S projevy sociální nerovnosti se Wenzel Jaksch (1896–1966), jedna z nejvýraznějších politických tváří meziválečné ČSR, setkával již od raného dětství, jež strávil v chudém prostředí Novohradských hor. Jeho antipatie vůči projevům tehdejšího kapitalismu se ještě prohloubily ve Vídni, kde se vyučil zedníkem, a přerod v přesvědčeného socialistu dokonaly krvavé zkušenosti z italské fronty. Když v roce 1919 vznikla v Teplicích Německá sociálně demokratická strana dělnická (DSAP), sdružující levicově a liberálně smýšlející československé Němce, Jaksch se záhy zapojil do jejích aktivit a díky své píli a talentu se postupně dostával na nejvyšší partajní pozice. On a jeho spolustraníci se však od počátku ocitli v nesmírně složité pozici – na jedné straně se usilovně snažili přimět německé voliče, aby nepodlehli svodům nacionalismu, zároveň si ale uvědomovali, že musejí reflektovat i otázku národnostní (soustavně se např. zasazovali o autonomii Sudet). Bohužel, v očích sudetoněmeckých voličů nabízeli razantnější řešení obou těchto problémů henleinovci, jejichž agresivní politice němečtí sociální demokraté nedokázali čelit ani přes Jakschovo permanentní volání po tvrdších zásazích proti prosakování hitlerovské politiky do našeho pohraničí.

Po okupaci ČSR nacisty Jaksch, tehdy již jako předseda DSAP, uprchl přes Beskydy a Polsko do Anglie, kde se zapojil do činnosti Benešovy exilové vlády. Vzhledem k prohlubujícím se názorovým rozepřím, způsobeným zejména Jakschovým razantním nesouhlasem s vysídlením německého obyvatelstva, se oba politici rozešli. Po válce žil Jaksch v západním Německu, kde se aktivně zapojoval do činnosti Sudetoněmeckého krajanského sdružení (Sudetendeutsche Landsmannschaft) a podobných spolků, tři roky byl i členem Německého spolkového sněmu. Neúnavně bojoval proti principu kolektivní viny uplatněném na svých vysídlených soukmenovcích, kterým se snažil až do své tragické smrti pomáhat.

Knihu Ztracené vesnice, opuštění lidé…, jež vyšla v nakladatelství Academia, tvoří sociální reportáže publikované v ústředním stranickém orgánu Sozialdemokrat (v roce 1924 se Jaksch stal jeho šéfredaktorem) v letech 1924–1928. Tehdy coby mladý novinář podnikal Wenzel Jaksch cesty do pohraničních oblastí Čech, aby podal přímé svědectví o podmínkách, v jakých tamní německé obyvatelstvo žije, lépe řečeno živoří. Z těchto textů, vyznačujících se syrovou autenticitou a neuvěřitelně silnou výpovědní hodnotou, ještě devadesát let od jejich vzniku běhá mráz po zádech.

Jaksch se ve svých reportážích zaměřil v první řadě na rodiny dělníků a drobných řemeslníků, a zavádí tak čtenáře do trutnovských přádelen, karlovarských porcelánek, za šumavskými krajkářkami, orlickými tkalci či chomutovskými horníky. Rolníci zůstávají mírně upozaděni (snad kromě tzv. inmanů, nájemních pacholků, již byli vůči svému hospodáři doslova v otrockém vztahu). Důvody tohoto zaměření mají kořeny v kamenité půdě a celkově drsném podnebí těchto oblastí, jež nebyly nikdy pro zemědělství příliš vhodné. Tamní obyvatele proto dlouhá staletí živila drobná domácí výroba, práce v lese, ty šťastnější pak těžba rud – od 19. století se stala právě průmyslová produkce alfou a omegou sudetského hospodářství. Jakschovu zřetelnou inklinaci k proletářským vrstvám lze ale v neposlední odůvodnit i velmi prozaicky – rolnické kruhy, i přes svoji mizernou sociální situaci, ve své většině prostě netvořily voličskou základnu sociální demokracie.

Jedním z nejcharakterističtějších rysů Jakschových reportáží je totiž výrazná stranickost. Sociálnědemokratickou agitací je titul doslova prorostlý, a to nejen po stránce obsahové, ale rovněž z hlediska charakteristického stylu psaní a celkové struktury textu. Jasně vymezený politický směr a jeho neustálá propagace jsou sice plně v intencích tehdejší prvorepublikové publicistické kultury, pro niž bylo typické, že jednotlivé tiskoviny reflektovaly názory politických partají, současný čtenář však může být místy na pochybách, zdali Jakschova stranická příslušnost už neovlivňuje samotná fakta. V jeho interpretaci je tak vše, co se v daných oblastech podařilo zlepšit a co vzkvétá, výhradně zásluhou sociální demokracie. Jakmile ovšem cokoliv nefunguje, jakmile se střetne s bezprávím, vždy to má na svědomí někdo z druhé strany barikády – agrárníci, buržoazie, kapitalismus, čechocentrismus, církev apod. Stejně tak ale vytrvale brojí proti „svodům komunismu a jedům hákového kříže“.

