Francouz Marcus Malte, pravým jménem Marc Martiniani (1967), dal nejprve v umění přednost kinematografii a hudbě a až pak se začal věnovat i literatuře. Působení v jazzové skupině ho inspirovalo k napsání prvních detektivních románů Le doigt d’Horace (Horacův prst, 1996) a Le lac des singes (Opičí jezero, 1997). Poté se Malte zaměřil na takzvaný roman noir, například v cenami ověnčených knihách Garden of love (2007) a Les Harmoniques (Souzvuky, 2011). Nejnovějším románem Le Garçon (Chlapec, 2016) opustil tematiku, žánr i prostředí předchozí tvorby a uspokojil svou touhu po prozkoumání jiných možností jazyka. Více než pět set stran, jimiž s pomocí malého nakladatelství Zulma odvážně vykročil novým směrem, sklidilo nadšené reakce čtenářů a vyneslo mu prestižní Prix Femina.

Mezi lidi
Le Garçon vypráví v souladu s názvem příběh mladého člověka, kolem této linie však svět románu dosahuje překvapující šíře.

Píše se rok 1908. Po matčině smrti opouští čtrnáctiletý chlapec primitivní obydlí na jihu Francie, v němž dvojice žila v naprostém odloučení od zbytku lidstva. Do světa se vydává beze jména a bez daru řeči, to první mu bude později uděleno, druhého se nikdy nedočká. Jako by vycházel z temných dob; úvodní scéna, v níž chlapec, syn, nese umírající matku, vyvolává mrazení: „Ještě se nerozednilo a při pohledu na vřesoviště zahlédneme nejdříve jakousi podivnou siluetu o dvou hlavách a osmi končetinách, z níž polovina se zdá být nehybná. Je hustší než noc, ale její obrysy se za závojem temnoty rozpíjejí. Mhouříme před zjevením oči. Máme tomu věřit? Ptáme se. Váháme. Jinde, ve městech, ve vesnicích, v tuto hodinu lidé spí. Tady není nikdo a nic. Kdyby se ukázal měsíc, ozářil by jen krajinu, divokou, neobdělanou, pustou. Zemi nepoznamenanou lidskou rukou. Kdo po ní kráčí? Nebo co?“ (s. 13).

Chlapec se následně zapojí do života v malé obci, je ale příliš jiný na to, aby se stal skutečně jedním z místních, a nakonec je vyhnán. Spřátelí se s mužem, který si svou odlišnost takříkajíc ochočil: „karpatský obr“ si vydělává svým deformovaným tělem jako potulný zápasník, v nitru je ale mírumilovný a vděčně přijme tichého posluchače svých nekonečných vyprávění. Ani s ním chlapec nemůže zůstat navždycky. Po smutné době prožité v osamění se dostane do nové společnosti – přijme jej zámožná rodina, vdovec Gustave a jeho dcera Emma, o něco starší než chlapec. Ta mu také dá jméno Félix a později se stane jeho milenkou. Štěstí tajné lásky však naruší první světová válka, chlapec ztrácí pracně sestavovaný obraz sebe a světa a nakonec jako by se v nepřehledném světě sám téměř rozplynul.

Rozkoš z psaní o rozkoši, ale i o všem ostatním
Nečekané zvraty, historické okolnosti a různá sociální i přírodní prostředí (venkovské slavnosti, vánice v horách, zákoutí Paříže) by čtenářovu představivost stačily zaměstnat samy o sobě. Tyto „obyčejně“ zajímavé jednotlivosti jsou však navíc propojeny neobyčejnou ústřední postavou. Chlapcův zvláštní původ i hendikep zůstávají zastřeny tajemstvím, které se však nevnucuje, stejně jako sám hrdina – tichý svědek i aktér děje. Nenaučí se ani psát, a i když se v textu objevují chlapcovy pocity a myšlenky, může mít čtenář pocit, že do postavy nedokáže plně proniknout ani on, natož jeho okolí. Je nepochybné, že postupným stykem se společností se zdokonaluje chlapcova schopnost porozumění.

