Český vědec a nyní prezidentský kandidát Jiří Drahoš (nar. 1949) v knize dialogů s Jiřím Padevětem nazvané Věda života rekapituluje vlastní osud. Mluví o dětství a mládí v Jablunkově, které z větší části strávil sportováním, o studiu chemie v Praze, o svatbě s knihovnicí a životě na pražském Jižním Městě – a pak ovšem o své vědecké kariéře, kterou dokázal úspěšně budovat navzdory tomu, že nevstoupil do KSČ. Představuje také svůj původní obor, chemické inženýrství, dále fungování Akademie věd České republiky či vztah přírodních věd a odlišných typů vztahování se ke skutečnosti: kde končí věda, která nám neříká nic o tom, proč tu vlastně jsme, je podle něj prostor pro náboženskou víru. Mluví rovněž o svém účinkování v pěveckém sboru, popisuje svůj vztah k hudbě a v menší míře i k literatuře a vášeň k Divadlu Járy Cimrmana. Seznamuje též se svými názory na novodobé české dějiny.

Veselé zpěvy

Pokud čtenář není dopředu zaujatý, dokáže v dotazované osobnosti spatřit více než jen „suchara“ zaujatého svou vědou. Vždyť i tu umí Jiří Drahoš podat pro někoho možná stále nekonvenčně – jako cosi, co je poučné, zábavné, fascinující, ale třeba i legrační: „Věda je vlastně hra.“ Důstojná a úctyhodná tvář dnešního akademika kdysi patřila velmi živému dítěti, které ze školy nosilo stejné množství poznámek jako jedniček a z domova znalo místní erotické popěvky, které si zpívala maminka (jejich obsah Drahoš v knize „slušňácky“ převádí do zcela nevulgárního a kultivovaného jazyka).

Něco z této skryté stránky své bytosti prozrazuje ještě v pasáži popisující recesistický rituál pěstovaný ve zmíněném pěveckém tělese Canticorum iubilo: jednou ročně prý zasloužilým členkám Drahoš a jeho kamarád inženýr Ženíšek udělují speciální „basové trenýrky“, každý model je přitom vytvořen tak, aby vystihoval jedinečnou osobnost laureátky. Je jen škoda, že toho hlavní hrdina v tomto směru (o sobě) neprozrazuje více.

Proti všelikému fanatismu

Zcela jasně totiž v knize převažují témata vážná. V minulosti byla některá Drahošova prohlášení, jimiž se snažil hájit instituci, kterou řídil, možná trochu zaujatá (třeba v případě jeho článku I zasloužilý nakladatel by měl zůstat střízlivý, v němž šlo o Velké dějiny zemí Koruny české). I v recenzované publikaci se autor vrací k hodnocení vědy, takzvaného kafemlejnku, a emotivně vzpomíná na údajné pokusy o zničení Akademie věd přerozdělením finančních prostředků jiným subjektům. Celkově zde ale najdeme spíše vyjádření umírněná a promyšlená, z nichž je patrná snaha racionálně zahrnout a zohlednit maximální množství relevantních argumentů. Ať se to týká vztahu chemie a alchymie, ekologických aktivistů, nebo zdravé výživy, snaží se Drahoš hledat kompromisní stanoviska a „zdravý rozum“, protože nemá rád fanatismus jakéhokoli druhu.

Už z toho vyplývá, že Jiří Drahoš nepřichází s žádnými převratnými teoriemi ani interpretacemi (například o tom, jak se měli Češi zachovat na podzim roku 1938). Místo toho osvědčuje solidní znalost soudobé literatury a dobrý přehled v historických otázkách, které mnohdy dodnes ovlivňují témata politických debat, a zvláště volebních kampaní. I zde platí, že jeho postoje třeba k vyhnání/odsunu sudetských Němců působí korektně, jsou dobře odůvodněné, založené na faktech, vyvážené. Četba příslušných Drahošových formulací může na čtenáře působit málo vynalézavě, nedostatečně nápaditě, dokonce nudně. Po dvou českých prezidentech, kteří byli či jsou při vykonávání funkce excentričtí a nekonvenční až příliš, se ale leckterému zdejšímu občanovi možná bude chtít zvolat: Kolik se ještě bude muset uskutečnit voleb, než si Češi či jejich zástupci za hlavu státu vyberou člověka, jenž se vyjadřuje s takovouto nevzrušivou, ale důstojnou korektností a svou hravost a originalitu projevuje v situacích, kdy je to opravdu vhodné a skutečně přínosné?