Nedávno zesnulý básník, autor několika stovek esejů, literární kritik, bojovník za lidská práva, vězeň svědomí a laureát Nobelovy mírové ceny Liou Siao-po (Liu Xiaobo, 1955–2017) zůstane ve vzpomínkách světové veřejnosti zapsán především jako disident, významný oponent současného režimu v ČLR, jemuž nebylo dopřáno ani po dlouhém boji se smrtelnou chorobou klidně spočinout v prachu rodné země – jeho popel byl z úředního rozhodnutí rozptýlen do moře.

Jeho životní osudy v sobě skrývají několik paradoxů a od jeho dětství v nich hraje roli řada politických kampaní, které tragicky ovlivnily osudy obyvatel ČLR. Už „u kolébky“ mu jako dvě sudičky stály Kampaň sta květů (1956) a následující Kampaň proti pravičákům (1957), završené tzv. Velkým skokem (1958–1962), jehož cílem byl rychlý rozvoj čínského průmyslu. Skutečným výsledkem však byl ničivý hladomor, jenž zapříčinil smrt dvaceti až čtyřiceti miliónů lidí. Když později Liouovi přátelé žertovně poukazovali na jeho zálibu v jídle a pití, vysvětloval jim, že je tím vinen hlad, jenž zakoušel jako dítě, navíc z početné rodiny.

Liou byl prostředním z pěti synů univerzitního profesora čínštiny a učitelky. Jeho otec, oddaný myšlenkám komunismu, ho už ve čtrnácti letech, během další uměle vyvolané politické kampaně, Kulturní revoluce (1969), vzal s sebou „na zkušenou“ na venkov do Vnitřního Mongolska. O pět let později, po ukončení středoškolských studií, byl Liou poslán do severovýchodní Číny, aby podobně jako mnoho jeho vrstevníků pracoval na venkově. Literární zpracování tohoto období a osudů tehdejší mladé generace studentů z měst, kteří byli nuceni odejít pracovat do vzdálených provincií (návrat byl často možný až po několika letech, a to jen díky protekci), aby se poučili z venkovského života v bídě, jak proklamoval Mao Ce-tung, je českým čtenářům známo mj. z Taj S’-ťieho (Dai Sijie) románu Balzac a čínská švadlenka (Mladá fronta 2005).

Roku 1974 nastalo v Liou Siao-poově životě jakési poklidné intermezzo, které se, viděno zpětně, jeví spíše jako klid před bouří, z níž ho vysvobodila až smrt. Rok po Maově smrti (1976) byl přijat na Ťilinskou univerzitu (Jilin) v severovýchodní Číně a začal studovat čínskou literaturu. Po absolutoriu bakalářského programu pokračoval ve studiích na Pekingském pedagogickém institutu a roku 1984 se zároveň stal tamním pedagogem. Jeho brilantní přednášky navštěvovali i studenti z jiných univerzit. Během studií také s několika přáteli založil literární skupinu nazvanou „Nevinná srdce“. Jeho první ženou se stala Tchao Li (Tao Li), roku 1985 se jim narodil syn Liou Tchao (Liu Tao). V letech 1986–88 dovršil své vzdělání doktorátem z literatury a vydal první významné dílo nazvané Xuanze de pipan: Yu Li Zehou duihua (Kritika volby: polemika s Li Zehouem, 1987), které vzbudilo rozruch zejména svým na svou dobu nebývalým radikalismem. Následovala jeho disertace Shenmei yu ren de ziyou (Estetika a lidská svoboda), která byla o pouhý rok později rovněž vydána knižně.

Od roku 1988 působil Liou jako hostující profesor na evropských a amerických univerzitách (mj. v Oslu, na Havaji a na Kolumbijské univerzitě). V USA pobýval i roku 1989, kdy už v polovině dubna začaly studentské protesty na náměstí Nebeského klidu v Pekingu, které byly 3. až 4. června krvavě potlačeny. Liou se koncem dubna rozhodl pro okamžitý návrat do Číny a stal se jedním z hlavních účastníků protestů. Spolu se třemi kolegy držel protestní hladovku a zúčastnil se vyjednávání mezi zástupci studentů a armádními veliteli, díky nimž byly zachráněny stovky životů. Vzápětí byl poprvé uvězněn a propuštěn ze zaměstnání a jeho díla byla zakázána. Tehdejší události i osudy jejich účastníků vylíčil mj. Liao I-wu (Liao Yiwu) v knize Kulky a opium (Mladá fronta 2012).