Veškerý stranický odér nicméně nedokáže zastínit hlavní poselství knihy. Odmyslíme-li si tato místa, v mnohém připomínající pozdější rétoriku komunistických propagandistických brožur, objeví se před námi naprosto unikátní a dechberoucí svědectví obrazu českého pohraničí ve 20. letech minulého století. Jakschovy cesty do hor ale postrádají onen romantický sentimentalismus, s jakým život sudetských horalů reflektovali jeho předchůdci, ba i mnozí současníci. Právě naopak – čiší z nich tísnivá neutěšenost a smutek. Namísto bodrých růžolících tváří je čtenář vystaven realistickým obrazům zatuchlých temných světnic plných bledých podvyživených dětí a jejich sedřených rodičů, pro něž je šestnáctihodinová pracovní doba denním chlebem a kteří spíše než lidské bytosti připomínají lidské trosky. Tyto chudáky nechává autor často promlouvat jejich vlastními slovy a těmito srdcervoucími monology ještě plastičtěji dokresluje už tak skličující výjevy.

„Muž, povoláním odlévač, je nemocný, jeho žena rovněž stůně. V komůrce, ovládané vlhkostí a plísní, bydlí i dvě děti: sedmiměsíční kojenec a tříletý klouček. Chlapeček musí spát na dvou sražených křeslech, protože po zemi pobíhá množství krys. Před hladovými hlodavci není v bezpečí nikdo a nic, jak nám žena předvádí na několika rozežraných kouscích prádla. Hned vedle stájového bytu se nachází žumpa.“

Wenzel Jaksch není pouhým pozorovatelem a zapisovatelem chudoby, každý jednotlivý osud – ať už útrapy starce ponechaného v rozpadající se boudě, či trápení holčičky pomalu umírající na tuberkulózu – osobně prožívá a s těmito životem se probíjejícími bytostmi hluboce soucítí („Kdo by dokázal zůstat z kamene při pohledu na takovou strašnou nouzi?“). Tato silná osobní zainteresovanost jde pochopitelně ruku v ruce s potřebou mnohem razantněji na tyto problémy upozornit. Zaujímá proto naléhavý, často až bojovný apel („Pokud nemají zemřít, potřebují pomoc, bezprostřední pomoc!“), a aby ještě zdůraznil úděsnost životních podmínek sudetských Němců, srovnává je s neúměrně odlišným životním standardem vyšších vrstev, které jsou k tomuto barbarskému stavu zcela pasivní a jejíž příslušníky bez skrupulí volá k zodpovědnosti a k sebereflexi: „Smutné, ale pravdivé. Vesnické děti bez mléka – co na to vznešené dámy, které krmí gaučové psíky šlehačkou?“

Mezi truchlivými řádky občas problesknou i ty světlejší stránky, Jaksch např. dovede ocenit, jak si lidé i navzdory nezáviděníhodné situaci dokážou svůj domov zkrášlit: „To se totiž Orličanům musí nechat, i při vší těžkosti místního života si zachovali smysl pro krásu. Kdo jen trochu může, maluje zdi své roubenky hnědými, zelenými nebo modrými vápennými barvami, jako by mohly zakrýt šedou bídu, která se mezi jejími čtyřmi stěnami usadila.“ S rostoucí mírou příznaků pokroku v daných oblastech si více všímá i krás krajiny a jedinečné atmosféry místa – to jsou ale opravdu vzácné výjimky. Pro lyriku prostě nezbývá místo.

„Obraz poválečné proletářské bídy […] je tak obsáhlý a děsivý, že by ho nedokázalo popsat žádné pero. Reportér může vynést na světlo veřejnosti pouze část skutečnosti, kterou však musejí vidět všichni, kteří jinak kolem ní procházejí bez povšimnutí.“

Autor se, byť socialista (a tedy internacionalista), nevyhne ani národnostní otázce. Přestože jeho strana byla ze všech významných německých politických sil vůči ČSR nejvíce loajální, Jaksch přičítá velký podíl na špatné životní situaci Sudet právě československému státu, který podle něj nechápe (či nechce pochopit), že negativní vztah Němců k republice si způsobila Praha sama svojí nespravedlivou politikou. „V jedné prádelně bydlí přeložený český ajznboňák. Němečtí ajznboňáci, kteří vlastní staré byty, samozřejmě museli být ve státním zájmu vyhozeni na ulici […]. Hlavně, aby byl zachován národní stát, lidi u toho můžou třeba pochcípat…“ Kde je ta v osmnáctém roce tolik proklamovaná národnostní rovnost, ptá se vytrvale Jaksch. Proč se podle tzv. národnostního zákona propouštějí němečtí dělníci v pohraničí na úkor českých, zatímco ve většinově českých oblastech se na tento „spravedlivý klíč“ soustavně zapomíná? Podle Jaksche tedy nejen nemilosrdný kapitalismus, ale i „český nacionalismus směřuje k tomu, aby zaškrtil a zardousil život německých dělníků ze všech směrů“.

Jakschovy emotivní reportáže vznikly před skoro jedním stoletím, v řadě ohledů jsou však aktuální a velmi přínosné i pro současnost. Dnešní čtenář se díky těmto postřehům přesvědčí mimo jiné o tom, že oblasti českých Sudet nebyly ani před vyhnáním Němců bůhvíjak prosperující kraj a že se odpradávna jednalo o končiny, kde musel člověk doslova bojovat o holé přežití. S tím souvisí rovněž, pro mnohé dost šokující, poznání „sociální“ politiky prvorepublikových vlád – toho, jak se tolik opěvovaný masarykovský stát „staral“ o nejchudší vrstvy a kolik nespravedlnosti dopustil. Jakschovy syrové texty však především nabízejí skvělou možnost uvědomit si, že se nám, i přes veškeré problémy dnešní doby, žije velmi dobře.