnou velkou literární kariéru neudělali, obvykle zůstalo právě jen u českého vydání.

Truchlivý amoret pražský by snad mohl tu šanci mít, byť i na komiksové scéně už je tlačenice velká. Třináct povídek v knize (Stafford je nazývá kapitolami, ale propojeny nejsou vedle postavy hlavního hrdiny vůbec anebo jen velmi volně) zachycuje epizody ze „života“ andílka Xaviera, nadpřirozené bytosti, kterou kdysi vyvolal císař Rudolf II. a která od té doby existuje v pražských ulicích až dodnes, jako svědek i hybatel mnoha fantaskních událostí. Zároveň je to bytost poněkud neandělská, holdující kouření a alkoholu a schopná drsných soubojů nejčastěji se smrtonosným lučíkem, který nevysílá žádné šípy lásky.

Hned první povídka naznačí převažující žánr knihy: hořká parodie na hororové superhrdinské komiksy. Čtenáře rychle napadne Hellboy, kterého Mike Mignola ostatně také jednou do Prahy vyslal. Andílek Xavier také funguje jako ochránce města před zlými silami, avšak tyto hrdinské činy a velké střety Stafford neukazuje, jen letmo připomene v úvodu povídky, která pak má námět velmi přízemní: Xavierova bosá nožka uvízla v díře od kanálu a andílek ji ne a ne vyprostit; pomoci od města se dočká dosti nečekané a ne úplně příjemné. Právě konfrontace sakrálního, velkolepého a hrdinského s profánním, banálním a přízemním bývá nejčastějším námětem povídek, které se odehrávají v různých časových obdobích, z nichž má Stafford obzvláštní slabost pro normalizační sedmdesátá léta, jistě hlavně proto, že zmíněný kontrast vystihují nejkřiklavěji.

Některé povídky jsou vynalézavější (nejvíce Zázračné zjevení hlavy svatého Vojtěcha uprostřed šedivého Žižkova), jiné jsou jen rychlé anekdoty, přičemž hned dvakrát Stafford použije podobnou zápletku, totiž soupeření mocných sil kvůli nějakému efemérnímu popkulturnímu dílu (jednou je to druhý díl Krotitelů duchů, podruhé album Disintegration od skupiny The Cure). Obě ty povídky (Věrný svědek a Disintegratio) patří v kolekci k těm nejslabším, působí pubertálně. Ale najdeme tu naštěstí mnoho lepších, promyšlenějších i epičtějších povídek a i popkulturní ikony umí Stafford využívat rafinovaněji, jak dokazuje postavou svaté Evy z Litvínova (aka topmodelky Herzigové).

Většina povídek využívá pověstnou Hemingwayovu metodu špičky ledovce, přičemž ve čtenáři sílí touha zjistit o hlavním hrdinovi více, než mu dosavadní náznaky nabízely. Toho se nakonec dočká v osmé povídce Počátky truchlivého amoreta pražského, která podobně jako zmíněná první pracuje s variantou, že i nadpřirozené bytosti mohou být z masa a kostí. Tato povídka nepatří k nejlepším, je to opět hlavně anekdota, ale pro celý soubor klíčová. Bez ní by nebylo například epické balady o umělém měsíci pro císaře Rudolfa. Stafford mimochodem jak zde, tak v několika textech, které předělují jednotlivé komiksy, prokazuje, že by dokázal dát dohromady víc než dvou- až šestistránkové vtipy – a případný úspěch knižní verze by mu k tomu mohl poskytnout příležitost.

Možná pak bude stát před rozhodnutím, kterého ze čtyř kreslířů, kteří se na Truchlivém amoretovi pražském podíleli, si pro rozsáhlejší spolupráci vybrat. Původním kreslířem je Filipínec AJ Bernardo, který ve své vlasti kreslí parodickou sérii Crime-Fighting Call Center Agents, doplňují ho další Filipínec Josel Nicolas, Rumunka Raluca Moldovanová a také česká kreslířka Lenka Šimečková, jejíž dvě práce pro Stafforda na jeho webu publikovány nikdy nebyly, a mají tedy v tištěné verzi premiéru. Z oné čtveřice vychází suverénně nejlépe právě AJ Bernardo, jehož mignolovská černobílá linka a eklektický styl sedí námětům povídek nejpřiléhavěji. Šimečková je jistě mimořádný talent české scény, její „secesní“ kresba je neobyčejně ladná a už nyní se může měřit třeba s Gabrielem Rodriguezem ze série Zámek a klíč, zatím jí však chybí více dynamiky. Okna řadí převážně dosti konvenčně, s perspektivou si hraje spíše vzácně a zejména ve srovnání s AJ Bernardem působí její povídky jaksi zpomaleně, ba staticky. Nic proti tomu, v kolekci to vlastně může být osvěžující; ale právě jen to.

Bylo by hezké, kdyby Stafford mohl na sérii pracovat dál, kdyby se rozmáchl k něčemu epičtějšímu. Pokud by mu stačil český trh, asi by to nebyl takový problém. Ale na tom globálním je konkurence nemilosrdná.