Josef, František, Vojtěch, Jan, Václav, Mirek, Ondřej a Marek, to jsou jména, se kterými se v knize čtenář setká. Jména Weicherů, obyčejné rodiny, jejíž rodokmen Marek Vajchr v knize vykresluje. Pozvolna se vinou příběhem, ztrácejí se, proplétají, umírají a znovu se objevují. Nejsou ale jediní, doplňují je další jména, ať už zapomenutá jako například farář Blažej Holický, čistecký radní Václav Engelthaler nebo šlechtična Marie Eleonora Eva Lažanská, či důvěrně známá z hodin dějepisu nebo dějin umění jako Albrecht z Valdštejna, Petr Brandl, Jan Blažej Santini-Aichl, Bohuslav Balbín či Jan Koniáš. Pandán k tomuto důmyslnému kulturně-lidovému shromáždění tvoří Panna Maria a zástup svatých v čele s Janem Nepomuckým. Pokud se ve všech jménech tohoto příběhu chce čtenář vyznat, bez tužky, papíru a základů genealogického zápisu se neobejde. I členové zdánlivě obyčejné rodiny se totiž mohli v dějinách setkat s velkými politiky či církevními hodnostáři a změnit běh světa více, než si myslíme. Stačí jen pátrat, tak jak to činí Marek Vajchr se svou rodinou.

Síť „možná“, „kdyby“ a „dejme tomu“
Na 484 stranách plynulého textu, členěného do celkem 176 tajemně pojmenovaných kapitol (například Obraz obrazů, Důkaz úkazu, První z konců nebo Průzkum houbou) a doplněného 1013 poznámkami a 66 vyobrazeními, se odvíjí příběh; příběh českého baroka, příběh nejedné rodiny, příběh důležitých i méně důležitých křtů, příběh zázračných obrazů i soch a příběh vesnice Čistá na Rakovnicku. Vyprávění je víceméně lineární, avšak s řadou významných odboček, díky kterým čtenář snadno zapomene na hlavní osu příběhu. Ovšem jen do té doby, dokud mu není nepokrytě připomenuta obraty typu „vše se v pravou chvíli dozvíte“ a „než se dostaneme k jádru příběhu“, kterými Vajchr nešetří ani po otočení třísté strany. Literárního kritika v sobě Marek Vajchr nezapře, celá kniha je vyprávěna zábavnou směsicí odborného a beletristického stylu, který balancuje na pomezí osobní výpovědi a kritiky historických a literárních pramenů. Nezapře v sobě ani geny svého otce, sochaře Mirka, se kterým se čtenář setká v úvodu knihy. Ten dává kouskům zvětralého kamene původní podobu barokních soch, syn podobně slepuje příběh vlastní rodiny.

Dokumentární drama
Asi jen málokdo by uhodl, kolik bizarních zápisů obsahují staré české matriky a archivy. Vajchr je bere jako základní pramen pro pátrání po vlastních kořenech. Fakta ale zasazuje do souvislostí a ze sledu křtů, svědectví o zázračném chování svatých obrazů, majetkových smluv, rozčilených dopisů a prosebných listů tvoří koherentní příběhy. Nikdy čtenáře nebalamutí, vždy si je svých smyšlenek poctivě vědom a upozorňuje na ně i čtenáře. Jak sám uvádí v prvních kapitolách, nemá ambice historika, který by na základě záznamů chtěl vykreslit syntetizující či typický obraz daných osob nebo doby. Naopak jde svými vlastními cestami i za cenu na první pohled nepochopitelných oklik. A někdy zachází opravdu hodně daleko od faktické kostry. Dokud však jeho vlastní vyprávění nebude vyvráceno příběhem lepším, nezbývá než jej považovat alespoň za možné. A tak se čtenář může bavit barvitým líčením, kterak v Čisté bijí své faráře, obdivovat vynalézavé metafory, kterými kněží zapisovali křty nemanželských dětí, nebo prožít svérázné dokumentární drama složené z výpovědí očitých svědků událostí v jedné domácnosti v Chříči a dalších miniaturních perliček, jimiž kniha doslova přetéká.

Tisíc otázek a úvah na pár zmatených vět
Historie je plná bílých míst, náznaků, faktů, které si zřetelně protiřečí, a mnohdy poskytuje více otázek než odpovědí. Jedna zmatená věta v matričním zápisu vydá na dvě kapitoly soustavného hledání alespoň trochu smysluplného výkladu. Marek Vajchr však umí i takto vachrlatý materiál přeměnit ve strhující drama, které dokáže čtenáře i po čtyřech stech stranách zcela pohltit. Nutno dodat, že kniha Jména příběhu si žádá čtenáře vzdělaného v ikonografii, literatuře, dějinách umění a církevní praxi. Rozhodně vyžaduje čtenáře lačnícího po vyplnění oněch prázdných míst v dějinách alespoň pravděpodobným výkladem historických kauzalit. Ze všeho pak nejvíce čtenáře, který se dokáže spokojit s tím – či právě naopak žít tím, že o těch nejzajímavějších detailech historie nelze dohledat prakticky nic.