„Pokaždý pro mě měli nachystanej pas s neomezeným vízem do Západního Německa. Jenže já tam vůbec nechtěla. Co bych asi tak dělala v tomhle nemocným světě toužícím po konzumu. No a potom tenhle svět přišel ke mně. Pokojná revoluce, to mě poser. Lid povstane a jde do supermarketu. To bylo všechno,“ lamentuje bývalá disidentka Katharina, vedlejší postava knihy Co by bylo, a vyjadřuje tak jeden z možných pohledů na pád železné opony. Východ, Západ; rozdělená země, která klopotně usiluje o skutečné znovusjednocení, a rozdělení lidé, kteří se scházejí, rozcházejí a časem i přicházejí na to, že stejně jsou a zůstanou sami. Zhruba tak by se dal shrnout snadno přístupný, pro letní odpočinek jako stvořený román německého prozaika Gregora Sandera (nar. 1968 v meklenburském Schwerinu), od něhož jsme si dosud česky mohli přečíst dvě povídkové sbírky Ale já se tu narodil (2004, v překladu Lenky Houskové) a Zimní ryby (2015, v překladu Terezy Semotamové).

Se střízlivou shovívavostí pohlíží na politiku i na vztahy – nejen milostné – především hlavní hrdinka knihy, čtyřiačtyřicetiletá Astrid. Jistě ne náhodou je povoláním kardioložka a explicitně popisuje srdce jako obdivuhodně výkonný sval, který však bije výhradně pro svého nositele. K tomuto postoji se nicméně musela postupně propracovat, jak se dozvídáme s přibývajícími stránkami.

Na počátku vyprávění se Astrid se svým přítelem Paulem vydává na výlet do Budapešti, která shodou okolností právě žije protiorbánovskými protesty. Astridina skepse a znechucení ze všeho, co jí tu dosud připomíná zatuchlost Východu, kde vyrůstala, nápadně kontrastuje se zápaďáckou odrůdou ostalgie, kterou uprostřed postsocialistického koloritu projevuje Paul. Relaxační pobyt následně převrátí naruby nečekané setkání s Astridinou první láskou Juliem. Ty dva pojí více než zamotaná historie plná překvapivých momentů, kterou nám autor osvětluje prostřednictvím pečlivě dávkovaných kapitol vracejících se do minulosti:

Dvojice se seznámila v polovině 80. let na letní oslavě u jednoho z meklenburských jezer a tehdy sedmnáctiletá Astrid se do poněkud rezervovanějšího Julia po uši zamilovala. Po čase od něj dostala kopačky, opravdovou tlustou čáru ale za svým vztahem neudělali. Když se jim později naskytla možnost začít znovu za čárou hraniční, Astrid se místo toho rozhodla navzdory naléhání nejlepší kamarádky vrátit se ze Západu domů. Leccos ze zašmodrchaného příběhu se vysvětluje až díky zprvu rozpačitému, nakonec však katarznímu setkání po letech v Maďarsku, a jakkoli všechny postavy chápou, že otázka z názvu knihy „Co by bylo, kdyby…“ je celkem zbytečná, visí podobné úvahy přirozeně ve vzduchu.

Ve vyprávění se střídají nejen různé časové roviny, ale taky ich-forma s er-, nebo spíš sie-formou (jež snad naznačuje, že „zralá“ Astrid už má sama od sebe větší odstup), přítomný čas s minulým, na detail zaměřené popisy děje s úvahami a zdařilými dialogy. To všechno dodává textu svižnost. Sander, který si zvolil těžší cestu a líčí události z ženského pohledu, se na druhou stranu nijak nevyžívá v pitvání emocí postav, a to ani v poměrně dramatických momentech – prostor zde přenechává naší představivosti a empatii. I tak se mu ale občas daří tnout do živého: například když zachycuje rozporuplné reakce hlavní hrdinky ve scéně, kdy se po letech setkává s blízkým člověkem, o němž se dozvěděla, že s ní sehrál ve spolupráci se Stasi dost ošklivou hru.

Víc než na psychologii se autor soustřeďuje na zachycení prostředí, takže například dostáváme šanci absolvovat cestu západoberlínským metrem, které projíždí strašidelnými uzavřenými stanicemi pod východní částí města, či sledovat celonoční bohémský mejdan v opojení z rumunského a alžírského vína. Zažíváme úžas nad nevídanými vymoženostmi Západu, k nimž patří třeba kapučíno, a připomeneme si i některé pozdější zajímavé okamžiky, třeba umělecký projekt zahalení budovy Reichstagu kilometry látky. Zcela stranou nicméně zůstává jakákoli ideologie či politika, ty nechávají většinu postav – s výjimkou Juliovy matky Kathariny a Maďarů, zděšených praktikami strany Fidész – překvapivě chladnými.

Sanderův román je tak trochu o všem a o ničem, letmo se dotýká řady vážných témat, ale ze všeho nejradši jen tak naznačuje – prostřednictvím přesně zachycených všedních scén a drobných epizod, někdy možná až trochu samoúčelných. Postavy zůstávají spíš načrtnuté až ploché, zato jejich neheroické potýkání se s životem působí velmi povědomě. Sander čtenáře nerozesměje nahlas jako Thomas Brussig ani neoslní lehkostí psaní jako jeho další známý východoněmecký kolega Ingo Schulze, román se však čte rychle a odpočinkově; zároveň není hloupý a záslužně připomíná neuvěřitelně nedávnou dobu, kdy neproniknutelná zeď uprostřed evropského velkoměsta vlastně ani nikomu nepřipadala zvlášť divná.

Kdo se navzdory této recenzi ani vtipné obálce knihy ke čtení neodhodlá, toho třeba potěší informace, že podle autorova vyjádření na čtení v rámci pražského Světa knihy se příběh zřejmě dočká také filmového zpracování.