V českém překladu právě vyšla prvotina německého novináře Gregora Sandera Ale já se tu narodil. Postavy povídek, jež se odehrávají na severoněmeckém pobřeží, berlínském nádraží nebo na cestě do Benátek, nejsou skuteční hrdinové, ale ani vyslovení „ausenseitři“. Jsou to lidé, kteří se hrdiny stávají mimovolně, často v komických situacích. Důchodce se snaží vytvořit neobvyklý rekord, český režisér se snaží uspět na berlínské nezávislé scéně, mladý muž opouští velkoměsto, protože svým způsobem nedokáže opustit nehybnost svého rodného městečka. Ze všech povídek, které vydalo nakladatelství Větrné Mlýny a opatřilo je ilustracemi Tomáše Přidala, dýchá klid, rozvážnost, jako by vedly ke spočinutí v hektičnosti dnešních dní. Zachycují „mezitóny“ v pestré stupnici života. V současné literatuře mohou působit i jako známá „slepičí polévka pro duši“, s tím rozdílem, že tyhle povídky falešnou sentimentalitu nepředkládají.

Ale já se tu narodil
Tohle místo je neskutečné, rozumíte? Je mnohem neskutečnější než to, co postavili na Postupimském náměstí v Berlíně, a také neskutečnější než City Nord v Hamburku, kde ve čtvrti plné kanceláří uprostřed města nejsou v noci žádní lidé. Tohle místo je tak neskutečné proto, že z velké části odpovídá představám lidí, kteří tady bydlí a jejichž kořeny sahají hluboko do minulosti. Když jsem byl mladý, zkoušel jsem se tomu bránit, zkoušel jsem obyvatele téhle vsi přimět k rozumu, dokud jsem jim sám neporozuměl. Pochopil jsem je až ten den, kdy roku 1962 zasypali starý přístav uprostřed obce, aby z něj vybudovali parkoviště. Obrovská šedivá plocha, na jejímž okraji stojí kontejnery na staré sklo, vzadu křoví – takovou ostudu tu mají. Tam, kde přistávaly rybářské čluny a kde z vody čněly dřevěné kůly obalené modravě zelenými vodními řasami, kde stále vládl hluk, způsobovaný přílivem nebo křikem racků, tam je teď ticho. Stojí tu auta výletníků z Porúří nebo Bavorska, kteří tráví své prázdniny v sousedních vsích. Modré, červené a zelené tečky na šedém asfaltu. Platí jednu marku za hodinu a mají radost, že mohou parkovat ve středu obce, rozumíte?

No, a nakonec tu uvidí jen rovné ulice plné nových domů, při jejichž stavbě se nikdo nezabýval tím, aby je přizpůsobil okolí a jeho minulosti. Místo pravých červených cihel použili beton a obložili ho červenými kachlíky. Už při slově „obkládačka“ mi běhá mráz po zádech.

Domy tu bývaly malé a přikrčené s maličkými okny. To mělo svůj důvod, takový schoulený domek chrání proti místním častým bouřkám a před zimou. Nové domy jsou prostorné, s mnoha pokoji, a velká nová okna sice ještě mají okenní kříže jako ta stará, ale příčky jsou bezúčelně zalité ve skle jen pro okrasu a připomínají mi úhoře v aspiku. Letní hosté z Kolína, Mnichova a Hamburku mají rádi velké světlé pokoje, ale také domy se střechami z rákosu, protože to prostě na pobřeží patří, a proto tu lidé zakryli své domy z betonu rákosem. Starosta nechal vybudovat na malém náměstí kruhový objezd, který nikdo nepoužívá, jen děti na kolech. A tam, kde stála stará pošta, postavili hotel, který by se svými bílými sloupy a velikými balkóny nebyl nápadný snad jedině na jihu USA. Na chodbách hotelu se rozsvěcují lampy na fotobuňku a umíte si jistě představit, kdo je z toho asi nejvíce nadšený.

