Románem Reputace se českým čtenářům podruhé představuje kolumbijský spisovatel Juan Gabriel Vásquez. Zatímco v předchozím Hluku padajících věcí se osobní příběhy vášně a ztráty mísily s bolavou minulostí jihoamerické země, nově vydaná Reputace se soustřeďuje na příběh jedince. Vásquezův román je opět zasazen do jeho rodné Bogoty a objevují se v něm postavy z kolumbijských dějin, především slavný karikaturista Ricardo Rendón, který si ve svých třiceti sedmi letech v jedné bogotské hospodě objednal pivo a z neobjasněných důvodů se hned nato zastřelil. Jinak se však v této knize Kolumbie objevuje jen v drobných, většinou nelichotivých narážkách. Celonárodní historie totiž ustupuje té osobní.

Reputace vypráví příběh ze světa sdělovacích prostředků, v němž zápasí svoboda projevu s mocí a cenzurou. Juan Gabriel Vásquez sám dlouho působil jako sloupkař ve španělských novinách, a román tak zasadil do prostředí, které dobře zná. Příběh se začíná odvíjet v okamžiku, kdy lidé v honosném sále vzdávají hold karikaturistovi Javieru Mallarinovi. Pětašedesátiletý umělec, který se díky svým nemilosrdným karikaturám stal svědomím národa, se však záhy ocitá na vážkách, jestli si takovou poctu zasluhuje. Práh jeho domu i mysli totiž překročí záhadná žena a prosí jej, aby se pro ni rozpomenul na dávnou událost. „‚Vzpomeňte si, prosím,‘ žádala Samanta Lealová. ‚Potřebuji, abyste se rozpomněl.‘ Uvažoval o té zvláštní předponě, rozpomenout se, jako by měl roztáhnout paměť, rozevřít ji pomocí tělesné síly, vysekat z ní vzpomínky. Jako by paměť byla nějaká ta ohavná kamenná mísa, jaké se vyrábějí v lomech na kopcích a pak je lidé prodávají u silnice, a kdokoli s talentem a nástroji a houževnatostí ji mohl rozevřít a dostat z ní, co potřebuje.“ (s. 70) Mallarino ví, že léta stará událost je zásadní nejen pro Samantu, ale i pro něj, jelikož podle svých domněnek z daného večera stvořil svou zlomovou karikaturu. Vzpomínání ho ale přiměje váhat, zda opravdu mohl z události něco vidět.

Mallarino se ponoří do vlastních vzpomínek a objevuje, co mu roky dovolily zapomenout. Jeho rozpomínání upozorňuje na křehkost i tvárnost lidské paměti. Co všechno si za léta vylhal a co všechno si přikrášlil, ať v zájmu vlastním, nebo s ohledem na ostatní? Vzpomínky, které za jediný den vyloví z hlubin paměti, mu změní pohled na sebe samého i celý jeho svět. „Uplynul jeden den, jen o trochu více než den; a přitom uplynula celá století.“ (s. 156) Pouze proto, že se rozpomenul na určitou událost, musí si Mallarino vše odžít znovu, své úspěchy i prohřešky, zásluhy i viny. Román se přitom nesoustřeďuje na doslovné rozpletení zlomové události, ale na samotný moment prozření, kdy Mallarina střet s vlastními vzpomínkami donutí váhat nad vlastní existencí. Znejistí tak, až se mu zbortí svět. Ukazuje se, že minulost sice není pevně daná, avšak zůstává nezbytnou proměnnou našich životů. Kniha proto představuje svého druhu varování, že naše dnešní slova i činy nás mohou doběhnout o mnoho let později. A pokud se něco v minulosti odehrálo jinak, než jak jsme dosud věřili, jak se k tomu máme postavit?

V Mallarinově případě je otřesena jeho reputace, a právě proto figuruje v názvu románu. Reputace není jen sláva a uznání společnosti, je to i prokletí, pečeť, kterou si nikdo sám nesejme. Stačí ale jediná karikatura, to „žihadlo napuštěné medem“ (s. 50), a reputaci nadobro ztratíme. Juan Gabriel Vásquez se zamýšlí nad pomíjivou a mnohdy nezaslouženou slávou jedince. A nezapomíná přitom na druhou stranu mince, na celou společnost slepě důvěřující těm, které si sama vybrala za vzor, aniž by sama pátrala po pravdě.

Kniha není ryze filozofická a má výraznou dějovou linii, ale prozrazovat ji by zcela zkazilo čtenářský prožitek. Sám Vásquez zůstává v tomto ohledu velmi střídmý, jako například v rozhovoru publikovaném v Casa de América, kde se vyhne tomu, aby k ději něco více prozrazoval. Na stránkách románu Reputace se tak proplétají filozofické úvahy s milostnými touhami, humorné výstupy s dojemnými scénami, dramatické události se zasněnými popisy. A všechny tóniny souzní v jediném napínavém příběhu. Autorova nevšední představivost a stylistická obratnost se přitom neztrácí ani v českém překladu. Anežce Charvátové se zdařilo dát próze průzračný a nápaditý jazyk. Nedočkavé čtenáře možná odradí kompozice románu, v němž se jedno vyprávění schovává do druhého. Abychom se dozvěděli to hlavní, musíme se prokousat podrobnostmi jiných událostí. Útlá kniha se však čte jedním dechem a snadno se zhltne celá naráz.

Reputace vynesla Vásquezovi zařazení mezi nejlepší knihy roku ve výběru redakcí listů jako Guardian či New York Times i Cenu Španělské královské akademie. A je dalším důkazem, že minout dílo tohoto autora by znamenalo ochudit se o poznání jednoho z nejoriginálnějších hlasů hispanoamerické oblasti. Juan Gabriel Vásquez ve svých románech staví hrdiny před morální problém, aby pak mohl zkoumat, jak v takové situaci obstojí. Do morálního dilematu je ale zapojen i čtenář, který má nakonec sám soudit, jak se postavy s tíhou minulosti dovedly vyrovnat. Je to tedy i na vás. Tak neváhejte a ponořte se do stránek knihy, kde domy špehují, tváře se stávají krajinami, města se rozprostírají jako vyšívané látky a vzpomínky nás tlačí jako kamínek v botě.