„… přítomnost ve skutečnosti neexistuje: všechno je vzpomínka, věta, kterou jsem právě dopsal, je už vzpomínka, vzpomínkou je i tohle slovo, které jste právě přečetli.“

Bogotský právník Antonio je lapen svou minulostí a nedaří se mu z ní vystoupit. Omylem byl těžce postřelen na ulici, když doprovázel svého známého Ricarda Laverdeho, na kterého kulky ve skutečnosti mířily. Několik let po nehodě stále žije v zajetí oné traumatizující události, jež deformuje jeho nazírání na svět i veškeré jeho chování. Antonio se jako vězeň své minulosti vydává po stopách Ricarda Laverdeho, jenž na rozdíl od něj střelbu nepřežil, a postupně odkrývá utajené podrobnosti, které vedly k jeho vraždě. V důsledku minulých traumat se mu hroutí celý jeho vlastní svět.

Kolumbijský spisovatel Juan Gabriel Vásquez ve své knize prostřednictvím protagonistů dvou do sebe zasazených příběhů – Antonia a o generaci staršího Laverdeho – vykresluje realitu kolumbijského života od sedmdesátých let do současnosti. Realitu světa drogových mafií, násilí, agrese a strachu, frustrace z marného očekávání, ze ztráty kontroly nad vlastním životem. Světa, který v lidech pěstuje pocity samoty a odcizení a hluboce působí na lidské charaktery: dělá z člověka ustrašence a agresora.

Vásquezovi se podařilo zachytit atmosféru doby velmi přesvědčivě: s pozoruhodnou objektivitou a s odstupem, možná umocněnými jeho dlouholetým pobytem v Evropě, líčí prostředí v Bogotě, které místy staví do kontrastu s americkým myšlením v sedmdesátých letech. Stejně obratně zachycuje hluboké myšlenkové pochody svých protagonistů a se schopností dobrého psychologa ukazuje, jak traumatické zkušenosti působí na psychiku a jak dokážou přivodit totální úpadek jednotlivce.

Ústředním tématem je právě hroucení světa, k němuž dochází pod vlivem vnějších okolností, které nejsme schopni ovlivnit. Román se tak stává svědectvím o bezmoci člověka. Ten se mylně domnívá, že v dospělosti určuje své vlastní kroky, a přitom jeho život podléhá náhodám, které se zcela vymykají jeho vědomé kontrole, ale současně jsou zásadní pro jeho směřování. Důraz na nekontrolovatelnost životní cesty jedince vyrůstá z prostředí velké nejistoty, ve které se protagonisté i sám spisovatel pohybují. Člověk může mít vyhlídky na skvělou budoucnost, tak jako Antonio – začínající úspěšný lektor na univerzitě, šťastně zamilovaný do ženy, se kterou čeká dítě –, ale nečekaná nehoda ze dne na den naprosto změní situaci. Antonio je postřelen, prožívá tělesné utrpení na pokraji smrti a poté si s sebou nese psychosomatické následky, které se negativně otisknou do jeho kariéry i do jeho vztahu. Podobný příběh frustrované bezmoci prožívá i Laverde, který se snaží vzít život do svých rukou a vyhrabat se z bídy, jež postihla jeho dříve dobře postavenou rodinu. Nikdo se necítí jako větší nuzák než zbídačený prominent, který si zachoval svůj vkus, ideály a ambice, ale je nucen žít v bídě a úpadku. Jenže vnější okolnosti (kriminál, pád letadla) jeho plán naprosto zhatí. Jak Antonio, tak Laverde jsou nuceni jen bezmocně přihlížet, jak se jim celý svět hroutí. A svět se při svém pádu hroutí s hlukem, s hlukem padajících věcí.

Hluk padajících věcí vypráví o zpracování minulosti, o důležitosti minulosti v přítomném okamžiku, o tom, jak je obtížné vymanit se z minulých zážitků, které formovaly naši osobnost. Antonio je přímo otrok své vlastní minulosti. Minulé trauma určuje jeho přítomnost a znemožňuje mu jednat svobodně a ve svůj prospěch. Jak ukazuje Vásquez, bez sdílení kruté reality bogotské minulosti lidé v přítomnosti nedokážou plně pochopit jeden druhého, a proto má Antonio problémy ve vztahu se svou ženou Aurou, zatímco si tolik rozumí s Laverdovou dcerou Mayou, která vyrůstala v Bogotě ve stejné době jako on. Myšlení a jednání lidí podmiňují jejich prožitky. A pokud se člověk dozví nějakou informaci, která zásadní mění pohled na jeho osobní minulost, současný svět se mu zhroutí. „Možná právě změna minulosti, o níž jsme se domnívali, že je pevně daná, je tou nejobtížnější a nejméně přijatelnou věcí,“ píše Vásquez.

Vásquez obdivuhodně plasticky vykresluje kolumbijské prostředí, prodchnuté násilím, strachem a ekonomickým úpadkem, a na scénu přivádí charakterově dobře vystižené postavy, věrohodně rozepisuje jejich psychické pochody, líčí jejich jednání. Dějově bohatý příběh zahrnuje dvě letecké havárie, přestřelku, sex, drogy, pronásledování policií, několik zabití, porod, milostné zápletky a rozchod, přesto je však kniha v podstatě překvapivě nedynamická. Před napínavými peripetiemi či živými dialogy totiž upřednostňuje pozvolné líčení propletené častými, až hloubavými úvahami a dlouhými lyrickými popisy.

Vásquezovy úvahy jsou neotřelé, hluboké a často připomínají nejhorší noční můry. I když by celkově dynamičtější poloha románu neuškodila, nutno uvést, že v důležitých okamžicích autor přece dokáže čtenářovu pozornost vyburcovat. Znamenitě například stupňuje napětí ve chvíli, kdy Maya Antoniovi vypráví o otci a o smrti své matky. Zvukový záznam z černé skříňky se mistrně prolíná s jejím pohnutým vyprávěním, děj nezadržitelně graduje; Vásquez zde obratně spojuje hned tři časové linie. Stejný kompoziční princip používá i na jiném místě, a to za pomoci básně Nocturno kolumbijského modernisty Josého Asuncióna Silvy, kdy se verše nesou na pozadí scény plačícího Laverdeho.

Vásquezova dovednost zacházet s jazykem je pozoruhodná. Lyrické pasáže zprostředkovávají plastický popis, plný neotřelých výrazů a originálních metafor. Na stránkách románu se tak lze procházet krajinou se zježenými eukalypty a s telegrafními sloupy jako ostny předpotopní obludy, hladina řeky se ježí pod lijákem jako kůže ještěra a hluk může viset ustrnulý v paměti jako ručník na věšáku. Vásquez vytváří barvité obrazy, na které bude čtenář ještě dlouho s potěšením vzpomínat, a výborný překlad jim vůbec neubírá na síle.

Juan Gabriel Vásquez se svým románem Hluk padajících věcí řadí k novému trendu latinskoamerické literatury, zachycujícímu prostředí násilí, strachu či drogových gangů. Poněkud překvapivě ale vyznívá až příliš omluvný autorův postoj právě k drogovým mafiím. Hluk padajících věcí je román reflektivní a hodnotící a tento shovívavý přístup mu příliš nesedí. I tak je to ale výtečná a obohacující kniha. Každému, kdo chce nahlédnout pod pokličku kolumbijské narkomafii a kdo má rád hloubavější literaturu, ji lze vřele doporučit.

K poslechu:
Hispanistky Anežka Charvátová a Lada Hazaiová debatují s Blankou Stárkovou o tomto románu v pořadu Slovo o literatuře na stanici Vltava (4. 1. 2016)