Ale já se tu narodil. A poprvé v životě mě tu skutečně nadchlo, až když vedoucí hotelu Duna nechal před několika lety postavit vzadu za budovou hospodu. Jmenuje se „La Bodega“ a vaří v ní španělská jídla a hosté mohou zcela proti místním zvyklostem házet skořápky od buráků na zem. Bodega je malá, jen bar a pár stolů, a se Španěly má asi tolik co do činění, jako nové parkoviště s rybářským přístavem. Ale stejně se mi líbí, taky proto, že zavírá až ve čtyři ráno. Alespoň tehdy, když to hostinský Tomáš tak dlouho vydrží. Takže, když si chci dát o půlnoci pivko, nemusím jít do hotelového baru, ale můžu tu sedět na skořápkách od buráků a pít fríské pivo.

Tomáš tady ztroskotal. Je námořník, nejspíš jediný pravý námořník v obci. Teplej mariňák se sasským přízvukem. Když v jeho vlasti padla berlínská zeď, byl zrovna v Suezském průplavu a mířil do Hongkongu. Politruk na lodi „Ernst Thälmann“ se zavřel ve své kabině a nevycházel na palubu, a tak existovala NDR na téhle lodi dál, a když znovu zakotvili v Rostocku, východní marky v jeho kapsách patřily už jen do učebnic dějepisu. Tomáš vzal svou výplatu a postavil se raději za bar, protože tam bylo jistěji než na lodi, takový bar španělské hospody v lázeňském městečku na pobřeží Severního moře patří totiž určitě k nejbezpečnějším místům na světě.

Ale má to tu těžký s láskou. A taky se tu nudí. Odejde za půl roku a narozdíl od těch, kteří stále vypráví, jak zmizí do Hamburku, Berlína nebo Kolína, mu věřím, protože je mu teprve osmadvacet a má s odchody zkušenost. Taky jsem to zkusil, v Berlíně. Půl roku. Myslím, že většina místních odchází kvůli lásce. Věří, že to bude lehčí ve větším městě. Ale já se tu narodil. Odstěhoval jsem se do Kreuzbergu v roce 1970. A ač to možná zní podivně, všechno zdejší jsem tam postrádal. Ne zrovna beton, spíš pocit, pocit měsíce nad střechami, rozumíte? Dva z místních šli opačnou cestou. Z velkých měst na pobřeží. Richard a Johannes. Jeden přišel dobrovolně, druhý kvůli školským úřadům.

Richard se nastěhoval do domu své babičky. Starý cihlový dům s divoce zarostlou zahradou... No vidíte, že občas přeháním. Přece jen tu jsou ještě staré domy. Richardův dům je jeden z nich, možná že dokonce ten nejhezčí. Richarda znám už z šedesátých let, kdy jezdil za babičkou na návštěvy. Neposedné dítě, které bylo pro místní děcka vždy příliš rychlé, příliš spontánní a hlučné. Pak dlouhou dobu nepřijel. Prý vysedával v Berlíně v kavárnách a barech a jeho hlavní starostí bylo, aby dobře vypadal. Nechápejte mě špatně, nevím to samozřejmě přesně, takové zvěsti jsou z druhé ruky, ale já si to dokážu představit. Sem přišel na konci osmdesátých let. Jeho babička zemřela a Richard se nastěhoval do jejího domu a najal si hospodu v sousední vsi. V květnu prodával platýze a v létě matjese. Pracoval až do podzimu a v zimě servíroval svým hostům občas o víkendech klobásy s kapustou. Zbylý čas trávil doma za zavřenými okenicemi. Ještě stále provozuje tu restauraci a já nevím, kolik dluhů nadělal a jestli je dokázal splatit. V poslední době o tom dost mluví, a vy přece sami víte, co to může znamenat.

Tehdy přišel se ženou a dítětem, s pěknou ženou a tichým dítětem. Oba se o několik let později přestěhovali do Wilhelmshavenu. Ale ona pracuje stále v jeho restauraci, jeho pěkná žena, a také jeho pozdější přítelkyně zůstala, přestože se s ním rozešla. Ani jedna s ním nemluví, obě na něj jen vrčí. A on pobíhá mezi kuchyní a restaurací a nedělá to špatně. Jenže to nedělá ani dobře, k tomu mu ještě kousek chybí.