Završení vývoje k lidskosti pak můžeme spatřovat v milostném vztahu. V období, kdy pár propojuje tělesná blízkost a společná rozkoš, promlouvá kromě vševědoucího vypravěče Emma. Na jednu stranu se žena stává dočasnou hlavní hrdinkou, na druhou stranu dává Félixovi osobitější povahu; obrací se na něj, hádá jeho myšlenky, zachází s ním jako s rovnocenným partnerem. Přibližně na šedesáti stranách čtenáře zaplavuje sled milostných scén, přirovnání a monologů, jako kdyby v tu chvíli nic jiného na světě nemělo význam. Hrdina objevuje další oblast života, o níž neměl tušení, a společně se svou družkou jí bezhlavě propadá.

Závan okouzlení přineslo již Emmino předčítání a hra na klavír, ale až erotická tematika je příležitostí k plnému rozvinutí Malteovy rozkošnické práce se slovem, ve které se nebojí laškovných dvojsmyslů, a přitom si zachovává eleganci: „Jejich vesmír se totiž rozpíná. A oni rostou s ním. Vyvíjejí se. Mění se. Do toho ohromného vroucího kotle, do oné tajemné receptury, do mlhou obestřeného nápoje schopného přivodit vytržení přidávají nové ingredience. S postupem času se jejich nevinnost vytrácí. Sublimuje. Chuť se zostřuje. Představivost se zjasňuje. Po lahodné sladkosti začátků přichází na řadu žár koření. Nešetří s ním. Obměňují. Střídají starou dobrou lidovou krmi (tu, která naplní až k prasknutí) s vytříbeností gurmánské kuchyně. Tradice a gastronomie. Jejich nabídka je stále bohatší a pro završení kulinářské metafory dodejme, že po několika měsících jsou schopni nabídnout kompletní menu vhodné pro nejodolnější žaludky i pro nejnáročnější chuťové pohárky: od Venušiných mušlí přes poctivě nadívané kýty až po sněhové pusinky a úplně nakonec vyprošťovák – ach! ten vyprošťovák!“ (s. 269).

Erotika se stýká se smyslem pro humor. Ten se ve scéně nepodařené vesnické inscenace živého betlému naplno projevil už dříve, pak se ale několikrát úplně odmlčel, aby netlumil intenzivní emocionální náboj textu. Nemá mnoho místa ani později, když na hrdiny i celou Evropu těžce dolehne první světová válka. Jen sem tam díky němu vynikne absurdita situace – například když vedle Emminých milostných dopisů stojí vojenské příkazy nebo když autor po sáhodlouhém rodokmenu monarchů zapojených do války poznamenává: „Je to tedy rodinná záležitost. Vypere se špinavé prádlo: devatenáct milionů mrtvých. A ještě se ptáme, proč se do toho míchal Poincaré!“ (s. 322–323). Válka je ale popsána i ve své nejkonkrétnější podobě: „Desátníkova tvář se leskne potem. Šedozelený pohled je zastřený. Jeho pravá paže již neexistuje. Na jejím místě vypučel pahýl, výrůstek tvořený cáry látky a masa, kape z něj krev. Utržený úd leží o dva metry dál s dlaní obrácenou k nebesům, vynořuje se z bahna jako podivná orchidej, mandragora, hlízovitá rostlina s karmínovým kalichem“ (s. 437).

Malte nalézá originální výrazové prostředky i ve chvílích děsu, vlastně ve všech chvílích. Popisuje svět a člověka v něm, a to s ambicemi nikoli sociologickými či moralistickými (nehledě k jednoznačnému odmítání násilí), ale uměleckými; jeho slovo se zdá být spíše hotovým skvostem než skvostným nástrojem k vyjádření myšlenky, ačkoliv román je bohatý i obsahově. Le Garçon spojuje charakteristiky iniciačního a historického románu, především je to ale cenný umělecký artefakt. Erotické i násilné scény se zarývají pod kůži, jsou čisté, bez dojmu zbytečné obscenity. Přestože román nabízí zajímavé prvky, jako je efekt „dépaysement“ či protnutí „malých“ a „velkých“ dějin, jde v něm spíše o potěšení z každého slova, z každého obrazu, který se čtenáři rodí před očima stejně jako hlavnímu hrdinovi, jenž se vydal objevit svět.