Liou Siao-poova třetí kniha Xing’ershangxue de miwu (Mlha metafyziky), pojednávající o západní filozofii, mohla v Číně vyjít ještě roku 1989. Dvousvazkové Tajemství myšlení a sny lidstva ale vyšlo už jen na Tchaj-wanu. Ve vazbě strávil Liou více než rok a půl a na počátku roku 1991 byl souzen za šíření kontrarevoluční propagandy a podněcování k ní. Podíl na poklidném odchodu části studentů z místa červnového krveprolití mu posloužil jako polehčující okolnost. Rozpadlo se mu však manželství a jeho žena po rozvodu odjela spolu se synem do Spojených států. On sám odmítl nabízený azyl v Austrálii, údajně proto, aby sám před sebou morálně odčinil doznání, které sepsal po svém zatčení.

První polovinu roku 1993 strávil Liou na cestách po Austrálii a USA, během nichž poskytoval četné rozhovory a připomínal osudy stále vězněných účastníků demonstrací v Pekingu roku 1989. V následujících letech byl kvůli své „protistátní“ činnosti několikrát zatčen a obvykle několik měsíců vězněn. Při pobytu na svobodě byl sledován a odposloucháván, zdálo se však, že na možné důsledky svého jednání pro sebe ani své blízké vůbec nehledí. Jeho mladší bratr Liou Siao-süan (Liu Xiaoxuan) nemohl kvůli Siao-poově politické činnosti dokončit doktorská studia a nejstarší bratr Liou Siao-kuan (Liu Xiaguan) se s ním přestal stýkat již roku 1989. V letech 1996–1999 byl Liou Siao-po dlouhodobě internován v pracovně-převýchovném táboře, krátce po nástupu trestu se oženil s básnířkou a výtvarnicí Liou Sia (Liu Xia).

Zároveň ovšem stále psal a v zahraničních nakladatelstvích publikoval další texty, z nichž většina se tematicky vracela k tragickým událostem v Pekingu nebo reflektovala jeho zkušenosti z pobytů ve vězení. Za všechny jmenujme Monology toho, jenž přežil soudný den (1993, Tchaj-wan) nebo Elegie 4. června (2012, s dalajlamovou předmluvou). V jeho básních se pravidelně objevovala „zakázaná“ témata: kromě pravidelných připomínek červnového masakru se zabýval i tématem infekce, ať už AIDS, nebo SARS, jež jsou v Číně rovněž tabu. Odvolával se i k významným postavám a událostem čínských dějin: k básníkům Tchao Jüan-mingovi a Wang Wejovi (Tao Yuanming a Wang Wei) nebo k Prvnímu svrchovanému císaři a sjednotiteli Číny, který si nechal zbudovat hrobku plnou vojáků, aby mohl vládnout i po smrti. V letech 2003–2007 Liou předsedal nezávislému čínskému centru mezinárodního PEN klubu (ICPC).

Roku 2008 začalo v dramatu jeho života poslední dějství. Stal se spoluautorem dokumentu nazvaného Charta 08 (po vzoru československé Charty 77), který požadoval respektování lidských práv, přijetí nové ústavy a další demokratické reformy. Dne 8. prosince 2008, dva dny před zveřejněním textu, byl Liou zatčen ve svém bytě, rok držen ve vazbě a následně odsouzen k jedenácti letům žaláře za údajné podněcování k podvracení státní moci. V té době byla Liouovi a symbolicky i všem dalším signatářům Charty 08 udělena českou humanitární organizací Člověk v tísni cena Homo homini.

Dne 8. října 2010 mu byla udělena Nobelova cena míru za „dlouhý nenásilný boj za základní lidská práva v Číně“. Ceremoniálu v Oslo se nesměl zúčastnit ani on, ani jeho žena, žijící dlouhodobě v domácím vězení, a prázdná židle se stala symbolem jeho pohnutého osudu. Počátkem letošního roku úřady oznámily, že trpí rakovinou v posledním stadiu. Navzdory četným žádostem, aby mu byla umožněna léčba v zahraničí, nebyl propuštěn. Zemřel, střežen policií i v nemocnici, 13. července ve věku 61 let.