„Tahle hospoda je blbá,“ říká Richard, když přijde do Bodegy, ale stejně tu sedí každý večer. Jeho restaurace zavírá kolem desáté a on to tu pak roztáčí. Začne v Duně, přejde naproti k Majáku, pak na Pláž a cílem je Bodega. Je vždycky poslední, kdo jde nakonec domů. Johannes přichází méně často. Bydlí v jednom z těch odporných nových domů na místní pláži. Když o něm lidé mluví, přezdívají ho Kožák. Mluví víc o něm, než s ním. Johannes nosí jen černé oblečení. Má černé obroučky brýlí, jeho starý Opel Kadett je černý a taky zdi jeho bytu, nábytek, povlečení, všechno je černé. Ač to nikdo z místních neviděl na vlastní oči, dává to jejich fantazii křídla. Prý slouží se svými žáky, které učí matematiku a fyziku, „černé mši“ v Trnité ulici. Nevím, jak takovéhle zvěsti vznikají, ale ony vždycky vzniknou, rozumíte?

Ale stejně ho tu mají rádi. I když s ním moc nemluví. To tu prostě k lidem patří. Také Richarda mají rádi. Štve je jeho zpustlá zahrada, živý plot, který by bylo třeba ostříhat, nebo neposečený trávník. Ale když si k nim přisedne, nebo se potkají na chodníku, pak s ním mluví. Je to s ním jednodušší než s Johannesem, protože Richard povídá rád, především když pije.

Tomáš má v hospodě pro Johannese připravené speciální víno, které extra objednal. Johannes má velký vinný sklípek, teda vlastně já ho mám, a proto znám také Johannese. Jen málo domů má sklep, protože tu spodní voda dosahuje moc vysoko, a ten strašný dům, kde Johannes bydlí, taky žádný nemá. Najal si tedy už před lety můj sklep pro svá vína. Někdy zajede do Hamburku na aukce vín, nebo si ho nechá poslat v krabici od obchodníků. V mém sklepě jsou police až po strop zaplněné víny z Itálie a jihu Německa. Žádná francouzská nebo španělská. „Musíš se rozhodnout,“ říká Johannes. „Na světě je moc vína, takže se musíš rozhodnout.“ Do Bodegy přijde vždy dřív než Richard. Posadí se do kouta vedle baru a Tomáš mu přinese skleničku jeho vína. Když přijde Richard, nejde nikdy přímo za Johannesem. Obejde všechny štamgasty. Poklepává jim po ramenou a vypráví o svém denním obratu. Teprve úplně na závěr se zastaví před Johannesem. Oba jsou kamarádi, ačkoliv by to sami nikdy neřekli, rozumíte?

„Abyses nepo... s tím svým vínem,“ řekne Richard alespoň jednou za večer a Johannes odpoví: „Když myslíš.“ Ale i Richard obstaral pro Johannese víno. Stejně jako Tomáš. Protože vždycky, když přijde Johannes do baru a Tomáš už zavírá krám, postává Richard před zamčenými dveřmi: „Pojď na skleničku.“ Leze mu to z pusy, jako by to říkal poprvé, ale Johannes se vždy přidá. Taky si občas přisednu. Nikdy neskončíme u jedné skleničky. Noci končí teprve až když je láhev prázdná a Richard se vypovídal. Když zopakoval své hluboké myšlenky o lásce, politice nebo literatuře, které vznikly všechny tady, v baru... Někdy tvrdí doma u kuchyňského stolu pravý opak, jako kdyby nikdy nic jiného neříkal, čehož se Johannes chytí a diskutuje s ním. I když je Richard úplně opilý, Johannes se nevzdává, a to je podle mě přátelství.

Když se noc skutečně povede, posadí se Richard ve vedlejším pokoji k rozladěnému klavíru po babičce a hraje Eltona Johna a my s Johannesem odcházíme, aniž bychom se rozloučili. Slyšíme ještě z ulice, jak hraje. Myslím, že má strach ze spánku, ze své obrovské prázdné postele, ze snů. Myslím, že právě proto koupil to víno, aby se těchhle pocitů zbavil, rozumíte? Richard nikdy nejde k Johannesovi. Já k němu tu a tam zajdu. Zazvoním u něj občas v neděli a projdu černou chodbou a černými dveřmi. Johannes nosívá takhle v neděli župan a pyžamo, oboje černé. Nabízí mi espresso, sedíme v jeho obýváku s prosklenou stěnou a posloucháme klasiku. Když Johannese navštíví přátelé a on pro ně vaří jídla o více chodech, k nimž patří i vybraná vína z mého sklepa, taky mě občas pozve. Nestává se to však často a Johannes hovoří se svými přáteli především o studiu a práci. Stejně ho moc neznám. Nemluví o tom, co cítí. Málokdo o něm něco ví.

