Žijeme zřejmě ve světě, v němž má šanci stát se českým prezidentem - zdá se - pouze člověk s profesí ekonoma, a aktuální životní trendy mladé generace určují stále více nové výdobytky výpočetní techniky. Zvláště zástupci humanitních oborů cítí v takovém prostředí až jakési existenční ohrožení a v nedávné době vydali hned dvě publikace, které se snaží zodopovědět otázku, k čemu jsou tyto obory vlastně dobré. Tak alespoň zní název novější z obou publikací, spíše ovšem jde o někdy až příliš prvoplánové apologie humanitních oborů. V určitém smyslu má přitom takové tázání svoji dlouhou tradici. Již florentský humanista Coluccio Saluti napsal na počátku 15. století spis o přednostních sporech mezi zástupci tří odlišných sfér vědění: fakultou filozofickou, právnickou a lékařskou. O stejném tématu psal později I. Kant v knize Spor fakult. Kant se v tomto textu i v jiných zabýval tím, kdy je možné „veřejně užívat vlastního rozumu“: například občan nesmí odpírat placení daní a „prostořeká kritika takových povinností, když je má plnit, může být potrestána jako veřejné pobuřování“. Týž občan ale podle něj může jako učenec vyjadřovat své myšlenky o vhodnosti či nespravedlnosti platit daně. Podobně podle Kanta duchovní musí kázat v souladu s učením své církve, ale jako učenec má svobodu toto učení kritizovat a pokoušet se ho zlepšit. Podobně píše Stanislav Komárek, že to, co se vyučuje na právnických fakultách, dnes protiřečí tomu, co se dozví studenti genetiky na fakultě přírodovědecké.

Autoři sborníku K čemu dnes humanitní vědy? se často vrací k praktickým problémům typu hodnocení výsledků jejich práce prostřednictvím bodového hodnocení. I když třeba nastupující předseda Akademie věd J. Drahoš si tento problém zjevně uvědomuje, asi nikdy není zbytečné stále připomínat, že badatelé píšící o českých dějinách a literatuře mají v cizině jiné publikační možnosti než biologové. Ovšem mnohem podnětnější mi kniha přišla tam, kde se její autoři pokoušeli o kritickou sebereflexi svých oborů. A i když to může působit jako klišé, jako stále platné a inspirativní mi připadají tvrzení M. Petruska o tom, že „cesta z pocitů inferiority je jediná: sebevědomé přihlášení k dialogu s ostatními vědami, i těmi přírodními“, nebo M. Petříčka, že „nejproduktivnější je jakákoli věda tehdy, setká-li se s tím, co je odlišné“. Problematičtější už ale je, když nějaký obor proklamativně vyhlašuje, že se právě na jeho poli uskuteční jakási „syntéza, která integruje několik společenskovědních disciplín“ (kulturologie), případně že právě jeho obor je možným „syntagmatem nejrůznějších disciplin v rozsáhlém diadému humanitních věd“ (B. Nuska v článku o symbolonice ve sborníku Humanitní vědy dnes a zítra). V praxi ale opravdu spíše převládá praxe popsaná Petruskem, podle kterého jednotlivé humanitní obory na sebe většinou vůbec neodkazují. Je sice samozřejmě pravda to, co píše T. Halík, že „bez důkladných filozofických, sociologických, psychologických, etnologických, religionistických, politologických, uměnovědných a historiografických studií neporozumíme ani vlastní kultuře a nebudeme moci převzít zodpovědnost za zachování její identity“, ale pokud humanitní vědci nebudou psát tak, aby to ostatní zaujalo, a nebudou řešit témata, která jsou přitažlivá i pro ostatní, je podobné mentorování stejně zbytečné.

Tomáš Halík [et al.], Randák, Novák (ed.): K čemu dnes humanitní vědy? Praha, Univerzita Karlova v Praze, Filozofická fakulta ve vydavatelství Togga, 2008

David Krámský a kol.: Humanitní vědy dnes a zítra [věnováno památce paní profesorky Jaroslavy Peškové]. Liberec, Katedra filosofie Technické univerzity v Liberci, Bor, 2007