Čtyřicátník César ztratil lásku svého života a rozhodl se zemřít. Nehledě na to, že za sebou zanechá šestiletého syna. V momentě, kdy polyká prášky, někdo zazvoní. Do Césarova života vstupuje jeho nová sousedka, mladá blondýna s řeckým přízvukem, a spolu s ní také vůle žít. Stupidnější zápletku aby pohledal? Nic ale naštěstí není tak laciné, jak by se zpočátku mohlo zdát.

Croire au merveilleux (doslova Uvěřit v úžasné, ale také Uvěřit bájím) je šestý román francouzského spisovatele a vedoucího kulturní rubriky týdeníku Le Point Christopha Ono-dit-Biota (*1975). Křísí v něm hrdinu a vypravěče svého předešlého, cenami ověnčeného románu Plonger (Ponořit, 2013), a to hned dvojím způsobem. César ovdovělý v Plonger přechází do Croire au merveilleux, kde se vyrovnává se ztrátou milované ženy Paz, smyslu své existence. Způsoby, kterými míří k vlastní spáse, se ale na první pohled mohou zdát pochybně triviální. Chuť žít v něm postupně probouzí krásná mladá sousedka Nana: příhodně se mu vetře do života právě v okamžiku, kdy se ho sám chystá ukončit, a namíří si to rovnou k jeho knihovně plné antické klasiky. Nana totiž není jen tak ledajaká dívka odvedle. Studentka architektury z mocné řecké rodiny, která se ve zlaté přilbě projíždí Paříží na skútru a byt má plný doplňků od věhlasného designéra (rodinného přítele a shodou okolností Césarova oblíbence), si četbou dvojjazyčného vydání Hésiodovy Theogonie kultivuje francouzštinu. Nana zosobňuje moudrost a umění žít. Její vyspělostí si vypravěč omlouvá náklonnost, kterou v něm mladá studentka vzbuzuje. Césara ale nezachrání jednoduše přítomnost této mladé, krásné a silné ženy. Vydává se na cesty po italských, španělských, a nakonec dokonce japonských ostrovech, jde po stopách antické kultury a zavítá i do vlastních vzpomínek na dobu strávenou s Paz.

Podezíravému čtenáři je však chvílemi zatěžko uvěřit Césarovi horoucí lásku k ženě, jejíž absence se údajně neslučuje s jeho vůlí žít. Jednak proto, že se o Paz dozvídáme v podstatě jen to, že měla španělský původ a zbožňovala pláže. Jednak také proto, jak rychle – vskutku okamžitě – César zahoří touhou po Naniných rtech, ačkoli se ještě nedávno dušoval, že už ani není schopen erekce. Povrchnost, s jakou popisuje postavy kolem sebe (většinou se soustřeďuje na jejich šaty, případně na části těla, jež oblečení zvýrazňuje či odhaluje), místy vzbuzuje až antipatie. Povrchně se vyjadřuje také například o terorismu, ten totiž otevřeně odmítá probírat do hloubky. Letmo jej zmiňuje spíš v souvislosti s vyhraněností dnešního světa, kterou staví do kontrastu s antickou kulturou a jejím polyteistickým náboženstvím. Stěžejním tématem však není romantický vztah ani komentář aktuálního dění. Jde o hledání ztraceného životního elánu: César jej nakonec nalézá jak v kolébce evropské kultury, tak ve vlastním i synově dětství. Znovu v sobě objevuje schopnost věřit v úžasné, kterou v něm v dětství živila výuka latiny, řečtiny a antické mytologie (zde si autor mimochodem stěžuje na nedávnou reformu školství, od roku 2016 totiž na francouzských školách výuka latiny a řečtiny ztratila prostor).

Ono-dit-Biot vytváří snový svět, na který z bájného Olympu sestupují sami antičtí bohové, aby truchlícímu hrdinovi ukázali cestu dál. I přes svůj široký záběr co do počtu destinací, vzpomínek a jmen (odkazujících k antické i současné kultuře) románový příběh poměrně svižně ubíhá, a i přes melancholii zákonitě spojenou s tématem smrti působí jeho četba v podstatě jako pohlazení, protože text je prostoupený všudypřítomným sluncem a krásou. Klíčem ke čtení je nedbat na hrdinovy povrchní popisy, snažit se vnímat spíš symboliku, která se za nimi skrývá, a čerpat hřejivou atmosféru, jež z textu sálá. K pochopení celkového vyznění je však třeba vyčkat až k závěru, do poslední ze tří částí románu, a do té doby chvílemi bojovat s jeho sebestředným vypravěčem.

Vraťme se však zpátky na zem. Problematika vyrovnávání se se ztrátou blízkého člověka je od konce 20. století (velké díky v tomto ohledu patří zejména doktorce Kübler-Rossové, jejíž kniha O smrti a umírání hrála v detabuizaci otázek týkajících se smrti klíčovou roli) poměrně naléhavým tématem společenské debaty, a tím pádem také vděčným literárním námětem, jehož zpracování se samozřejmě v podání různých autorů velmi liší. Ono-dit-Biot nabízí jakousi soukromou Odysseu, která je rozhodně zajímavým příspěvkem do diskuse. Jenže těžko říct, nakolik se publikum může ztotožnit s poměrně snobským hrdinou, jakým César je. Není jeho požitkářství, které román prostupuje, v souvislosti s prožíváním zármutku snad až amorální? Smrt partnera je jednou z nejvíce stresujících událostí v životě člověka a zpracování takového námětu fikcí by možná mělo vyžadovat určitou pokoru. Na druhou stranu, literatura představuje zejména v dnešní postmoderní společnosti prostor pro různé úhly pohledu a nelze vyloučit, že takto provokativně pojaté vyprávění má své opodstatnění a že povznášející vyznění knihy poskytne přinejmenším nezvyklý podnět i čtenáři, kterému je toto téma z určitých důvodů blízké.