Ale já se tu narodil a každý ví, že moje matka zemřela při autonehodě a můj otec, dva dny před tím než se oběsil, projížděl Frískem na útěku bůhví před kým oblečený jen v pyžamu. Dokonce Wilhelshavenské listy přinesly na titulní straně zprávu o pomateném starém muži. A že moje žena s mými dětmi žije jen o dva domy dál s jiným mužem, to ví taky každý. Občas si přeju, když tak stojím venku a vidím tu prosklenou stěnu, abych se o Johannesovi dozvěděl něco víc, ale stačí mi i jen tak u něj sedět. Richard říká, že jeho by to nudilo, i když ještě nikdy u Johannese nebyl.

Během školních prázdnin jezdí Johannes na dovolenou. Navštěvuje přátele a jejich rodiny v Hamburku, nebo jede autem do Itálie. Sem ho poslali na začátku osmdesátých let a on pak napsal několik žádostí o přeložení do Hamburku nebo aspoň do Kielu. Ale zákony nařizují, aby bezdětný, svobodný učitel zůstal tam, kde ho školské úřady chtějí mít. Mezitím se s tím Johannes smířil, rozumíte?

Richard nejede na dovolenou nikdy. Jen v zimě, když zavře svou restauraci, občas na týden zmizí. Nikdo pak neví, kam. I když toho hodně namluví, o tomhle neřekne nikdy nic. Prostě zmizí a stejně tak náhle se zase objeví, jako by ani pryč nebyl.

V létě loňského roku pak přišla ona. Marlene. Objevila se v baru Bodega pozdě v noci. Richard už seděl vedle Johannese. Mluvili o Faustovi, jednom z Richardových oblíbených témat. Nevím, kolikrát už o tom mluvili. O tom, jestli se do naší doby lépe hodí postava Mefista nebo Fausta. Kdo z těch dvou je dobrý a kdo zlý a co vůbec dobro a zlo znamená. Johannes odpověděl Richardovi tak vážně, že mě to rozesmálo. Samozřejmě už za tu dobu ví, že Richard nikdy druhý díl Fausta nečetl, a také, že první díl už skoro zapomněl. Stál jsem vedle nich a Tomáš seděl na druhé straně baru na stoličce, hrál si se svým červeným šátkem, smál se a pokyvoval. Kromě nás nebyl v Bodeze nikdo.

Dveře se otevřely a vstoupila tahle blonďatá holka. Měla na sobě krátké tričko, pod nímž se rýsovala malá, pevná prsa, džíny s vyhrnutými nohavicemi a žabky. Richard a Johannes oněměli, Tomáš vstal a pozdravil ji. Pusinka napravo, pusinka nalevo: „Ahoj, Marlene“. Dívali jsme se na ní. Věděl jsem, že už tři dny pracuje jako servírka v hotelu Duna, a taky jsem věděl, že i Johannes a Richard to ví. Nikdo tu nepracuje tři dny, aniž by se to obyvatelé nedozvěděli. Zvláště v případě, že je to dívka. Nechápejte mě špatně, ale takové ženy sem většinou nepřicházejí.

Jediné ženy v tomhle věku pobudou pár dní v ozdravovně pro matky nebo přijedou na víkend s kamarádkou z Hamburku. Stráví pár dní na pláži a už další večer přijedou jejich kluci se surfy na střeše auta.

Tomáš nás představil. „Jsou sice trochu blázniví,“ řekl, „ale taky docela vtipní.“ Richard se usmál a bylo možné zahlédnout jeho zuby. „Já jsem Richard,“ řekl a ukázal na sebe pravou rukou. Johannes řekl: „Ahoj,“ a taky já jsem dívce podal ruku. Johannes se zeptal, jestli ji smí pozvat na skleničku vína a Richard se zase smál na celou hospodu: „Hahaha, toho drahýho.“ Marlene kývla, nechala si nalít skleničku italského červeného, usrkla a řekla: „Dobré, ale nechtěla jsem přerušit váš rozhovor.“ Richard mávl: „No, zase tolik toho k přerušení nebylo.“ „O čem jste mluvili?“ zeptala se Marlene a když jsem odpověděl: „O Faustovi od Goetha,“ řekl Richard, aniž se na mě podíval, „Drž teď prosím tě tlamu, kulturní aktivisto.“ Má mi za zlé mou práci u obecního úřadu. Pracuju tam v odboru kultury a organizuju lázeňské koncerty a takové věci. Ví bůh, že jsem snil o něčem trochu jiném, ale Richard mi nepřeje pravidelný příjem. „Státní prachy za koncerty,“ říká.

Pili jsme s ní až do svítání, a když pak Richard později před svým domem prohlásil: „Teď si ale dáme ještě skleničku,“ a všichni se přidali, dokonce i Johannes, přestože musel za pár hodin vyučovat v Jever, věděl jsem, že ani jeden tuhle holku nezvládne. Ne tak lehce. Johannes je disciplinovaný muž a normálně by už ležel v posteli, přesto šel s námi a pil s námi a Richard si sedl ke klavíru a zpíval Your song a Marlene se přidala a také Johannes pobrukoval. Ještě jsem ho nikdy neslyšel pobrukovat si, i když rozumí hudbě víc než my všichni dohromady. Vypili jsme ještě dvě flašky vína, a když jsme, Marlene, Tomáš, Johannes a já, odcházeli, zaslechli jsme Richarda zpívat, a vypadalo to, že už nepřestane.

To byl začátek. Loni bylo dost rozmarné léto. Richard měl málo hostů, Johannesovi začaly prázdniny a mě čekala práce jako každý rok. Lázeňští hosté chtěli být baveni, a bylo jedno, kolik jich je. Vídal jsem oba zřídka, jak už to tak v létě většinou bývalo. Ale věděl jsem, že Richard se s Marlene opaloval na pláži a že jeli do Amrumu. Taky jsem se dozvěděl, že svou malou, omšelou plachetnici, která ležela před jeho domem a už léta nebyla ve vodě, pokřtil „Marlene“ a pracoval na tom, aby ji opět zprovoznil. A slyšel jsem, že obě jeho ženy v restauraci zuří, protože se Richard ukazuje méně často, a že už na něj ani nevrčí a na všechny otázky odpovídají mávnutím ruky.

Ale taky pro Johannese bylo tohle léto neobvyklé. Nejel na dovolenou jako každý rok, a přestože se ani nechodil povalovat na pláž, bylo podivuhodné, že tu trávil tuhle roční dobu. Jel s Marlene do restaurace v Jeveru a Wilhelmshavenu a navštěvoval s ní koncerty klasické hudby v Hamburku. Seděl teď skoro denně s Richardem v Bodeze.

O Marlene jsme se toho moc nedozvěděli. Tomáš vyprávěl, že studovala herectví v Mnichově a tady si přivydělává na studium. Na další otázky odpovídal: „Tak se jí zeptej sám,“ což nikdo neudělal, každopádně nikdo ze zdejších, jinak bych o tom věděl. Jasně, kolovaly řeči, ale to se dalo čekat, a co se o té holce dozvěděl Richard a Johannes, to dodnes nevím.

Léto končilo. Svatojanský ples na konci srpna pro mě znamená konec sezóny. Musím ho zorganizovat. Hudbu, židle do lázeňského sálu, jídla a nápoje. Rozesílám pozvánky až do Hamburku a Kielu a myslím při tom na podzim.

Richard zamluvil stůl. Určitě nemusím zmínit, že nejen on, ale i Johannes ještě nikdy na plese nebyli. Nikdy by mě nenapadlo, pozvat je. „Rádi bychom si zamluvili na plese pěkný stůl,“ řekl mi Richard, jako by mluvil s ministrem. „Kdo to je ‚my‘?“ ptal jsem se užasle. A Richard povytáhl obočí a řekl: „No, my tři.“

„Máte to mít, Richarde. Máte to mít,“ řekl jsem, ačkoliv jsem z toho neměl vůbec dobrý pocit. Den, kdy se ples koná, je pro mě mimořádně náročný. Tentokrát to byl vlahý letní den a já dohlížel již od rána v lázeňském domě na přípravy. Byl to bál jako ostatně každý rok. Starosta vedl jeden ze svých obávaných dlouhých proslovů a jeden lázeňský host, který sem přijíždí už tradičně, se připojil se spontánním, dost nezajímavým poděkováním. Kapela hrála od osmi německé šlágry a já seděl u stolu prominentů a musel poslouchat hovory o turismu ve Frísku. Rezervoval jsem těm třem stůl blízko mého místa. Samozřejmě jsem je chtěl pozorovat. Marlene měla krátké červené šaty, Richard nakonec vyhrabal ze skříně vyžehlenou košili a Johannes konečně našel vhodnou příležitost pro své černé svršky. Oba tančili nastřídačku s Marlene, a když seděli u stolu, objala Marlene občas Richarda a Johannese kolem ramen, přitáhla je k sobě, něco řekla a všichni tři se smáli. Myslím, že byli jediní, kdo se smál. Kdo se tak smál, rozumíte?

Pak jsem i já jednou tančil s Marlene a užíval si ten pocit, držet ji za ruku a cítit její tělo na svém. „Líbí se ti to?“ zeptal jsem se, usmála se a řekla: „Jo, je to moc hezký.“

Kolem jedné přestala kapela hrát a sál se rychle vyprázdnil. Můj šéf, starosta, se rozhodl, že se opije a já že mu u toho budu dělat společnost. „Skvělá slavnost,“ opakoval pořád dokola a poklepával mi po rameni. Viděl jsem zpustlý bufet, špinavé ubrusy a prázdné skleničky. Číšníci seděli u jednoho stolu a kouřili. Vypadali vyčerpaně. Richard vstal, sedl si k osiřelým klávesám a hrál „Candle in the wind“. Starosta prohlásil s těžkým jazykem „vožrala“, a pak opustili ti tři sál, Marlene uprostřed, zavěšená do obou mužů.

Zmizela. Marlene zmizela, přesně tak, jak přišla a jak se to dalo očekávat. Poznal jsem to na tom, že jsem už nevídal Richarda a Johannese v Bodegze. „Je pryč?“ ptal jsem se Tomáše a on pokrčil rameny, zakřenil se a kývl.

Ti dva jako by zmizeli také. Občas jsem je zahlédl na ulici, ale do Bodegy už nepřišli. Tak to trvalo týdny, až do Vánoc.

Když má žena ještě bydlela u mě a ne u mého souseda, poslala mě o Štědrém večeru, abych ty dva pozval k večeři. Ne, že by měla Richarda a Johannese nějak zvlášť ráda, jen nesnesla pomyšlení, že by byli tenhle večer sami. Přišli a od té doby trávili vánoce každý rok u nás. Má žena teď odjíždí na vánoce se sousedem pryč a berou s sebou i děti. Já přesto dál zvu Johannese a Richarda. Už u toho prostě zůstalo. Odpoledne se u nich zastavím a řeknu, že mám v troubě husu a Richard řekne: „Pořádnou husu?“ a Johannes řekne: „Ano, rád. Přinesu víno.“ Také tenhle rok jsem to tak udělal a byl jsem zvědav, jestli přijdou. Přišli.

Koupil jsem a nazdobil stromek a roztopil krb na chodbě. Byl bych se rád zeptal na Marlene, ale radši jsem to nechal být. Moc nemluvili. Popíjeli jsme a pozorovali oheň v krbu a poslouchali vánoční oratorium. Po půlnoci zely Johannesovy flašky prázdnotou a Richard řekl: „Ale jednu bychom ještě zvládli.“ Johannes se na něj podíval a řekl: „Pak už ale nebudeme nic pít u tebe v kuchyni,“ a Richard odpověděl: „Ty u mě nic pít nemusíš. Ty ani tak daleko nedojdeš, protože tě venku zmlátím.“ Chvíli bylo ticho, a pak se Richard hlučně zasmál a Johannes se taky ještě chvíli potichu smál. Šel do mého sklepa a přinesl ještě jednu láhev vína, a když ji otevřel, řekl Richard: „Měli bychom prodat naše duše,“ a já byl šťastný, protože jsem věděl, že teď přijde na řadu Faust.

Když pak odcházeli, stál jsem u okna a sledoval jsem je. Richard objal Johannese kolem ramen. To jsem viděl poprvé. Tak šli Přístavní ulicí, ačkoliv by se vlastně měla jmenovat U parkoviště. Myslel jsem na to, že sem oba přišli, a až tady jednou nebudou, tak po nich nic nezůstane, až na pár historek, které si místní vypráví. Líbila se mi lehkost té představy, protože já jsem se tu narodil.